Můj příběh spoluzakladatelsví školy Erazim je spojen především s dětmi a mateřstvím jako takovým. Kdysi dávno jsem byla máma vpravdě normální, čti úplně běžná... porod v porodnici, školka, škola... máma zatím v práci... jenže něco se postupem času měnilo a měnilo... tedy hlavně děti se chovaly v některých oblastech života nestandardně. Dělo se mnoho malých i větších věcí, které můj pohled na svět úplně vykolejily. Viděla jsem a poznávala i jiný svět, svět žen, které naslouchaly svým dětem, své intuici a pocitům.

Potkala jsem také další posouvatele a hybatele. Uviděla jsem, že jsou i jiné možnosti jak žít. Ne lepší nebo horší, ale více spojené s člověkem, s jeho duší a nitrem. Například jsem viděla, že mé děti (a nejen mé) nechtějí být s cizími učitelkami a dětmi ve školce. Raději volily být se mnou doma nebo v nějaké herničce.

Také ve školním systému byly mé děti (tedy první dvě, mám čtyři) vcelku nespokojené. I když se velká část těchto pocitů dala bagatelizovat, že si na školu zvyknou, já o tom přemýšlela a nenechala to jen tak. Četla jsem knihy a příběhy jiných rodin, které přešly na individuální (domácí) vzdělávání, postupně měnila celý chod rodiny a způsob jednání s dětmi a s jinými lidmi.
Po domluvě s dětmi, přesněji s dcerou Natálkou, jsme do toho šli taky.

Po skončení první třídy šla Natálka do domácího vzdělávání a v současné době je na druhém stupni. To už se vzdělává ve škole. Po čtyřech letech doma projevila přání chodit do školy, a tak šla. Další dvě děti jsou se mnou stále doma, Matěj ve čtvrté třídě a Kristinka v první třídě.

Mám také kamarádky, které mají lesní školku Vlčí doupě v Krnově, kam Kristinka občas chodila. Ty kontaktoval náš spoluzakladatel Matěj a pozval je na schůzku ohledně svobodné školy. A holky z lesní školky mě také pozvaly a já šla. Tak jsem se dostala ke spoluzakladatelství svobodné demokratické školy Erazim.

Musím tedy upřímně říci, že mé děti byly dost nadšené, že vymění vzdělávání s mámou za školu, obzvláště tu svobodnou, a moc se do ní těší. Já samozřejmě taky. ?
Není to jednoduchá cesta ani procházka růžovou zahradou, ale na dětech je vidět, že absence výchovných a vzdělávacích metod typu cukr a bič, odměn a trestů a neustálého pobízení k soutěžení jim dělá moc dobře. Teda není to stoprocentní, ta absence, ale dost se nám daří. ?

Všem lidem, malým i velkým, přeju, aby měli respekt, sebeúctu a laskavost k sobě a všem okolo. A nám spoluzakladatelům přeju, aby se sebeřízené vzdělávání rozmohlo, jako když na jaře vyroste na trávě jedna pampeliška a za týden jich je tisíc. ?