Euroskate party - crowfunding kampaň

Novinky - Euroskate party

Skateboarding v rozdělené, ale skateboardingem sjednocené Evropě v letech 1985–1990

Knihy
Rok čtvrtý, to budou Münster, Charleroi, Praha, Glasgow... Střípky z roku 1988 Obrázek

Hans Puttis Jacobson, Praha 1988, foto Lukáš Volek

Renata Škrabalová
Viděli jsme na závodech v Münsteru ty americký hvězdy, co jsme znali z časopisů, ale vůbec ze sebe nedělali něco extra. Drželi jsme s těma, co jsme se znali z Československa ze závodů. Jak jsem ve slalomu postupovala dál, tak na mě vyšla jízda s Clausem Grabkem. Stáli jsme vedle sebe na rozjezdovejch rampách a povídali si. Když nás odstartovali, jel tak že mi natrhnul zadek. Jezdil dobře a všechno. Rampu, freestyle, street i ty slalomy.

Franta Zíka
Když jsme se Mírou Bartošem poprvé vrátili z Münsteru a já šel do školy v těch hadrech co jsme si přivezli, s kostlivcem na triku na zádech, hrozně mě proprali a jakože Zíka, to si děláte prdel. Bylo jasný, že se pohybujeme v kultuře, která tady moc doma není. Policajti si nás na závodech fotili a zjišťovali si, co jsme to za divný ksichty. Kolem rampy byli všichni většinou pankáči.

Robert Thiele
Bylo mi asi třináct, když jsme s kámošem jezdili na skejtu u Hlavního nádraží a zatkli nás policajti. Dvě dětský duše, co se vozily z kopečka. Odvedli nás na fízlárnu, kde nás tři hodiny dusili. Naši byli v práci, takže jsme tam zkejsli fakt dlouho a policajti na nás byli hnusný a dali nám to sežrat. Neměli jsme na silnici co dělat, ale kdyby nám řekli: kluci tady nejezděte, bylo by to vyřešený. Spousta podobnejch věcí, když se nastřádá, tak jednou si řekneš, že z toho musíš ven.

Titus Dittmann
Martinovým argumentem, kterým Euroskate prosadil na nejvyšších místech, totiž bylo, že mnou pořádané akce na Západě dominují nad evropskými šampionáty a že je načase vytvořit tomu v Praze protipól. Myslel jsem si, že takové zdůvodnění bude skvělé, protože politická soutěž byla vždy používána jako prostředek k dosažení politického cíle. Byli jsme si jistí, že skateboardisté nebudou řešit žádnou rivalitu mezi Východem a Západem a nepřistoupí na ni, sjednocoval je skateboarding.

Milan Pešík
Mela nastala, když se chystalo televizní vysílání. Do dnešní doby je peklo zvládnout minutáž přímýho přenosu a tady byla na jedný straně přesně nalinkovaná kulturně-politická struktura, k tomu ještě StB a na druhý straně nespoutaný skejťáci, co v žádným případě nechtěli ubrat. Museli jsme začít přesně v 15 hodin, ale pro skejťáky to byl jen orientační čas, kdy by se asi tak mohli sejít. Ve čtvrtek a v pátek se jely kvalifikace, kde si televizáci předtočili záběry, kdyby byl průser, a ty pouštěli ve chvílích, kdy se v hale nic nedělo, nebo se přestavovaly překážky. Přenos nakonec vyšel moc pěkně a když skončil, režisér prásknul sluchátkama na stůl a řekl: sbalte si to sami, já se jdu vožrat, skejťáky už nikdy v životě nechci vidět.

Jörg Ludewig
To, co oficiálně začalo, mělo i oficiálně skončit. Závěrečná párty po Euroskate se konala v zahradní restauraci mimo centrum. Oficiální projev v předsálí trval přesně tak dlouho, dokud byla stažená opona zakrývající bufet. Když se uprostřed dojemné řeči vysunula, během pěti sekund se žádný ze skaterů už o projevy nezajímal a všichni vtrhli do bufetu. To trvalo asi jen pět minut, pak se v řeči mohlo pokračovat, protože bufet byl prázdný. 

Rok třetí, to budou Madrid, Münster, Prachatice, Täbi, Brno... Střípky z roku 1987 Obrázek

Mark Gonzales, Prachatice 1987. Foto Jan Šibík

Tomáš Potůček
V červnu 1987 jsme jeli s Martinem Kopeckým a s Martinem Cavinou na Světovej pohár do Münsteru. Tenkrát tam bylo jen málo Američanů a byli něco extra, stejně jako my z Východu. To nás dalo dohromady s Markem Gonzalesem.

Jörg Ludewig
Kdybych měl někdy zapomenout na něco, co jsem ve skateboardingu zažil, tak to v žádným případě nebude desetidenní SUMMER CAMP v ČSSR. Pokud si myslíte, že vy už jste viděli všechno, co má co do činění se skejtem, tak se šeredně mejlíte. Skateboarding za Železnou oponou je totiž úplně jinej.

Míra Bartoš
Pro skejťáky z venku byly prachatický kempy sexuální žně. Všechny český holky, když za totality viděly Zápaďáka, tak to bylo to největší afrodiziakum. Spousta prachatickejch holek má určitě na chatičky na Kandláku spoustu vzpomínek. Později už na summercampy jezdily i pražský holky, když se dozvěděly, že u nás budou amíci. Měli se tady jako princové.

Martin Kopecký
Když jsem v pátek 13. listopadu přijel do dějiště závodů – brněnské haly Rondo, přípravy právě vrcholily. Zdravil jsem se srdečně s kamarády z celého světa (věřte, „skejťáci“ jsou bez ohledu na to, zda berou 20 000 dolarů měsíčně, nebo jezdí jenom pro radost, jedna velká rodina). Konečně jsem potkal ředitele OPEN Romana Hanzlíčka. Byl v modrákách a měl opuchlé oči – několik nocí skoro nespal. „Je to na mrtvici!“ hlesnul jenom a začal dávat dohromady spolu s dalšími obětavci rozřezanou rampu, protože takovéhle monstrum by se žádnými dveřmi do Ronda v celku nedostalo. Bez Romana by tenhle závod asi nebyl.

Shane Rouse
Moje cesta do ČSSR začala jako dobrodružství, ale stala se z ní zkušenost, byl to zážitek, lidi byli skvělý a duch skejťácký komunity úžasnej. Poznal jsem Jimmyho Bagina a byli jsme si blízký, ale zabil se a poslední s kým mluvil, byla Petra. Zůstal jsem tady tenkrát o pár dní dýl, abych mohl na pohřeb, kam přijeli skejťáci z celýho Československa. Svoje skejtový vybavení Jimmy před smrtí prodal a peníze nechal doma v obálce, na párty pro skejťáky, aby oslavili jeho život.

Rok druhý, to budou Prachatice, Vancouver, Olomouc, Warrington... Střípky z roku 1986 Obrázek

Andy Carlsson, Olomouc, září 1986. Foto Vojtěch Písařík

Luděk Váša
Začali jsme shánět letenky do Vancouveru a Peter Kiss se vydal do Pařížský ulice, kde měly tenkrát sídlo všechny aerolinky světa. Všude se mu vysmáli, až v poslední kanceláři ve Swissairu narazil na chlápka, kterýho náš plán vyhrát mistrovství světa tak pobavil, že nám slíbil letenky do Toronta a chtěl za ně jen reklamu ve skejtovým časopise. Tady tenkrát vycházel jen samizdatovej SMYK, ale Peter mu bez mrknutí oka reklamu slíbil a letenky jsme měli v kapse.

Martin Kopecký
V pátek jsme všichni přijeli z Prahy do Olomouce. Společně se Švédy a Němci jsme se šli podívat na stadion sportovního klubu Sigma, na místo závodů. Před stadionem stálo letadlo (bar). Zeptal jsem se Puttise: „Kam poletíme?“ Odpověděl: „Nepotřebuju k lítání letadlo!“ O pět minut později jsem na olomoucké rampě viděl, že je to pravda. Puttis letěl a křičel: „Je to nejlepší rampa, jakou jsem kdy skejtoval!“ Ubytovali jsme se v hotelu a začali zkoumat noční život Olomouce.

Marek Choc
Jani Söderhäll vyhrál v Olomouci paralel slalom a ve special slalomu byl druhej. Když se vracel domů, pořád ještě disponoval velkou sumou československejch korun a nevěděl co s nima. V roce 1986 se tady pro zápaďáka moc zajímavejch věcí koupit nedalo. Někdo Janimu poradil, že snad jediný, co má v ČSSR cenu je českej křišťál, tak nakoupil tašku skla, zabalil ho do skejtovejch triček a vyrazil na hranice. Při celní kontrole byl dvěma českejma celníkama dotázán, odkud jede a co veze. Jani odvětil, že jede ze závodů a že to sklo co veze jsou ceny, který na závodech vyhrál.

Vašek Bartoš
To co se dělo kolem skejtu v Československu, to byla revoluce, to jinde ve Východní Evropě nebylo. Na jaře 1986 byl v Prachaticích v rámci družby s největší jihočeskou mlíkárnou nějakej sovětskej potentát z RVHP, co šéfoval největší běloruský mlíkárně. Jak se tak flákal po městě, tak si všimnul našeho novýho účka a nás pak oslovil prachatickej ředitel, že ten soudruh projevil děsnej zájem a chce postavit takovou rampu v Rogačevu, v Gomelský oblasti. Nafotil si jí, naměřil, a protože Sovětskej svaz byla země neomezenejch možností, pár tejdnů potom přišel do naší mlíkárny telegram: "rampa stojí, pošlete instruktora".