Elfinaora Knihy

Mladá Bílá elfka, Elfinaora, převezme trůn po svém otci, králi Theodordovi. Má tak vládnout Říši Světla, Alftheim. Vše se však změní, když se náhle objeví Temný elf, Mahtaito, syn padlého krále Říše Temna, aby tak pomstil svého otce a získal zpět absolutní moc. Elfinaora nyní čelí těm nejtemnějším hrůzám. Především Temné síle, kterou chce Mahtaito získat s její pomocí. Unesl její lid a ona musí udělat vše pro to, aby je zachránila. Vydá se na cestu do Opuštěné Pevnosti, kde vyhledá pomoc u pradávných čarodějů a bojovníků. Naučí se tak ovládat i svou novou moc, kterou nabyla při tragické události. Po mnoha intrikách a zradě, se Elfinaora dostává na to nejhorší možné místo. Do Elyodoru. Nejtemnější jeskyně v celé říši.

Podaří se jí přelstít Mahtaita a jeho bratra Düriona? Odolá temné síle a přivede zpět svůj lid a mír?

Pomozte mi knihu vydat a dozvíte se sami. :)

 

Tento příběh je opravdu velmi emotivní, dramatický a také velmi poutavý. Jakmile začnete, budete číst dál a dál, abyste zjistili, jak vše dopadne. Můžu říct, že i já jsem byla plně lapena příběhem, který jsem ztvárnila. Napsala jsem k tomu i scénář (v Aj) a doufám, že se můj příběh ujme a jednou i zfilmuje. Příběh je i celkem dost dlouhý. Byl by to naprosto úžasný zážitek, vidět toto dílo ztvárněné na filmovém plátně. Podle scénářů, které jsem k tomu napsala, to na zfilmování vychází zhruba na 2-3 dvouhodinové díly.

Tuto knihu jsem zrealizovala po dlouhých 4 letech přemýšlení a rozmýšlení - v loňském roce. Také proto, že před těmi 4 lety (myslím od loňského roku před 4 lety) mi bylo 18 a knihu jsem teprve vymýšlela a neměla jsem tolik zkušeností. Ale nyní bych hrozně moc ráda vydání mé první knihy zrealizovala. Jsem připravena a můj příběh také.

Už nějakou dobu pracuji na další knize, také velmi napínavé, takže tohle není ten případ, kdy napíši jednu knihu a dost. Právě naopak, chystám se vydávat a tvořit dál a dál. Je to pro mě i způsob, jak utéct z reality, do hezčího světa, který jsem si sama vytvořila. Opravdu krásný pocit stvořit něco vlastního, něco fantastického co vás pohltí a také inspiruje.

Já jsem velký fanoušek Hobita, Lovce: Zimní válka, Thora, Pána prstenů a podobných fantasy filmů.

Vytváření takovýchto dalších a nových příběhů mě opravdu naplňuje a je to něco, co bych ráda dělala po celý svůj život. Vedle podnikání s oblečením, jak jistě víte z mého předchozího projektu.

Doufám, že mě v tomto podpoříte a že mi tento projekt vyjde. Vše mám propočítané, našla jsem i firmu, která mi knihu vytiskne a zajistí distribuci.Momentálně mám na mysli zhruba 65 výtisků. 

Specifikace knihy:

Kniha bude v pevné vazbě

Formát - menší B5 (135mmx210mm)

Počet stran: 243

 

UKÁZKA Z KAPITOLY I.

Byl podzim. Vál jemný vítr. Listy padaly ze stromů a ptáci, v Modrých Alejích, připravovali svá hnízda na zimu. V pozadí toho všeho, se skrývalo hlavní město Condandur. Condandur nebyl jen hlavním městem, byl především sídlem krále říše Alftheim.

Bílí elfové, ze všech koutů a království říše Alftheim, se zde sešli k oslavám. U hradní brány stáli Bílí strážci, oděni do zlaté zbroje se štíty v levici a kopím v pravici. Na nádvoří se, ve větru, vznášely bílé vlajky a praporce. Stovky Bílých elfů kolem oslavovaly a užívaly si muziky, dobrého pití i jídla. I přesto, si každý z nich moc dobře pamatoval to strašlivé období před sto lety.

Byla to doba nemilosrdného krveprolití, mnoho Bílých elfů bylo tehdy zavražděno Temnými elfy. Navzdory tomu všemu, Bílí elfové vyhráli. Měli toho nejlepšího vůdce, krále Theodorda, který je vždy vedl k vítězství. To právě on tehdy zavraždil krále Temných elfů, Elyona Rava.

Sto let poté, jeho dcera Eflinaora měla převzít trůn a vládnout tak všem královstvím v celé říši Alftheim. Elfinaora byla nejhezčí Bílá elfka. Její bílé a jemně zvlněné vlasy představovaly její vznešenost a sílu. Tyto rysy jí propůjčila Elvandra, Matka všech Bílých elfů a uctívaná Bohyně. Stejně tak její oči byly bledě modré jako odraz měsíce v Magickém Jezeře. Elfinaora nosila dlouhé bílé róby s rozparkem na levé noze, prošitý hedvábím a krystaly.

Pokud šlo o její bojové schopnosti, tak ovládala jak zbraně na dálku, tak i zbraně na boj z blízka. Především pak meče. Elfinaora byla velmi statečná a pyšná. Chtěla jít v otcových šlépějích a chránit tak její lid a celou říši, za jakoukoliv cenu.

Krásný a slunečný, takový byl den oslav stoletého výročí, a proto se Elfinaora šla projít do Modrých Alejí. Procházela se mezi stromy a poslouchala chór ptačích pěvců, zatímco kolem poletovali pestrobarevní motýli a kolibříci. Elfinaora nervózně přecházela a zkoušela si svou řeč, jako budoucí královna. Po chvilce rozmýšlení byla na odchodu, avšak letmo zahlédla cosi podivného na jednom ze stromů. Vrátila se a přistoupila blíže. Na stromě byl jeden seschlý list. Jen jeden. Ze všech těch stromů kolem, byl jen na tom jednom. Jakmile ho Elfinaora spatřila, jejím tělem prošel mráz. Na ten moment se zdvihl vítr ze Severovýchodu. Když se ohlédla tím směrem, ke Zmrzlým Vrcholů, uviděla oranžovo-červené záře – bylo to spíše jako bouře.

„Elfinaoro!“ vykřikl její otec, Král Theodord, z povzdáli.

Elfinaora se okamžitě lekla. Když její otec přišel blíž, zeptal se: „Drahá, co se děje? Vypadáš, jako bys spatřila ducha.“

„To nic není, jen jsi mne trochu vylekal. Trénovala jsem svou řeč,“ odvětila Elfinaora a stoupla si tak, aby zastínila strom.

„Nemusíš být nervózní, lid tě zbožňuje,“ odpověděl a položil jí ruce na ramena. „Budeš skvělá královna.“ dodal s úsměvem.

„Děkuji, otče,“ Elfinaora mu úsměv oplatila.

Po chvíli si král Theodord si všiml, že Elfinaora zřejmě něco skrývá za zády. A proto se jí zvídavě tázal: „Co to tam schováváš, drahá?“

Elfinaora znervóznila. Chvíli se na svého otce jen dívala, poté ustoupila a řekla: „Nic, jen … Seschlý list. Musím říct zahradníkovi, aby zaléval stromy častěji.“

Její otec byl však také listem znepokojen. Po chvíli mlčení řekl: „Inu, musíš se jít připravit, obléknout a tak dále…“

Poté se na ní usmál, natáhl svou ruku kolem jejích ramen a oba odešli pryč.

A tak se stalo, odpoledne onoho dne, v katedrále ve Sluneční Zahradě. Všichni vznešení Bílí elfové, usazeni v lavicích, čekali na svou novou Královnu. Král Theodord stál u oltáře, spolu s knězem. Po chvíli začal pěvecký sbor zpívat a Elfinaora vstoupila dovnitř. Oděna ve světle modré róbě, lemované stříbrnými vzory a čistými krystaly zapletenými ve vlasech, procházela uličkou mezi elfy. Všichni se na ní dívali a všichni jí obdivovali. Jakmile přistoupila k oltáři a otočila se čelem k davu, chór přestal zpívat. Král Theodord ji chytl za ruce a pravil: „Tímto předávám vládu nad touto říší tobě, Elfinaoro. Nechť tě doprovází Světlo.“

Jakmile dořekl tato slova, přistoupil kněz a s korunou v ruce oznámil: „Prohlašuji tě Královnou říše Alftheim!“

Jakmile se královská koruna dotkla Elfinaořiny hlavy, dav Bílých elfů začal jásat a radovat se. „Sláva královně!“ křičeli.

Nastal večer. Všichni elfové oslavovali na nádvoří v Condanduru. Najednou bylo ticho a všichni se otočili směrem k balkónu, kde stála Elfinaora – nynější královna Bílých elfů.

„Mí drazí elfové,“ započala svou řeč, „sto let uplynulo od dob temna, kdy jsme porazili Temné elfy a svrhli jejich vůdce!“ pokračovala. „Na svobodu!“ pozdvihla pravou ruku, ve které držela pohár vína.

„Na svobodu!“ zakřičel dav.

„Konec vykořisťování a tyranie! Bavte se a užívejte svobody, která vám byla dána!“ vykřikla povzbudivě. „Na zdraví!“ dodala a napila se z poháru.

„Na zdraví!“ odvětili elfové a napili se také.

„Elfinaoro,“ zvolal její otec z dálky a pokývl hlavou, „pojď sem, chtěl bych tě s někým seznámit.“

Elfinaora sestoupila schody, směrem ke svému otci, s úsměvem ho objala a políbila na tvář. Pohlédla vedle něj a viděla tajemného elfa. Měl černý vlas, bledou tvář a oči jakoby do hněda, ale něco na nich bylo zvláštního… Něco podivného a temného. Elfinaora se na něj jen beze slov dívala.

„Drahá, poznáváš svého bratrance, Mahtaita?“ zeptal se jí otec a pokývl hlavou.

Nicméně, Elfinaora neměla ani tušení, že nějakého bratrance má a onoho muže neznala. I přesto se usmála a odpověděla: „Ale jistě! Moc mě těší.“

„Potěšení je na mé straně, Vaše Výsosti. Jste ještě krásnější, než se říká.“ odvětil smyslně Mahtaito a políbil jí ruku.

Poté se jí podíval do očí. Elfinaora, navzdory tomu, že byla polichocena, nenechala se tím unést.

„Výborně…“ řekl její otec, „nechám vás tu o samotě, abyste se mohli lépe poznat.“ Usmál se a, s pohárem vína v ruce, odešel.

Elfinaora se cítila velmi nesvá v jeho přítomnosti, neustále ji podivně sledoval a prohlížel si jí. Nicméně, byla to překrásná noc a měsíční záře se krásně vyjímala na hladině Magického Jezera. Proto Mahtaito navrhl, že by si mohli oba vyjít na procházku. Elfinaora nebyla nadšena, ale i přesto souhlasila.

Aby se o Mahtaitovi dozvěděla něco víc, začala se ho tázat: „Takže, odkud jste, Mahtaito?“

„Pocházím z daleka, má Královno,“ odpověděl.

Elfinaora se na něj upřeně dívala, čekala mnohem lepší odpověď. Mahtaito se na ní podíval, nervózně polkl a dodal: „Pocházím z Jižního království.“

Elfinaora mu to však nevěřila. Podezřele se na něj podívala a odvětila: „Nevěděla jsem, že můj otec měl bratra.“

„Ano, měl,“ zareagoval Mahtaio, „je však po smrti. Můj otec je mrtev,“ dodal zdrceně.

I přes to všechno, mu však Elfinaora ani trochu nevěřila. Aby tuto konverzaci a procházku ukončila, řekla: „Už jsme dost daleko od hradu, měli bychom se vrátit.“

Když se Elfinaora chystala na odchod, Mahtaito vykřikl: „Počkat!“

Elfinaora se otočila.

„Můžeme se projít kolem Magického Jezera? Možná bych i rád viděl Modré Aleje,“ dodal.

Elfinaora chvíli přemýšlela, vůbec se jí nechtělo trávit s ním tolik času. Nakonec však souhlasila.

Když šli kolem Magického jezera, Elfinaora se tázala: „Proč jste chtěl jít právě tudy? Nečekáte snad, že mezi námi k něčemu dojde a zamilujeme se?“

Mahtaito však neřekl ani slovo. Jeho chování Elfinaoru velmi znepokojovalo. Náhle zastavili pod Stromem Duší.

„Proč jsme zastavili?“ ptala se Elfinaora.

Zatímco, se dívala kolem, Mahtaito si klekl na koleno. Když se Elfinaora otočila, viděla ho, jak před ní klečí, s prstenem v ruce.

„Elfinaoro, staň se mou ženou, vezmi si mě!“ řekl.

„Proč bych to dělala?“ zeptala se ho rozrušeně.

„Promiňte?!“ podíval se na ní pohrdavým pohledem. Měl to vše pečlivě naplánované a nepředpokládal, že by mu mohla odpovědět ne. Cítil se jako hlupák, a to neměl rád.

„Vždyť se známe velmi krátký čas,“ odvětila mu velmi dotčeně, „co když mne jen chcete svrhnout z mého trůnu a připravit mě o korunu?“

Mahtaito se zvedl a zvýšeným hlasem řekl: „Ale Váš otec mi už přislíbil Vaši ruku!“

Elfinaora byla natolik zaskočená, že nevěděla, co odpovědět. Mahtaito ji popadl za ruku a přitiskl blíž k sobě: „Nemůžete si, Vaše výsosti, dělat co se Vám zachce! Jste jen žena! Žena v krutém světě!“ zašeptal výhružně.

Elfinaora mu pohlédla do očí a rozklepaným hlasem řekla: „Ta-ta ruka mě bolí! Nechte mě jít!“

A najednou. V těch, ne hnědých, ale rudých očích, poznala, odkud vlastně pochází. Pomyslela si: „Ta rudá barva, to je přeci ... znak Temných elfů.“

 

UKÁZKA Z KAPITOLY II

Druhý den ráno, ptačí chór zpíval poněkud ponurým tónem. Slunce pomalu vycházelo a příroda se probouzela. Nicméně, Elfinaora se necítila moc dobře. Obvykle měla, hned po ránu, skvělou náladu a chodívala na procházky do Modrých Alejí. Bohužel onen den byl poněkud odlišný, měla na práci něco jiného…

Zvedla se z postele a přistoupila k oknu. „Ten proradný červ dnes přijde na oběd,“ zašeptala, „musím to ukončit.“

Když se tak dívala z okna, dostala pocit, že by se přeci jen měla jít podívat do Modrých Alejí. Když tam přišla, jako by oněměla. Ten strom, na kterém byl tehdy jeden seschlý list, byl celý suchý. Elfinaoru to natolik vyděsilo, že běžela zpět na hrad.

Vběhla do knihovny a hledala knihu. Nakonec jednu vytáhla a položila ji na stůl. Poté v ní zběsile listovala. Nenašla však to, co hledala. Jen si sedla na židli, popadající dech, a přemýšlela. V místnosti se znenadání zvedl vítr a kniha se otevřela na jiné stránce. Elfinaora se zvedla a šla se podívat. Co však viděla jí vyděsilo. Byl tam strom, kompletně černý. Najednou se Elfinaora chytla na hrudi a v hlavě se jí promítl oheň a křik nevinných elfů. Knihu okamžitě zavřela a uložila zpět, kam patří. Rychle utíkala pryč.

...

 

Elfinaora zůstala sama s Mahtaitem. Oba jen seděli u stolu a pozorovali se. Po chvíli Mahtaito řekl: „Neměli bychom pokračovat tam, kde jsme předtím přestali, má Královno?“

Nicméně Elfinaora už dávno ztratila chuť Mahtaita přede všemi odhalit, jen se zvedla a odpověděla: „Vypořádáme se s tím později, pokud to nevadí.“

Mahtaito se prudce zvedl ze židle a vykřikl: „To tedy vadí!“

Elfinaora se na něj zmateně podívala a odvětila: „Prosím?“

„Pokud se nemýlím, tak jste se mne chystala odhalit, takže si tu nehrajme na to, že vy nevíte, kdo doopravdy jsem!“ řekl Mahtaito rázným hlasem. Poté obešel stůl a šel směrem k ní. Elfinaora jen nervózně polkla. Mahtaito si jí přitiskl k sobě a zašeptal: „Tak, kde jsme to byli?“

Elfinaora jen mlčela a modlila se, aby šel pryč.

„Chystala jsi se mě zabít, že?“ dodal a ušklíbl se. „Ty víš, že ti mohu ledacos nabídnout?“ znovu jí šeptal do ucha, „mohu ti dát Temnou sílu a mohu ti dát mou lásku.“ Poté jí laskal na tváři, to se však už Elfinaoře nelíbilo, a tak sáhla po své dýce. Než však stačila zakročit, Mahtaito tasil svůj meč a přiložil jí ho ke krku. Vyděšená služebná, která přišla uklidit nádobí, vše viděla a v panice utekla pryč. Elfinaora se Mahtaitovi podívala do očí a s kuráží mu řekla: „Nikdy nedostaneš moje Království a už vůbec ne mě!“

„Vážně si to myslíš?“ odpověděl záludným a přezíravým hlasem.

Jakmile to řekl, Elfinaora se vzepřela, nakopla ho do slabin a běžela pro svou dýku. Když se však otočila, byl už pryč.

Vběhla do hlavní haly a viděla služebnou, jak padá ze schodů. Okamžitě jí běžela pomoct. Bylo však pozdě. Když jí Elfinaora otočila na záda, uviděla bodnou ránu na hrudi. Vyděšeně se podívala nahoru do patra a viděla další služebné utíkat směrem od pokoje bývalého Krále Theodorda.

„To ne…“ pomyslela si a okamžitě běžela nahoru.

Když však vyběhla schody, najednou ji někdo uhodil zezadu do hlavy. Byl to Mahtaito, udeřil jí rukojetí svého meče. Elfinaora se skácela k zemi. Zvonilo jí v uších a sotva viděla. Mahtaito stál přímo nad ní – usmíval se na ní. Poté se k ní naklonil a řekl: „Teď uvidíš, co jsi svým chováním způsobila. Zabila své elfy a celou říši jsi poslala do pekel.“

Elfinaora otočila hlavou, aby se na něj nemusela dívat. Když se však poohlédla, uviděla svou dýku. Proto se otočila zpět k Mahtaitovi a poškrábala mu obličej. Když se chtěla natáhnout po dýce, Mahaito jí zastavil – šlápl jí na ruku a odhodil dýku pryč. Elfinaora křičela bolestí.

„Ty mrcho!“ křičel Mahtaito.

Uvolnil jí ruku a šel do pokoje jejího otce. Elfinaora se otočila na břicho a snažila se k němu doplazit. Bylo však pozdě. Mahtaito už byl uvnitř a zamkl dveře.

„Ne!“ vykřikla.

Elfinaora se snažila postavit na nohy. Doplazila se až ke dveřím a tloukla na ně, opakovaně. „Nech ho být!“ prosila se slzami v očích. Vše, co však mohla slyšet byl pouze zvuk mečů.

„To je v pořádku, Elfinaoro, postarám se o něj!“ vykřikl statečně bývalý Král, zpoza dveří.

„To ne! Otče!“ křičela Elfinaora.

Mahtaito se na Theodorda jen usmál a řekl: „Ha! Jak chrabré. A ubohé.“

Po chvíli bojování, Mahtaito odzbrojil Theodorda a chystal se ho zabít. Theodord však popadl vázu a hodil ji po Mahtaitovi. Ten se svíjel v bolesti, ale jen chvíli. Než Theodord stačil popadnout svůj meč, Mahtaito ho zezadu probodl svým. Když Theodord padal k zemi, mrtev, Mahatito si zašeptal: „Ach, krásný pocit.“

Bylo ticho. Elfinaora seděla u dveří a nevěděla, zda její otec ještě žije. „Otče!“ bušila na dveře, „otče jsi tam?“

Náhle se dveře otevřely a Mahtaito vyvlekl tělo jejího otce ven.

„Ne-ne-ne-ne-ne! Ne! Otče, to ne!“ křičela v šoku.

Mahtaito se u ní zastavil a podíval se na ní. „Teď vidíš, co se stane, když máš svou hlavu,“ řekl pohrdavým tónem. Elfinaora se doplazila k tělu svého otce a držela ho v náručí. Vše se najednou zastavilo. Čas i život. Nic nevnímala; jen se dívala na svého otce.

„Pořád si myslíš, že jsi tak chytrá a statečná?“ zašeptal jí znovu a odešel.

 

KAPITOLA III

Mezitím co všichni truchlili kolem rakve, Elfinaořinu pozornost upoutalo něco zcela jiného. Podivného. Otočila se, a viděla všechny seschlé listy z Modrých Alejí, jak je silný vítr žene přímo k ní. I přesto, se s klidem otočila zpět a poslouchala kněze, který se chystal pronést řeč.

„Drazí elfové, sešli jsme se zde, abychom…“ byl však přerušen.

„Utečte!“ ozvalo se, „Temní elfové jsou tu!“

Náhle všichni začali v panice utíkat pryč. Mahtaitova touha po krvi a neomezené moci ho přivedla zpět, aby dokončil to, co začal. Vrátil se, spolu se svými vojáky, a pustošil vesnice a pálil příbytky.

„Spalte to všechno!“ rozkazoval.

Zatímco Bílí elfové utíkali v panice, Elfinaora tam jen stála a dívala se, jak rakev s jejím otcem mizí v zemi. Její elfové umírali, všude kolem ní a vesnice byly páleny na popel.

„Královna!“ ozvalo se z boje, „proč nebojuje?“

Lucassian k ní okamžitě běžel. „Elfinaoro! Musíš jim pomoct! Jsi jejich Královna!“ křičel na ní a třásl s ní.

Elfinaora tam však jen stála, jako tělo bez duše.

 

...

Jak to bude dál??? :)