Napsali jsme knihu rozhovorů Jak se učí živě?. Je to třináct rozhovorů s lidmi, kteří učí v inovativních, alternativních, komunitních a lesních školách. Nikdo z nich neodpovídal na otázku, podle níž byla kniha pojmenována. Protože jsme se jich takto přímo nikdy nezeptali. Přišli jsme knize na jméno, až když už byly rozhovory dokončovány. Předtím nás tato otázka nikdy nenapadla. Jak se učí živě? Ale pak se objevila mezi řádky a prodrala se až na titulní stranu knihy.

Veronika: „Je důležité zbourat domněnku či naši utkvělou představu, že učení je to, co se řízeně odehrává ve škole.“

            Jak se učí živě? Přirozeně. Samovolně. Bez tlaků a bez stresu jak na straně dětí, tak na straně učitelů. Jako když se nic neděje. Jen život. při živém vyučování jde o každodenní oka mžiky, o rutinní školní provoz.  Je to jen běžná povinná školní docházka. Jen dětské prozkoumávání světa. Jen hra, jen bytí za školou a před školou, jen poznávání, jen spolu pár lidí sdílí jeden prostor a jeden čas. Ve škole a kolem školy. Řekneme si, jak se učí živě. Řekneme si to dříve, než vyjde knížka, která o tom vypráví, aniž by o tom mluvila.

Petr: ,,Kdyby jí někdo říkal, ať pracuje rychle, rychle, rychle, jak to bývá třeba při diktátu, tak její tělo nebo její individuální nastavení na to z podstaty nejsou připravené. Ona jen tak sedí, představuje si, věci ji napadají, ty obrázky, ty básničky, ty knížky, pak to napíše nebo udělá a má to. Když má ve škole prostor a mezi ní a učitelem je důvěra, tak potom sama chodí a říká si, kde by chtěla přidat. A já vidím, jak je ve škole šťastná. Vím, že se zdravě vyvíjí. A tohle je pro mě jako pro tátu nesmírně důležité. Vidím své dítě chodit ze školy šťastné a neslyším, že by měla nějaký problém, že by řešila kamarády nebo učitele. Vrátí se a je spokojená.“

            Kolik se toho člověk naučí za jeden život? Na co všechno přijde? Co objeví, co vynalezne, o čem všem si nechá vyprávět od ostatních lidí? Co všechno jeden potká, než se stane každá z věcí, co se mu na cestě od narození až do smrti mají stát? Kolik vědomostí nabydeme, než Slunce přejde od východu k západu? Co všechno jsme se jako děti dozvěděli od dospělých a co všechno se jako dospělí doslechneme od dětí? Z kolika zrnky písku si malé dítě potřebuje zahrát, než uzná, že chování písku už chápe a má ho zmáknuté a nabaží se chození na pískoviště?

Kde se vlastně nachází hranice, kdy se přestáváme učit a začínáme používat vše, co jsme se naučili? Kdy končí oficiální období učení? Když nám ve čtrnácti odpadne 40% synapsí, anebo když dokončíme školní vzdělávání? A co kdyby žádná podobná hranice neexistovala? Co kdyby učení probíhalo celý život? Co by se dělo pak…

            A co kdyby se děti, které nastupují do první třídy, už uměly učit? Co když učení se by bylo něco, co dělají po celý svůj život? Takže proč by to neměly umět? Mají za sebou šest, sedm let permanentního a intenzivního učení. Naučily se lézt, chodit, mluvit, myslet, rozlišovat sebe sama od okolí. Naučily se rozlišovat mezi skutečným a ,,jenom jako“, umí skákat, padat a bouchat sebou na všechny způsoby, dokáží stolovat a udržovat rovnováhu vidličky na jediném  prstě. Umí dokonale vstřebávat vše nové, co se v jejich blízkosti objeví. Děti nasávají svět. A nikdy se nepřestávají učit. Děti rostou a zároveň se učí o tom, jak se žije na světě, do něhož se narodili i jak se žije člověku, kterým jsou.

            Pavla: ,,Začíná se vznikem všeho. A řekne se, že se ví, že se toho vlastně zas tak moc neví. Možná to tak bylo a možná ne. My lidi to moc chceme vědět, ale možná to nikdy vědět nebudeme, protože to naším mozkem možná nejsme schopni pochopit. Naše škola se jmenuje Edisona, protože zapínáme žárovky. A ještě dětem říkáme, že Edison zkusil tisíc nebo dva tisíce pokusů, než přišel na to, co vlastně hoří a neshoří a dostatečně to svítí. Takže když po třetím pokusu a omylu říkají, že už to vzdávají, tak já jen podotknu: Edison!“ „No jo, tak já už jdu…“

            Ve školách, kde se učí živě, nepřipravují na život. Rovnou jej žijí. Učit živě znamená nevytrhávat děti z jejich života. Nechat je prožívat si ho. Na plné obrátky. Zdejší průvodci a ředitelé se domnívají, že není potřeba, aby se děti ve škole zastavovaly. Přicházejí sem celé natěšené na učení se novým věcem a škola nemá dělat nic jiného, než jim tyto nové věci umožnit zažít. Zažít, tedy prozkoumat, objevit, pochopit. Děti nepotřebují vysvětlení. A už vůbec nepotřebují nikoho, kdo je při tom vysvětlování bude neustále upozorňovat, že by měly dávat pozor. Dětem září z očí dostatečně zvědavého světla ke správnému vidění světa. Naleznou si svá vysvětlení sama. A pokud ne (což se stává poměrně často), přijdou se zeptat. V živých školách není učitel ten, kdo klade otázky, ale kdo na ně odpovídá. Pozornost děti pak udrží tak dlouho, jak dlouho je bude zajímat nabídnutá odpověď.

            Živě se učí tak, že každý se učí od každého a zároveň nikdo nikoho nic neučí. Takovou živou hru plnou učení lze s dětmi realizovat poměrně snadno. Horší už je to s dospělými. Dnešní dospělí si neumí příliš hrát. Zapomněli jsme to. Ale nejen to. Často jsme dokonce zapomněli i jak se učit. ,,Dospělost spočívá v tom, že už jsem se naučil vše podstatné. Všechno umím a všechno znám,“ říkáme, ,,takže vím, jak to má být.“ Někdy dospělí vědí, že to říkají, ale mnohem častěji vůbec netuší, že něco takového vlastně říkají. Mluví o svých názorech, potřebách či představách a berou je vážně. Jako fakta, jako dané skutečnosti a tvrdé pravdy, nikoli jako kamínky skládačky zvané život.  V prostředí živých škol nikdo netvrdí, že všechno ví nebo že zná návod na život. Někdy se zde věci říkají a jindy se neříkají. Ale všichni zúčastnění, děti, rodiče, průvodci i lidé-kolem-školy se od sebe navzájem neustále učí, jak funguje svět a jak se žije člověku, kterým jsou.  

            Martina: ,,Pro nás jsou stejně důležité principy učení jako principy poznávání sama sebe a poznávání se navzájem. Úterky dopoledne dělám s dětmi v Týnci sociální a emoční učení. Přijde mi skvělé všímat si, jak to máme mezi sebou nastavené a jakým způsobem společně komunikujeme. Zjišťovat, co je možné a co už možné není, kde leží hranice, co mi vadí a co mi nevadí. Chceme, aby děti byly schopné si říct: „Toto mi vadí. Nedělej mi to. Chci to jinak.“ Já jsem byla vychovaná říkat na všechno „ano“. Byla jsem poslušná holka, která musí všechny uspokojit, jenom aby si někdo nemyslel něco špatného. Potřebovala jsem, aby mě měli rádi a bála jsem se, abych náhodou nevypadala nějak nepřijatelně. U mých dětí je pro mě úplně nejdůležitější, aby objevily svůj talent a mohly rozvíjet to, co je jejich, jejich dar, to, v čem mají potenciál něčeho dosáhnout. Já vnitřně nesouhlasím se standardním průměrem, kde bychom všichni měli umět všechno.“

            Živě se učí od srdce. Každý člověk se toho nejvíce naučí sám od sebe. Každý se za svůj život naučí to svoje. Říká se tomu škola života. Patří sem znalost jednoduché i složité matematiky, schopnost se vyjádřit, umění mlčet, angličtina, mediální výchova, příhodopis lidského těla a ještě tisíc dalších předmětů a nepředmětů. Život je rozkoukávání se po světě. Nikdy se nepřestáváme učit. I ve stáří se člověk učí dívat se na dobu, které se dožil. Za stovku let se člověk naučí jen zlomek všeho, co se tu dá naučit. A přesto, anebo právě proto, je člověk učící se bytost. Učit se novým zážitkům je smyslem lidského života. Od úsvitu do soumraku. Proto v živých školách učí život. Jak se učí živě? je dokumentární knihou o životě živých škol.

Lucie: ,,Učíme se s dětmi 2. až 4. třídy podstatná jména, konkrétně pády. Poslechli jsme si Spejbla a Hurvínka: Hurvínek skloňuje kočku. Děti se postaví na židle, nesmí padat, jen zabývat se pády. Každý je nějaký pád, hází si klubíčkem, snaží se nespadnout a první pád hází druhému atd. U toho opakují pádové otázky, smějí se, hází, občas některé spadne ze židle a zase vyleze zpět. Vyměníme pozice, vyměníme pády u dětí... a ejhle, po 20 minutách si sedáme, každý skloňuje vybrané podstatné jméno a všichni ví.“

            Rádi bychom, aby se vyprávění o živých školách dostalo do rukou co nejvíce rodičům, kteří se rozhodují, do které školy posílat své děti. Chceme, aby se dozvěděli, že existuje mnoho možností, mnoho tvarů výuky, mnoho zajímavých lidí, od nichž se jejich děti mohou učit, jak být člověkem.

            Rádi bychom, aby se kniha dostala do ruky i co nejvíce učitelům, kteří by třeba rádi učili živě, ale vlastně si nedokáží představit, jak by se to dalo dělat.

K tomu potřebujeme vydat co nejvyšší náklad. Ale počet výtisků, které jsme schopni vyrobit, souvisí s tím, kolik peněz se nám podaří vybrat díky možnosti zakoupit si knihu s předstihem. Čím více lidí nahlédne do světa živých škol, tím radostnější může být zdejší vyučování.

            Podpořte vydání knihy Jak se učí živě a my vám pošleme první knihu s kaňkami až k Vám domů.

Podpořte nás buď přímo na www.startovac.cz/jak-se-uci-zive, anebo alespoň sdílením na sociálních sítích mezi svými přáteli. Děkujeme!