A proto je tento svět, který se považuje za bezježíšský, světem, kde se Ježíš chce vtělit prostřednictvím každého z nás, jako do nějakého „lidstva na druhou“. Hodně bylo řečeno o „sekularizaci“. Ovšem ve skutečnosti z křesťanského hlediska zažíváme vrcholnou „desekularizaci“. To v dřívějších dobách bylo křesťanství sekularizované. Křesťanstvo si vedlo tak, že křesťanství zredukovalo na světskou instituci. V kněžském stavu se dělala kariéra. Dostávaly se prebendy. Z obchodování s odpustky se stavěly baziliky. Farář patřil k honoraci a poustevnice mohla vést živnost. Zkrátka věřilo se, že s nějakým tím dobrým slovem a pár zbožnými skutky navenek jste za vodou. 

     Díky Bohu je tato doba pryč. Celkem vzato nebyla horší než ta naše, ale nebyla ani lepší. Křesťan ví, že nebyl žádný zlatý věk. Ví, že ve stejné době, kdy Slovo učiněné tělem bylo zde na zemi, jsme mu dokázali do tváře spílat a ukřižovat jej. A křesťan ví i to, že doba, ve které se nachází, je pro něj ta nejlepší, protože právě tehdy má vydat svědectví. 

     Na tomto bezježíšském světě je nejúžasnější, že už nám nedovolí spokojit se s pěknými kázáníčky a drobnou zbožností, jako tomu bylo za křesťanských časů – tento svět po nás vyžaduje svědectví bez výjimek, svědectví lásky až na smrt a takovou pravdu, která ovládá duši i tělo. Tento svět po nás chce, abychom pro své bližní byli dalšími kristy. Modernita je náš spojenec, postmodernita není překážkou. Čím více je svět bez Ježíše, tím více je to svět, kde se má naplnit vtělení. Čím více je světem hříšníků, tím spíše má být světem vykoupení.  

     Fabrice Hadjadj