Startovač - financování projektů

Jen jednou v životě - podpořte vznik nového románu - crowfunding kampaň

Jen jednou v životě - podpořte vznik nového románu

Podpořte dokončení a vydání nového románu Karla Rady "Jen jednou v životě" s ilustracemi od Daniely Tinkové.

Knihy

Líbí? Dejte to vědět ostatním.

 

Po třech vydaných povídkových knihách, ve kterých Karel Rada splatil sám sobě i svým čtenářům dlouholetý dluh tím, že nové, průběžně psané texty namíchal se staršími, dosud nikde nevydanými (Promiskuitní večírek, Kunderion, Chvějící se jehličky příští zimy), přišel čas na to, aby se opět po letech napřáhl k novému románu.

 

 

Po několika měsících, v nichž se usebíral, psal náčrty a sbíral materiál, nadešla chvíle, kdy je třeba zabrat a po vzoru svých prozaických souputníků z tzv. první ligy, kteří odjíždějí na různé tvůrčí pobyty do cizích zemí nebo do klášterní kobky v Broumově, se své knize nerušeně dva až tři měsíce na počátku příštího roku věnovat a dokončit ji. K tomu, a též k jejímu následnému vydání a vzniku několika spontánních ilustrací kamarádky, historičky a příležitostné výtvarnice Daniely Tinkové, budou využity vybrané finanční prostředky. 

 

(Daniela Tinková: Deštivá ulice, 22. února 2019)

Ůryvky z chystaného románu:

(---)

     Některý lidi nesnášej střízlivou mysl. Proto tak chlastaj. Já nechlastám. Teda – v mládí jsem na pivo chodil, ale cucal jsem vždycky svejch pár větráků, zatímco ostatní si jich dali třeba osum. Tolik já dal jen jednou v životě. Na vojně o přísaze. Tenkrát za mnou do Budvajzu přijel otec a šli jsme pak spolu, než musel mazat zpátky na rychlík, na budvárek do Masnejch krámů. Už se nepamatuju, jak jsem se tehdy dostal zpátky do kasáren, ale druhej den jsem měl hlavu jako tykev.

     Střízlivou mysl mám rád. K lecčemus je dobrá. Třeba k uvědomění si, kdo jsem, kde jsem a jak jsem se tu vyloup. Třeba teď: nábřeží Vltavy, takzvaná náplavka. Jdeme s Magdou směrem od Staromáku. Respektive ze Zlatýho kohouta. Z čajovny. Mám v batohu asi deset výtisků svý poslední knihy, noťas a dva šátečky s marmeládou. Kdybych během večera dostal hlad. Tam, kam máme namířeno, nabízejí jen spoustu druhů piv, nealkoholickejch náhražek a tvrdýho chlastu...

 

(Daniela Tinková: Harmonikář, 2016)

(---)

     Hynek tomuto tlaku nepodléhal.

     A proč by taky měl? Věděl svoje - dokázal si ze souvislostí vyvodit příčinu a podívat se na věc i z opačného úhlu pohledu.

     Nebylo to tak přece poprvé, kolikrát už v životě zažil něco podobného? Říkal si - "když už jsem zažil takovej zlomovej okamžik v životě jednou, proč by tomu tak nemohlo bejt i podruhý"?

     Vzpomínal při té příležitosti na události před třiceti lety. Jak šel tehdy do kina s poněkud exotickým jménem "Kolčugino" na polský vědeckofantastický film s ještě exotičtějším názvem "Ga, ga - sláva hrdinům". 

     Což se stalo v pátek, právě onoho památně zamlženého listopadového večera...

 

(Daniela Tinková, skicák 2003-04)

(---)

     Druhého dne se vraceli z výletu. Johanku bolely nohy, Hynka přepadaly touhy. Prodírali se houštinami přímo podél břehu, když se najednou ocitli na nevelké vymýcené plošině s několika pařezy a použitým ohništěm. 

     Hynek se rozhlédl: - Tady?

     Aby přemohla nechuť k tomuto způsobu sexu, snažila se ji přetlakem potlačit, být při něm co nejvíc aktivní a přičíst si zásluhy. Její snažení hraničilo až s masochistickou touhou po sebetrýznění - kolikrát se až dusila. žaludek měla v krku, ale nedala si pokoj, dokud z Hynka nevysála poslední kapičku---

     - Hele, tady jsou nějaký ohořelý stránky... jako že Dežo už nemiluje Eržiku, protože mu byla nevěrná - s Kristýnou?

     Johanka vstala z ohniště a oprášila si kolena...

 

(Daniela Tinková, čmáranice na rubu referátu 2018)

(---)

     Byl jsem dlouho pryč, víkend se poněkud protáhl a upomínky na něj se rozkutálely po kuchyňské dlažbě. Neměl jsem dnes snídat, asi všechno zvrátím zpět, práce a povinnost se ohlašují ze všech světových stran a já si natahuju klapky na uši a přemítám, kde si dnes dám první pivo, pak mi na mysli vytane ten neutěšený gotický dům, a kdoví, třeba se mi i podaří nafotit ho v termínu, a co za fotky vyinkasuju, hrdlem proliju.

     Splašené tváře se míhaly proti mně, ruce se navzájem zachytávaly a zase pouštěly, víkend netrval tři neděle, ale tři životy.

     Hledal jsem dívku, chodila z jedné hospody do druhé a nevěděla, že ji hledám. Vzpomínám si už docela jasně a zřetelně. Čas, který jsem strávil oduševnělou zábavou s její odzbrojující prostotou a poté "jasným a zřetelným" zářezem do pažby, byl ovšem jen zlomkem onoho nekonečného víkendu, jehož detaily jsem si sice vybavoval, ale smyslu jsem dosud nedohledal...

 

 

 

Co si o tomto projektu myslíte?