Konečně jsem viděl iluzivní brány. Roman byl zrovna v Karlových Varech pro materiál na scénu, Robert šil na kostýmy suché zipy (to je pořád “velkrou” sem, “velkrou” tam), Aitor koukal do počítače a pouštěl hudbu, jak to dělá v každé sebemenší pauze. Já jsem se vysmýkl, obešel mechem obrostlé Braunovy sochy, pobořený Teatron a došel až k nákladně zrekonstruované iluzi. Nejpodivuhodnější pohled skýtají brány zezadu, od lesa. Jsou to jen holé zdi bez sebemenšího náznaku dekorace. Překvapením mi vyhrkly slzy do očí. Tajemství iluzivních bran skutečně bylo tajemstvím naší práce (která právě vstoupila do posledního týdne). Vytváříme sice divadelní iluzi, ale diváky skrze ni odvádíme rovnou do polí, aby se na nás podívali zezadu. To naše zezadu je čelem a někdy dost nepříjemně. 

Zítra předvedeme to, co máme, místnímu publiku. Kdo by měl čas přijet na sedmou do valečské konírny, je vítán. Budeme jednou rukou iluze dávat a druhou je brát. Levá ruka nebude vědět, co dělá pravá, a ani jedna nebude mít tušení, co dělají nohy. I ve Valči už začíná jaro.