Startovač - financování projektů

Jak se učí živě? - crowfunding kampaň

Novinky - Jak se učí živě?

První kniha o českých inovativních školách. Rozhovory se zakladateli, řediteli a průvodci inspirativních škol. Zeptali jsme se jich, jak se učí živě?

Knihy
Řekneme si, jak se učí živě. Řekneme si to dříve, než vyjde knížka, která o tom vypráví, aniž by o tom mluvila. Učí se vaše děti ve škole živě? Obrázek

            Napsali jsme knihu rozhovorů Jak se učí živě?. Je to třináct rozhovorů s lidmi, kteří učí v inovativních, alternativních, komunitních a lesních školách. Nikdo z nich neodpovídal na otázku, podle níž byla kniha pojmenována. Protože jsme se jich takto přímo nikdy nezeptali. Přišli jsme knize na jméno, až když už byly rozhovory dokončovány. Předtím nás tato otázka nikdy nenapadla. Jak se učí živě? Ale pak se objevila mezi řádky a prodrala se až na titulní stranu knihy.

Veronika: „Je důležité zbourat domněnku či naši utkvělou představu, že učení je to, co se řízeně odehrává ve škole.

            Jak se učí živě? Přirozeně. Samovolně. Bez tlaků a bez stresu jak na straně dětí, tak na straně učitelů. Jako když se nic neděje. Jen život. při živém vyučování jde o každodenní oka mžiky, o rutinní školní provoz.  Je to jen běžná povinná školní docházka. Jen dětské prozkoumávání světa. Jen hra, jen bytí za školou a před školou, jen poznávání, jen spolu pár lidí sdílí jeden prostor a jeden čas. Ve škole a kolem školy. Řekneme si, jak se učí živě. Řekneme si to dříve, než vyjde knížka, která o tom vypráví, aniž by o tom mluvila.

Petr: ,,Kdyby jí někdo říkal, ať pracuje rychle, rychle, rychle, jak to bývá třeba při diktátu, tak její tělo nebo její individuální nastavení na to z podstaty nejsou připravené. Ona jen tak sedí, představuje si, věci ji napadají, ty obrázky, ty básničky, ty knížky, pak to napíše nebo udělá a má to. Když má ve škole prostor a mezi ní a učitelem je důvěra, tak potom sama chodí a říká si, kde by chtěla přidat. A já vidím, jak je ve škole šťastná. Vím, že se zdravě vyvíjí. A tohle je pro mě jako pro tátu nesmírně důležité. Vidím své dítě chodit ze školy šťastné a neslyším, že by měla nějaký problém, že by řešila kamarády nebo učitele. Vrátí se a je spokojená.“

            Kolik se toho člověk naučí za jeden život? Na co všechno přijde? Co objeví, co vynalezne, o čem všem si nechá vyprávět od ostatních lidí? Co všechno jeden potká, než se stane každá z věcí, co se mu na cestě od narození až do smrti mají stát? Kolik vědomostí nabydeme, než Slunce přejde od východu k západu? Co všechno jsme se jako děti dozvěděli od dospělých a co všechno se jako dospělí doslechneme od dětí? Z kolika zrnky písku si malé dítě potřebuje zahrát, než uzná, že chování písku už chápe a má ho zmáknuté a nabaží se chození na pískoviště?

Kde se vlastně nachází hranice, kdy se přestáváme učit a začínáme používat vše, co jsme se naučili? Kdy končí oficiální období učení? Když nám ve čtrnácti odpadne 40% synapsí, anebo když dokončíme školní vzdělávání? A co kdyby žádná podobná hranice neexistovala? Co kdyby učení probíhalo celý život? Co by se dělo pak…

            A co kdyby se děti, které nastupují do první třídy, už uměly učit? Co když učení se by bylo něco, co dělají po celý svůj život? Takže proč by to neměly umět? Mají za sebou šest, sedm let permanentního a intenzivního učení. Naučily se lézt, chodit, mluvit, myslet, rozlišovat sebe sama od okolí. Naučily se rozlišovat mezi skutečným a ,,jenom jako“, umí skákat, padat a bouchat sebou na všechny způsoby, dokáží stolovat a udržovat rovnováhu vidličky na jediném  prstě. Umí dokonale vstřebávat vše nové, co se v jejich blízkosti objeví. Děti nasávají svět. A nikdy se nepřestávají učit. Děti rostou a zároveň se učí o tom, jak se žije na světě, do něhož se narodili i jak se žije člověku, kterým jsou.

            Pavla: ,,Začíná se vznikem všeho. A řekne se, že se ví, že se toho vlastně zas tak moc neví. Možná to tak bylo a možná ne. My lidi to moc chceme vědět, ale možná to nikdy vědět nebudeme, protože to naším mozkem možná nejsme schopni pochopit. Naše škola se jmenuje Edisona, protože zapínáme žárovky. A ještě dětem říkáme, že Edison zkusil tisíc nebo dva tisíce pokusů, než přišel na to, co vlastně hoří a neshoří a dostatečně to svítí. Takže když po třetím pokusu a omylu říkají, že už to vzdávají, tak já jen podotknu: Edison!“ „No jo, tak já už jdu…“

            Ve školách, kde se učí živě, nepřipravují na život. Rovnou jej žijí. Učit živě znamená nevytrhávat děti z jejich života. Nechat je prožívat si ho. Na plné obrátky. Zdejší průvodci a ředitelé se domnívají, že není potřeba, aby se děti ve škole zastavovaly. Přicházejí sem celé natěšené na učení se novým věcem a škola nemá dělat nic jiného, než jim tyto nové věci umožnit zažít. Zažít, tedy prozkoumat, objevit, pochopit. Děti nepotřebují vysvětlení. A už vůbec nepotřebují nikoho, kdo je při tom vysvětlování bude neustále upozorňovat, že by měly dávat pozor. Dětem září z očí dostatečně zvědavého světla ke správnému vidění světa. Naleznou si svá vysvětlení sama. A pokud ne (což se stává poměrně často), přijdou se zeptat. V živých školách není učitel ten, kdo klade otázky, ale kdo na ně odpovídá. Pozornost děti pak udrží tak dlouho, jak dlouho je bude zajímat nabídnutá odpověď.

            Živě se učí tak, že každý se učí od každého a zároveň nikdo nikoho nic neučí. Takovou živou hru plnou učení lze s dětmi realizovat poměrně snadno. Horší už je to s dospělými. Dnešní dospělí si neumí příliš hrát. Zapomněli jsme to. Ale nejen to. Často jsme dokonce zapomněli i jak se učit. ,,Dospělost spočívá v tom, že už jsem se naučil vše podstatné. Všechno umím a všechno znám,“ říkáme, ,,takže vím, jak to má být.“ Někdy dospělí vědí, že to říkají, ale mnohem častěji vůbec netuší, že něco takového vlastně říkají. Mluví o svých názorech, potřebách či představách a berou je vážně. Jako fakta, jako dané skutečnosti a tvrdé pravdy, nikoli jako kamínky skládačky zvané život.  V prostředí živých škol nikdo netvrdí, že všechno ví nebo že zná návod na život. Někdy se zde věci říkají a jindy se neříkají. Ale všichni zúčastnění, děti, rodiče, průvodci i lidé-kolem-školy se od sebe navzájem neustále učí, jak funguje svět a jak se žije člověku, kterým jsou.  

            Martina: ,,Pro nás jsou stejně důležité principy učení jako principy poznávání sama sebe a poznávání se navzájem. Úterky dopoledne dělám s dětmi v Týnci sociální a emoční učení. Přijde mi skvělé všímat si, jak to máme mezi sebou nastavené a jakým způsobem společně komunikujeme. Zjišťovat, co je možné a co už možné není, kde leží hranice, co mi vadí a co mi nevadí. Chceme, aby děti byly schopné si říct: „Toto mi vadí. Nedělej mi to. Chci to jinak.“ Já jsem byla vychovaná říkat na všechno „ano“. Byla jsem poslušná holka, která musí všechny uspokojit, jenom aby si někdo nemyslel něco špatného. Potřebovala jsem, aby mě měli rádi a bála jsem se, abych náhodou nevypadala nějak nepřijatelně. U mých dětí je pro mě úplně nejdůležitější, aby objevily svůj talent a mohly rozvíjet to, co je jejich, jejich dar, to, v čem mají potenciál něčeho dosáhnout. Já vnitřně nesouhlasím se standardním průměrem, kde bychom všichni měli umět všechno.“

            Živě se učí od srdce. Každý člověk se toho nejvíce naučí sám od sebe. Každý se za svůj život naučí to svoje. Říká se tomu škola života. Patří sem znalost jednoduché i složité matematiky, schopnost se vyjádřit, umění mlčet, angličtina, mediální výchova, příhodopis lidského těla a ještě tisíc dalších předmětů a nepředmětů. Život je rozkoukávání se po světě. Nikdy se nepřestáváme učit. I ve stáří se člověk učí dívat se na dobu, které se dožil. Za stovku let se člověk naučí jen zlomek všeho, co se tu dá naučit. A přesto, anebo právě proto, je člověk učící se bytost. Učit se novým zážitkům je smyslem lidského života. Od úsvitu do soumraku. Proto v živých školách učí život. Jak se učí živě? je dokumentární knihou o životě živých škol.

Lucie: ,,Učíme se s dětmi 2. až 4. třídy podstatná jména, konkrétně pády. Poslechli jsme si Spejbla a Hurvínka: Hurvínek skloňuje kočku. Děti se postaví na židle, nesmí padat, jen zabývat se pády. Každý je nějaký pád, hází si klubíčkem, snaží se nespadnout a první pád hází druhému atd. U toho opakují pádové otázky, smějí se, hází, občas některé spadne ze židle a zase vyleze zpět. Vyměníme pozice, vyměníme pády u dětí... a ejhle, po 20 minutách si sedáme, každý skloňuje vybrané podstatné jméno a všichni ví.“

            Rádi bychom, aby se vyprávění o živých školách dostalo do rukou co nejvíce rodičům, kteří se rozhodují, do které školy posílat své děti. Chceme, aby se dozvěděli, že existuje mnoho možností, mnoho tvarů výuky, mnoho zajímavých lidí, od nichž se jejich děti mohou učit, jak být člověkem.

            Rádi bychom, aby se kniha dostala do ruky i co nejvíce učitelům, kteří by třeba rádi učili živě, ale vlastně si nedokáží představit, jak by se to dalo dělat.

K tomu potřebujeme vydat co nejvyšší náklad. Ale počet výtisků, které jsme schopni vyrobit, souvisí s tím, kolik peněz se nám podaří vybrat díky možnosti zakoupit si knihu s předstihem. Čím více lidí nahlédne do světa živých škol, tím radostnější může být zdejší vyučování.

            Podpořte vydání knihy Jak se učí živě a my vám pošleme první knihu s kaňkami až k Vám domů.

Podpořte nás buď přímo na www.startovac.cz/jak-se-uci-zive, anebo alespoň sdílením na sociálních sítích mezi svými přáteli. Děkujeme!  

           

              

Text tvoří ukázky z připravované knihy Jak se učí živě?, v níž se z rozhovorů o třinácti školách dozvíte, jaké je mít čerstvou školu. Proč si nezaložíte vlastní školu? Obrázek

Text tvoří ukázky z připravované knihy Jak se učí živě?, v níž se z rozhovorů o třinácti školách dozvíte, jaké je mít čerstvou školu. Zeptali jsme se zakladatelů a ředitelů inovativních škol, jak se u nich učí, co v jejich třídách a netřídách děti skutečně dělají i na to, jaké pocity přináší založit si vlastní, třeba i docela malou, školu. Fotografie jsou z komunitní školy Koventinka. Kniha vyjde v únoru 2018.

                                                             

Koventinka - Plzeň

 

Co vás vedlo k tomu založit školu?

Radana Lazarová: Když si vzpomenu na začátek, tak jsem vědomě vůbec netušila, že chci založit školu. Já jsem spíš uvažovala, co jsou klasické školy zač. Viděla jsem na nich negativa a věděla jsem, že je pro mě nepředstavitelné, aby tam chodily moje děti. Ale tím to končilo. Potom jsem šla na kurz koučování a při jednom cvičení o plnění snů, jsem najednou vyslovila nahlas, že chci založit školu. V tu chvíli to pro mě bylo obrovské překvapení. Znělo to jako science-fiction. Hned, jak jsem to vyslovila, jsem si říkala, že je to nemožné, úplná blbost. Jak se mi to dostalo do hlavy? Hlavním impulsem musely být moje děti, u nichž jsem už před porodem přemýšlela, že je chci vychovávat a vzdělávat jinak.

Lucie Saláková: Mě nikdy nenapadlo založit školu. Já jsem vlastně nikdy nechtěla ani učit, jak jsem už říkala. Až když o tom Radana začala mluvit. Přátelíme se už delší dobu a často jsme mluvily o tom, jak jinak vést naše děti. Takže na tuto cestu mě navedla ona. Mojí nejdůležitější motivací nicméně také byly mé vlastní děti. Chtěla jsem jim zajistit něco, co my jsme neměly. Přála jsem si, aby do školy chodily nezištně. Aby tam chodily jenom proto, že tam chtějí chodit a ne protože se mají někomu zalíbit a odvést nějaký výkon.

Radana: Takže jsme potřebovaly nějakou budovu. Brzy se nám podařilo objevit budovu Střediska volného času. Jednou jsem se procházela kolem a jenom tak jsem se zeptala a oni byli velmi vstřícní a hned nám uvolnili jednu třídu. Začátek byl velmi jednoduchý, všechno šlo samo od sebe. Já jsem zažívala krásné pocity, hojnost a naplnění. Všechno šlo mnohem lehčeji, než jsem si vůbec dokázala představit.

                                             

                                                        ZŠ Labyrint - Lhota u Opavy

 

Jaké byly největší komplikace na cestě k založení vaší školy?

Michaela Macháčová: Úvahami o založení vlastní školy jsme se zabývali déle, ale hlavním impulsem bylo, když se objevila možnost koupě budovy bývalé školy. V tu chvílí jsme rozjeli kolečko vyjednávání s majiteli objektu a jednotlivými úřady, které do celého procesu vstoupili. Ať už to byl krajský úřad, ministerstvo školství, hygiena, hasiči, stavební a obecní úřad. Myslím si, že nás na začátku ani nenapadlo, s kým vším se postupně potkáme a budeme řešit krok po kroku, aby škola mohla vzniknout. Komplikace, které průběžně přicházely, se nám snadno či s obtížemi dařilo průběžně řešit. Dnes, když se ohlédnu nazpět, až s velkým podivem vnímám, jak věci šlapaly.

Co jste se naučily v procesu zakládání školy?

Michaela: Vzhledem k tomu, že jsme měli na celou přípravu velmi málo času, naučila jsem se věci neodkládat a pracovat efektivněji. Zároveň bylo nutné, a stále je, umět se domluvit v širokém týmu lidí, kde nás naše rozdílnosti na jedné straně obohacují a posouvají, ale zároveň je někdy těžké najít společné řešení. Také jsem si uvědomila, že když má člověk vnitřní motivaci, tak se naučí spoustu nových věcí „jen tak mimochodem“. Tahle zkušenost mě dovolila dát důvěru i dětem. Teď věřím, že s vnitřní motivací se mnohému dokáží naučit samy, aniž by nad nimi někdo „stál“.

Jaké otázky vám kladlo vaše okolí, aby vás od vašeho plánu odradilo? Co vám naopak pomohlo nebo kdo vám pomohl?

Michaela: Necítila jsem, že by nás někdo odrazoval. Pro řadu lidí to naopak bylo něco neuvěřitelného. Vnímali to jako velké sousto, ale neodrazovali nás. Spíše jsem vnímala velkou podporu. Velmi často říkali, že sami by do toho nešli, ale že nám drží pěsti. Podpora byla jak ze strany rodin zakladatelů, tak i ze strany rodičů dětí, s nimiž jsme začali diskutovat o jejich nástupu či přestupu do naší školy. Podpora rodin, dobrovolníků a příznivců pro nás byla klíčová. Nejen, že nám pomáhali při samotné rekonstrukci budovy, ale zároveň se nám dostalo i velké podpory ve formě hmotných i finančních darů. Troufám si říct, že bez tak velké podpory, by se nám v tak krátkém čase školu nepodařilo rozjet. Stále cítím velkou vděčnost.

Založili jste školu sami nebo jste se s někým spojili?

Veronika Kotůlková: Základní školu Labyrint Lhota založilo sedm zakladatelů. Sedm rodin, které se znaly z různých aktivit. Spojoval nás kurz Respektovat a být respektován manželů Kopřivových, kde se většina z nás seznámila. Stále častěji jsme mluvili o tom, jaké by bylo založit si školu, kde by se naše děti mohly vzdělávat v duchu respektující komunikace a tak, aby jim učení přinášelo radost a nebralo jim motivaci dozvídat se nové věci. Když se později rozběhl administrativní kolotoč, ukázalo se, že skupina zakladatelů se sešla velmi dobře. Aniž bychom to plánovali, měli jsme zastoupenu řadu profesí, které byly nezbytně nutné pro založení i chod školy. Jsou s námi lidé, kteří jsou učiteli a pracovali jako učitelé, mají pedagogické vzdělání, dále lidé z bysnysu, lidé, kteří se věnovali projektům, fundraisingu, lidé, kteří umějí postavit budovu, zrekonstruovat budovu a rozumějí stavební činnosti. Každý ze zakladatelů přispěl tím svým. To se ukázalo jako velmi důležité, protože proces založení školy byl velmi náročný po administrativní i po lidské stránce. Nedokážu si představit, že bychom školu zakládali v jednom nebo ve dvou lidech. Každý u nás měl svou úlohu a musel přiložit ruku k dílu.

Michaela: Nutno ještě dodat, že vzhledem k tomu, že se nám v prvním roce nepodařilo v mimořádném termínu zapsat školu do rejstříku MŠMT, spojili jsme se zakladatelkami školy Pianeta v Bohumíně, které nás na rok vzaly pod svá křídla jako svou pobočku. My jsme pak znovu požádali o zápis v řádném termínu. Což se nám povedlo a od letoška fungujeme samostatně.

                                                       

                                                     ZŠ Kairos - Dobřichovice

Co tě vedlo k tomu založit školu?

Hana Frydrichová: Idealismus. Představy, že dokáži vytvořit ideální svět pro své a další děti. Přílišná kritika k okolním alternativním školám, které samozřejmě dělají, co mohou a co je v jejich silách. Pozitivní zkušenost z mého osobního přístupu k vlastním dětem, které (občas) potvrzují vize, jimž věřím.

Co bylo tvým konkrétním impulsem, jaké byly tvoje motivace?

Konkrétním impulsem bylo rozhodnutí kamarádky, ředitelky MŠ založit školu jako pokračování školky, do které chodí naše děti. Měla jsem silný pocit, že to mám být já, kdo tu školu udělá, že to má být moje škola. Naivita, že může jít o dobrý příjem. Kamarádka byla ráda.

Čeho ses nejvíce bála, než ses odhodlala se do toho pustit?

Ničeho. Možná trochu, že nebudeme mít děti, které by k nám chtěly chodit, respektive rodiče, kteří by nám své děti svěřili. Začínali jsme s deseti dětmi. Dvě z nich byly naše vlastní a rodiče dalších dvou se zapojili do práce ve škole. Takže šest, respektive pět rodin, jelikož jsme měli dvojčata, našlo odvahu a uvěřilo vizi školy. Nebo si možná prostě jen přáli mít za učitelku Martinu.

Jaké jsou nejčastější obavy rodičů, kteří se rozhodují svěřit své dítě alternativní škole?

Jak budou zvládat platit školné po dobu devíti let. Navíc s představou, že to bude pro dvě, tři děti. Často je napadá, že dětem budou scházet nějaké vědomosti a tento nedostatek je bude handicapovat u přijímaček, na dalších školách nebo v zaměstnání. Někteří se obávají, že příliš vstřícné a pečující prostředí z dětí vychová choulostivé květiny, které budou bezmocné v drsném vnějším světě.

                                         

                                                             Dítě v lese - Dobříš

 

Jaké byly první dny vaší čerstvé komunitní školy?

Barbora Pecháčková Uchytilová: Prázdniny se úprkem blížily ke svému konci a moje nervozita stoupala snad každou minutou. Seznam věcí, které bylo potřeba ještě zařídit, se v mých očích spíš zvětšoval, než zmenšoval. Sice se mi během celého léta honily hlavou nejrůznější představy o tom, jak všechny ty přípravy korunovat nějakým zásadním způsobem a adekvátně zahájit naši lesní školní cestu, ale práce bylo tolik, že jsme si se Šárkou (hlavní pedagožka a spolutvůrkyně školy) poslední dny opravdu nenašly čas, který bychom mohly věnovat jen přípravě na první den. A tak jsem díky okolnostem nechala z větší části odplout svůj sklon k perfekcionismu a řekla jsem si, že rámcová příprava a náš vědomý záměr budou stačit.

Začalo to tím, že krátce po příchodu do školy přiběhl můj synek s očima navrch hlavy: „Mami, mami, rozkvetla jablůňka!“. Díky projektu na Startovači se o nás dozvěděli lidé z jednoho ekologického zahradnictví, kterým se náš projekt líbil a darovali nám jako podporu několik dřevin, včetně jabloně. Zasadili jsme je na začátku léta a celé léto je opečovávali a teď takováto odměna! Velmi mě to dojalo. Nemohla jsem si pomoct, ale viděla sem v tom pro nás veliký symbol a říkala jsem si, že tohle přeci není jen tak samo sebou. A skutečnost, že tohle povzbuzení přišlo z přírody, mi umožnilo prožít uvědomění, jak jsme vše v jednom a jedno ve všem, že jsme propojení i s jemnohmotným světem, který běžně nevnímáme.

S dětmi, jejich rodiči i sourozenci jsme pak společně okolo jablůňky vytvořili kruh a poděkovali tomuto jedinečnému dni, místu, lidem i ostatním bytostem a zazpívali si jednoduchou indiánskou písničku „Jsme jedno nekonečné slunce, navždy, navždy, navždy.“ Poté jsme se pustili do společného tvoření. Na veliký kus papíru jsme každý vyjádřili, co pro nás znamená spojení „škola – příroda – kruh“. Děti kreslily, jak si svou lesní školu představují, co by v ní nemělo chybět (hlavně králíci :). Rodiče vyjádřili nejen své představy o komunitní škole, ale každý přidal i své negativní zkušenosti z vlastní školní docházky. Nakonec jsme po indiánsku zapálili ohnivého bratra a každý do něj vhodil spolu se špetkou tabáku své přání a poděkování ve vztahu k našemu novému lesnímu školnímu společenství.

                                                      

Podobně jako děti v lese i kniha Jak se učí živě? má svůj Startovač.

Podpořte, prosíme, její vznik tím, že si ji zakoupíte v předstihu a pomůžete nám ji vydat v nákladu, který umožní, že z ní nebude vzácná legendární kniha, která není k sehnání, ale stane se z ní legendární kniha, jež napomáhá dalšímu šíření zajímavých škol naší krajinou.

Děkujeme!