Jesenias- město šílenců Knihy

CO JE MÝM CÍLEM

Příběh vznikl jako má reakce na to, co se ve světě všeobecně odehrává. Ať už se jedná o politickou problematiku, s tím související ekonomickou otázku, při níž zabíhám v příběhu až do extrémů stejně, jako je tomu ve všech tématech. Nedílně pak nesmí chybět otázka ekologie, v jejímž duchu se odehrává celé dění. Ráda bych poukázala v příběhu na to, kam až může zajít lidská bezcitnost nejen vůči jednomu člověku k druhému, ale i lidské chování ke zvířatům a přírodě jako takové. Chtěla bych tedy tímto apelovat na každého člověka, a skrytě doufat, že se každý může zamyslet, jak změnit své chování, aby to mělo pozitivní dopad na základní otázky, kterými se zabývám- co mohu udělat pro to, aby vztahy mezi lidmi byly lepší? Jak mohu ovlivňovat své okolí, co se ekologie týče? Jak mohu aktivně přispět na svým chováním při určitých životních situacích, které, seč se zdají, že souvisí s jednotlivcem, mají však široký dopad na vše a všechny kolem nás. 

 

CO V KNIZE NAJDETE 

Příběh je rozsáhlým pojednáním o době, která se odehrává v roce 2245. Text je v měkké vazbě, velikost A5 a i když čítá okolo 600 stran. Mohu se zaručit o velmi poutavé a napínavé čtení, které rozhodně není utáhlým příběhem, rozloženým na spoustě stran a bez děje. 

Je to doba politických, ekologických a sociálních dramatických změn. Představte si svět, kde je voda otrávená chemičkami. Kde není zeleň- jen písek a skály. Kde nezahlédnete sluneční paprsky, protože skrze hustou vrstvu smogu není možné, aby pronikly na Zemi. Kde nežije takřka žádná zvěř, protože pomřela vlivem zkažené vody, spousta z ní byla vyvražděna na pokusech v laboratořích. Avšak přes to všechno přežívá jako zázrakem především jeden živočišný druh a to člověk, který si přes všechna příkoří našel způsob, jak detoxikovat vodu a pěstovat plodiny. 

Lidé se vyčlenili na dvě vrstvy- jsou buďto bohatí, anebo chudí. Buďto žijí ve vilách, nebo v ruinách. A právě ze skupiny chudiny se vyčlenili ti, kteří se stali odpůrci vládního režimu tyranie a diktatury. A aby tomu nebylo málo- vůdcem těchto lidí je dívka, která je dcerou monarchy, jenž řídí vše ve městě a v celém státě-mezi nimi není jen politická nevraživost, ale i osobní, neboť v rodině působil jako tyran a despota. 

 

Útlak ze strany vládních složek přestává být pro civilní obyvatelstvo únosným. A proto je jen otázkou času, kdy politický střet oněch dvou stran vyústí ve válečný konflikt. Avšak ten, kdo se stává komu nepřítelem, již není tak úplně člověk proti člověku...

 

Příběh je složen z hlavní dějové linie a několika linii vedlejších, které jsou inspirovány skutečnými událostmi, zmíněnými v médiích. Jména byla pozměněna.

 

Příběh je z části umístěn na sociální síti Facebook. Najít jej lze při zadání do vyhledavače jako "Jesenias - město šílenů".

 

PRO KOHO JE KNÍŽKA URČENA 

Příběh je směrován každému, komu není lhostejné dění v této době a pro každého, kdo je s ním nespokojen tak, jako já, zároveň chci, aby posloužil k otevření očí těm, jež se ke všemu staví- v tom lepším případě- s naprostou laxností. Velice stojím o to, aby se můj příběh dostal mezi lidi se záměrem zrcadlit jim tak jejich chování, myšleno v globálním měřítku. Chci, aby byl příběh jakýmsi mementem v tom, jak se chováme nejen sami k sobě, ale především i k naší společné Matce Zemi. 

 

CO SE STANE S VYBRANOU ČÁSTKOU 

Částka, vybraná v kampani, bude sloužit k uskutečnění vydání mého několik let psaného příběhu, u něhož - z již zmíněných důvodů - převelice stojím o to, aby se dostal mezi lidi. 

 

UKÁZKA Z KNIHY 

„Cítím, že nemohu mlčet. Ve vnitř mě to sžírá… Obrazy, kterých se nedokážu zbavit. Obrazy, které jsou tam venku, a to, že zatáhnu závěsy, nemění nic na tom, že existují. Tolik se mi vtírá potřeba se ke všemu postavit a projevit své myšlenky v činech. V činech, jež by znamenaly revoluci! 

Tam venku, kde je jen písek, skály a všudypřítomný zmar, je země svírána v kalu a temnotě- v elementech, jež jsme my sami sem vpustili a dali jim volný průchod, pokračujíc tak v tom, co naši předkové vytvořili a zač svého času bojovali. Kam se podívám, je špína, odpadky, chudoba, bez známek prosperity nebo čehosi, co ještě kdysi souviselo s jakousi hojností, o níž v jistých dobách nebylo nouze. 

Země je naruby a zdá se, že spěje k zániku. Není už nic, co jsme znali. Slunce nesvítí, voda se nedá pít. Zelené kopce, pole, otrávené chemičkami, doslova vysáté ze všech svých živin, které dávaly život plodinám a rostlinám, jsou zaváté pískem. Vzduch jen těžce je dýchatelný, a já se divím, že nás příroda stále milosrdně, avšak v jistých úskalích, drží i nadále při životě. Dává nám snad naději? Dává nám možnost na záchranu a spásu, jež s ní jde ruku v ruce? Ne, chování a smýšlení lidí se nemění. Ponaučení se z toho, k čemu jsme dospěli, je v nedohlednu. A já se ptám, co je příčinou její shovívavosti, když činy lidí jsou vykonávány v laxnosti, sobeckosti, touze po moci, svrchovanosti, devastaci, ničení, zabíjení všeho živého, co bylo schopné přežít??? 

Deštné pralesy se vykácely a vypálily do základů. Zvířecí obyvatelé těchto končin, se ve snaze o záchranu vrhali lidem přímo do pasti a byli nemilosrdně vybiti. Ostatní padli za oběť černému průmyslu, živícím se z prodeje jejich klů, rohů, kůže a kožešin. Byli vyhubeni prakticky do jednoho, a trest nenašel pachatele těchto hrůzných činů, jež zanechaly krev na rukou zvířecích vrahů. A já přikládám důvod toho, co se děje se světem a s ovzduším, půdou i vodou ani ne tak konání člověka, jako trest samotného Boha za to, jak jsme se postavili k jeho dílu, kterým je samotná Matka Země se vším, co na ní žilo, a ještě i kupodivu žije. Jak mrháme pro zhýralost vším živým, jak jsme dupali do země, co pro nás představovalo obživu! 

Zotročilo se vše, co se jen dalo. Vyhubeno, zlikvidováno, uvězněno. Zvířata v cirkusech žila v klecích, domácí zvířata na řetězech a v kopkách. Nehumánní porážky dobytka nikomu nepřipadaly nepřirozené a zbytečně bolestivé. A dnes? Divoká zvířata vyhynula, nebo byla vybita. Hospodářská jsou po pár kusech chována ve zvláštních sklenících, krmená specielní stravou, vypěstovanou v obdobných podmínkách. Domácí zvířata se běžně nevyskytují, až na velmi malou hrstku těch, která žijí stranou a jen málokdy zamíří k lidem. 
Avšak i v tomto se lidé naučili žít. Žít bez nich, bez jejich přítomnosti, jen s chabou zanedbatelnou obživou, jež spočívala v dobytku, který se dal spočítat na pár stovek kusů. Prakticky nikdo nevlastnil psa. Nikdo neměl doma kočku. Ani kanárek nezazpíval z klícky. Slepice se nepromenádovaly po dvorku, králíci nevykukovali ze svých malých obydlí. Koně se neproháněli kolem ohrady… Není zkrátka nic… 

Vše podlehlo sobeckému chování lidí. A oni, přizpůsobujíc se životu, jaký nyní je, nehledali viníka, nehledali důvod ani příčinu- ať už byla v nich, v přirozeném koloběhu Země, jež se postupujícím časem samovolně přirozeně přetváří, anebo tkvěla v rukou Božích, kterému jednoduše došla trpělivost s jejich činy. Seč si uvědomovali, jak trpký k nim tento život je, že chutná jako zrnka písku na jazyku, nezrodila se v jejich myslích jediná potřeba- se byť jen zapřemýšlet a položit si jednoduchou otázku- proč…? 

Avšak já na to myslím pořád. V jednom kuse se mi neodmyslitelně vtírá do hlavy, proč jsme museli dospět až sem?? Proč žijeme ve zdevastované zemi, proč náš politický systém propadl jednomu člověku, který má peníze a tím pádem i moc, moc nad námi nade všemi, podporován vojáky, jež jsou jakousi jeho osobní ochrankou? Na úkor jejich prosperity my živoříme. Není jídlo. Nejsou zákony, a když už, pak nehrají tak úplně v náš prospěch. Tlačí nás ještě níže k zemi, táhnou ke dnu, a utváří tak ještě větší propadliště chudoby a bídy- dvou aspektů, kterým se nedokážeme ubránit. Žijeme v ruinách, starých domech, mnohdy bez energií, ukrývání před mrazy a vlivem vojáků, kteří mají volnou ruku v jakýchkoli činech. V činech, které nenajdou potrestání…
Jsme udržování v nečinnosti pod hrozbou trestů, pod pohrůžkou zastavení jakýchkoliv zásob, které vláda řídí. Větší polovina z obyvatelstva této země, je jen chudinou a jakýmisi odpadlíky společnosti, zatímco ostatní žijí v luxusu a zhýralosti, bez zájmu o okolí a reálný svět. Nedočkáme se od nich podpory, pochopení, pomoci… neznamenáme pro ně totiž nic stejně, jako pro naše nejvyšší, řídící náš stát a vše, co je v něm. A právě takoví lidé nám vládnou a vydávají zákony, jež spočívají jen a pouze výhradně pro blaho bohatých a mocných, zatímco pro nás jsou symbolem útlaku a degradace. 

Nařízení jsou čím dál více postavena výhradně na podporu vlivných, zatímco nám utahují opratě a určují tak směr veškerého dění a žití. Chtějí nás udržet v určitých mezích, ovládat, přizpůsobovat tomu, co se jim zlíbí. A to vše jen a výhradně proto, aby si udrželi vlastní posty, moc, peníze. Jsme jejich loutky, ve hře, v níž si sami napsali scénář. A nám vnucují všemi možnými dostupnými prostředky dodržování čehosi, co pro nás znamená uvěznění. Uvěznění ve světě, ve kterém prostě žít musíme…

Tolik nocí bylo, co jsem zírala do ohně a snažila se najít nějaké východisko, spočívající ve zmobilizování lidí. Tato situace si žádá činy, hrdiny, akce… A neodplynula jediná chvíle, kdy bych na to nemyslela. Jenže stále si říkám, jak dospět k lepšímu konci?? Je nás málo- jich více. Nemáme zbraně, oni disponují kulomety. Oni ovládají stát, my jen své liberální myšlenky, které se jim ještě nepodařilo zotročit a podmanit. 

Mluvím k vám a nevím, zda mě někdo slyší. Vysílačka zdá se, je zrovna odpojena, nebo byl narušen signál… došlo ke zvratu a já nemohu vyjít ven… vím, že na mě čekají na každém rohu a nikde není bezpečno… ale já cítím, že musím promluvit, že je zapotřebí, aby někdo projevil vzdor a vyburcoval lid k činům… prosím, jestli mě slyšíte, dejte mi to najevo! Potřebuji vědět, kdo se k nám přidá. Potřebuji si být jistá, že pokud dojde k akci, budeme mít vaši podporu! Hovořím k vám já, Viktorie!!“