Hans Puttis Jacobson, Praha 1988, foto Lukáš Volek

Renata Škrabalová
Viděli jsme na závodech v Münsteru ty americký hvězdy, co jsme znali z časopisů, ale vůbec ze sebe nedělali něco extra. Drželi jsme s těma, co jsme se znali z Československa ze závodů. Jak jsem ve slalomu postupovala dál, tak na mě vyšla jízda s Clausem Grabkem. Stáli jsme vedle sebe na rozjezdovejch rampách a povídali si. Když nás odstartovali, jel tak že mi natrhnul zadek. Jezdil dobře a všechno. Rampu, freestyle, street i ty slalomy.

Franta Zíka
Když jsme se Mírou Bartošem poprvé vrátili z Münsteru a já šel do školy v těch hadrech co jsme si přivezli, s kostlivcem na triku na zádech, hrozně mě proprali a jakože Zíka, to si děláte prdel. Bylo jasný, že se pohybujeme v kultuře, která tady moc doma není. Policajti si nás na závodech fotili a zjišťovali si, co jsme to za divný ksichty. Kolem rampy byli všichni většinou pankáči.

Robert Thiele
Bylo mi asi třináct, když jsme s kámošem jezdili na skejtu u Hlavního nádraží a zatkli nás policajti. Dvě dětský duše, co se vozily z kopečka. Odvedli nás na fízlárnu, kde nás tři hodiny dusili. Naši byli v práci, takže jsme tam zkejsli fakt dlouho a policajti na nás byli hnusný a dali nám to sežrat. Neměli jsme na silnici co dělat, ale kdyby nám řekli: kluci tady nejezděte, bylo by to vyřešený. Spousta podobnejch věcí, když se nastřádá, tak jednou si řekneš, že z toho musíš ven.

Titus Dittmann
Martinovým argumentem, kterým Euroskate prosadil na nejvyšších místech, totiž bylo, že mnou pořádané akce na Západě dominují nad evropskými šampionáty a že je načase vytvořit tomu v Praze protipól. Myslel jsem si, že takové zdůvodnění bude skvělé, protože politická soutěž byla vždy používána jako prostředek k dosažení politického cíle. Byli jsme si jistí, že skateboardisté nebudou řešit žádnou rivalitu mezi Východem a Západem a nepřistoupí na ni, sjednocoval je skateboarding.

Milan Pešík
Mela nastala, když se chystalo televizní vysílání. Do dnešní doby je peklo zvládnout minutáž přímýho přenosu a tady byla na jedný straně přesně nalinkovaná kulturně-politická struktura, k tomu ještě StB a na druhý straně nespoutaný skejťáci, co v žádným případě nechtěli ubrat. Museli jsme začít přesně v 15 hodin, ale pro skejťáky to byl jen orientační čas, kdy by se asi tak mohli sejít. Ve čtvrtek a v pátek se jely kvalifikace, kde si televizáci předtočili záběry, kdyby byl průser, a ty pouštěli ve chvílích, kdy se v hale nic nedělo, nebo se přestavovaly překážky. Přenos nakonec vyšel moc pěkně a když skončil, režisér prásknul sluchátkama na stůl a řekl: sbalte si to sami, já se jdu vožrat, skejťáky už nikdy v životě nechci vidět.

Jörg Ludewig
To, co oficiálně začalo, mělo i oficiálně skončit. Závěrečná párty po Euroskate se konala v zahradní restauraci mimo centrum. Oficiální projev v předsálí trval přesně tak dlouho, dokud byla stažená opona zakrývající bufet. Když se uprostřed dojemné řeči vysunula, během pěti sekund se žádný ze skaterů už o projevy nezajímal a všichni vtrhli do bufetu. To trvalo asi jen pět minut, pak se v řeči mohlo pokračovat, protože bufet byl prázdný.