Text tvoří ukázky z připravované knihy Jak se učí živě?, v níž se z rozhovorů o třinácti školách dozvíte, jaké je mít čerstvou školu. Zeptali jsme se zakladatelů a ředitelů inovativních škol, jak se u nich učí, co v jejich třídách a netřídách děti skutečně dělají i na to, jaké pocity přináší založit si vlastní, třeba i docela malou, školu. Fotografie jsou z komunitní školy Koventinka. Kniha vyjde v únoru 2018.

                                                             

Koventinka - Plzeň

 

Co vás vedlo k tomu založit školu?

Radana Lazarová: Když si vzpomenu na začátek, tak jsem vědomě vůbec netušila, že chci založit školu. Já jsem spíš uvažovala, co jsou klasické školy zač. Viděla jsem na nich negativa a věděla jsem, že je pro mě nepředstavitelné, aby tam chodily moje děti. Ale tím to končilo. Potom jsem šla na kurz koučování a při jednom cvičení o plnění snů, jsem najednou vyslovila nahlas, že chci založit školu. V tu chvíli to pro mě bylo obrovské překvapení. Znělo to jako science-fiction. Hned, jak jsem to vyslovila, jsem si říkala, že je to nemožné, úplná blbost. Jak se mi to dostalo do hlavy? Hlavním impulsem musely být moje děti, u nichž jsem už před porodem přemýšlela, že je chci vychovávat a vzdělávat jinak.

Lucie Saláková: Mě nikdy nenapadlo založit školu. Já jsem vlastně nikdy nechtěla ani učit, jak jsem už říkala. Až když o tom Radana začala mluvit. Přátelíme se už delší dobu a často jsme mluvily o tom, jak jinak vést naše děti. Takže na tuto cestu mě navedla ona. Mojí nejdůležitější motivací nicméně také byly mé vlastní děti. Chtěla jsem jim zajistit něco, co my jsme neměly. Přála jsem si, aby do školy chodily nezištně. Aby tam chodily jenom proto, že tam chtějí chodit a ne protože se mají někomu zalíbit a odvést nějaký výkon.

Radana: Takže jsme potřebovaly nějakou budovu. Brzy se nám podařilo objevit budovu Střediska volného času. Jednou jsem se procházela kolem a jenom tak jsem se zeptala a oni byli velmi vstřícní a hned nám uvolnili jednu třídu. Začátek byl velmi jednoduchý, všechno šlo samo od sebe. Já jsem zažívala krásné pocity, hojnost a naplnění. Všechno šlo mnohem lehčeji, než jsem si vůbec dokázala představit.

                                             

                                                        ZŠ Labyrint - Lhota u Opavy

 

Jaké byly největší komplikace na cestě k založení vaší školy?

Michaela Macháčová: Úvahami o založení vlastní školy jsme se zabývali déle, ale hlavním impulsem bylo, když se objevila možnost koupě budovy bývalé školy. V tu chvílí jsme rozjeli kolečko vyjednávání s majiteli objektu a jednotlivými úřady, které do celého procesu vstoupili. Ať už to byl krajský úřad, ministerstvo školství, hygiena, hasiči, stavební a obecní úřad. Myslím si, že nás na začátku ani nenapadlo, s kým vším se postupně potkáme a budeme řešit krok po kroku, aby škola mohla vzniknout. Komplikace, které průběžně přicházely, se nám snadno či s obtížemi dařilo průběžně řešit. Dnes, když se ohlédnu nazpět, až s velkým podivem vnímám, jak věci šlapaly.

Co jste se naučily v procesu zakládání školy?

Michaela: Vzhledem k tomu, že jsme měli na celou přípravu velmi málo času, naučila jsem se věci neodkládat a pracovat efektivněji. Zároveň bylo nutné, a stále je, umět se domluvit v širokém týmu lidí, kde nás naše rozdílnosti na jedné straně obohacují a posouvají, ale zároveň je někdy těžké najít společné řešení. Také jsem si uvědomila, že když má člověk vnitřní motivaci, tak se naučí spoustu nových věcí „jen tak mimochodem“. Tahle zkušenost mě dovolila dát důvěru i dětem. Teď věřím, že s vnitřní motivací se mnohému dokáží naučit samy, aniž by nad nimi někdo „stál“.

Jaké otázky vám kladlo vaše okolí, aby vás od vašeho plánu odradilo? Co vám naopak pomohlo nebo kdo vám pomohl?

Michaela: Necítila jsem, že by nás někdo odrazoval. Pro řadu lidí to naopak bylo něco neuvěřitelného. Vnímali to jako velké sousto, ale neodrazovali nás. Spíše jsem vnímala velkou podporu. Velmi často říkali, že sami by do toho nešli, ale že nám drží pěsti. Podpora byla jak ze strany rodin zakladatelů, tak i ze strany rodičů dětí, s nimiž jsme začali diskutovat o jejich nástupu či přestupu do naší školy. Podpora rodin, dobrovolníků a příznivců pro nás byla klíčová. Nejen, že nám pomáhali při samotné rekonstrukci budovy, ale zároveň se nám dostalo i velké podpory ve formě hmotných i finančních darů. Troufám si říct, že bez tak velké podpory, by se nám v tak krátkém čase školu nepodařilo rozjet. Stále cítím velkou vděčnost.

Založili jste školu sami nebo jste se s někým spojili?

Veronika Kotůlková: Základní školu Labyrint Lhota založilo sedm zakladatelů. Sedm rodin, které se znaly z různých aktivit. Spojoval nás kurz Respektovat a být respektován manželů Kopřivových, kde se většina z nás seznámila. Stále častěji jsme mluvili o tom, jaké by bylo založit si školu, kde by se naše děti mohly vzdělávat v duchu respektující komunikace a tak, aby jim učení přinášelo radost a nebralo jim motivaci dozvídat se nové věci. Když se později rozběhl administrativní kolotoč, ukázalo se, že skupina zakladatelů se sešla velmi dobře. Aniž bychom to plánovali, měli jsme zastoupenu řadu profesí, které byly nezbytně nutné pro založení i chod školy. Jsou s námi lidé, kteří jsou učiteli a pracovali jako učitelé, mají pedagogické vzdělání, dále lidé z bysnysu, lidé, kteří se věnovali projektům, fundraisingu, lidé, kteří umějí postavit budovu, zrekonstruovat budovu a rozumějí stavební činnosti. Každý ze zakladatelů přispěl tím svým. To se ukázalo jako velmi důležité, protože proces založení školy byl velmi náročný po administrativní i po lidské stránce. Nedokážu si představit, že bychom školu zakládali v jednom nebo ve dvou lidech. Každý u nás měl svou úlohu a musel přiložit ruku k dílu.

Michaela: Nutno ještě dodat, že vzhledem k tomu, že se nám v prvním roce nepodařilo v mimořádném termínu zapsat školu do rejstříku MŠMT, spojili jsme se zakladatelkami školy Pianeta v Bohumíně, které nás na rok vzaly pod svá křídla jako svou pobočku. My jsme pak znovu požádali o zápis v řádném termínu. Což se nám povedlo a od letoška fungujeme samostatně.

                                                       

                                                     ZŠ Kairos - Dobřichovice

Co tě vedlo k tomu založit školu?

Hana Frydrichová: Idealismus. Představy, že dokáži vytvořit ideální svět pro své a další děti. Přílišná kritika k okolním alternativním školám, které samozřejmě dělají, co mohou a co je v jejich silách. Pozitivní zkušenost z mého osobního přístupu k vlastním dětem, které (občas) potvrzují vize, jimž věřím.

Co bylo tvým konkrétním impulsem, jaké byly tvoje motivace?

Konkrétním impulsem bylo rozhodnutí kamarádky, ředitelky MŠ založit školu jako pokračování školky, do které chodí naše děti. Měla jsem silný pocit, že to mám být já, kdo tu školu udělá, že to má být moje škola. Naivita, že může jít o dobrý příjem. Kamarádka byla ráda.

Čeho ses nejvíce bála, než ses odhodlala se do toho pustit?

Ničeho. Možná trochu, že nebudeme mít děti, které by k nám chtěly chodit, respektive rodiče, kteří by nám své děti svěřili. Začínali jsme s deseti dětmi. Dvě z nich byly naše vlastní a rodiče dalších dvou se zapojili do práce ve škole. Takže šest, respektive pět rodin, jelikož jsme měli dvojčata, našlo odvahu a uvěřilo vizi školy. Nebo si možná prostě jen přáli mít za učitelku Martinu.

Jaké jsou nejčastější obavy rodičů, kteří se rozhodují svěřit své dítě alternativní škole?

Jak budou zvládat platit školné po dobu devíti let. Navíc s představou, že to bude pro dvě, tři děti. Často je napadá, že dětem budou scházet nějaké vědomosti a tento nedostatek je bude handicapovat u přijímaček, na dalších školách nebo v zaměstnání. Někteří se obávají, že příliš vstřícné a pečující prostředí z dětí vychová choulostivé květiny, které budou bezmocné v drsném vnějším světě.

                                         

                                                             Dítě v lese - Dobříš

 

Jaké byly první dny vaší čerstvé komunitní školy?

Barbora Pecháčková Uchytilová: Prázdniny se úprkem blížily ke svému konci a moje nervozita stoupala snad každou minutou. Seznam věcí, které bylo potřeba ještě zařídit, se v mých očích spíš zvětšoval, než zmenšoval. Sice se mi během celého léta honily hlavou nejrůznější představy o tom, jak všechny ty přípravy korunovat nějakým zásadním způsobem a adekvátně zahájit naši lesní školní cestu, ale práce bylo tolik, že jsme si se Šárkou (hlavní pedagožka a spolutvůrkyně školy) poslední dny opravdu nenašly čas, který bychom mohly věnovat jen přípravě na první den. A tak jsem díky okolnostem nechala z větší části odplout svůj sklon k perfekcionismu a řekla jsem si, že rámcová příprava a náš vědomý záměr budou stačit.

Začalo to tím, že krátce po příchodu do školy přiběhl můj synek s očima navrch hlavy: „Mami, mami, rozkvetla jablůňka!“. Díky projektu na Startovači se o nás dozvěděli lidé z jednoho ekologického zahradnictví, kterým se náš projekt líbil a darovali nám jako podporu několik dřevin, včetně jabloně. Zasadili jsme je na začátku léta a celé léto je opečovávali a teď takováto odměna! Velmi mě to dojalo. Nemohla jsem si pomoct, ale viděla sem v tom pro nás veliký symbol a říkala jsem si, že tohle přeci není jen tak samo sebou. A skutečnost, že tohle povzbuzení přišlo z přírody, mi umožnilo prožít uvědomění, jak jsme vše v jednom a jedno ve všem, že jsme propojení i s jemnohmotným světem, který běžně nevnímáme.

S dětmi, jejich rodiči i sourozenci jsme pak společně okolo jablůňky vytvořili kruh a poděkovali tomuto jedinečnému dni, místu, lidem i ostatním bytostem a zazpívali si jednoduchou indiánskou písničku „Jsme jedno nekonečné slunce, navždy, navždy, navždy.“ Poté jsme se pustili do společného tvoření. Na veliký kus papíru jsme každý vyjádřili, co pro nás znamená spojení „škola – příroda – kruh“. Děti kreslily, jak si svou lesní školu představují, co by v ní nemělo chybět (hlavně králíci :). Rodiče vyjádřili nejen své představy o komunitní škole, ale každý přidal i své negativní zkušenosti z vlastní školní docházky. Nakonec jsme po indiánsku zapálili ohnivého bratra a každý do něj vhodil spolu se špetkou tabáku své přání a poděkování ve vztahu k našemu novému lesnímu školnímu společenství.

                                                      

Podobně jako děti v lese i kniha Jak se učí živě? má svůj Startovač.

Podpořte, prosíme, její vznik tím, že si ji zakoupíte v předstihu a pomůžete nám ji vydat v nákladu, který umožní, že z ní nebude vzácná legendární kniha, která není k sehnání, ale stane se z ní legendární kniha, jež napomáhá dalšímu šíření zajímavých škol naší krajinou.

Děkujeme!