Cesta ze dna vzhůru Knihy

Podpořte naši kampaň a pomozte nám tak vydat knihu, která může pomoci jiným lidem v tíživé životní situaci, najít v sobě sílu a začít znovu budovat svůj život na nových a pevných základech.

"Věřím, že můj příběh v knižní podobě může pomoci jiným ženám, mužům, kteří se dostali do spirály manipulace, strachu, studu a lží, kteří trpí tak, jako jsem kdysi trpěla já a spolu se mnou i mé děti." 

-Daniela Maté

O čem kniha je

 

Na téma domácího násilí toho bylo řečeno mnoho. Přesto se stále setkáváme s dalšími oběťmi, ať už mezi ženami nebo muži. Nikdo by neměl zavírat oči před tím, co se děje, byť za zavřenými dveřmi. Domácí násilí vzniká pomalu a pozvolna. Je to postupná manipulace, kdy jste zatahováni do odporné pavučiny lží a strachu, aniž byste si to uvědomovali

Není pravdou, že se domácí násilí týká jen hloupých žen, které si v tom libují a můžou si za to takzvaně samy. Domácímu násilí bývají vystavovány i ženy, do kterých byste to nikdy neřekli. Ženy vzdělané, úspěšné, atraktivní. A spolu s nimi jsou teroru častokrát vystavovány také jejich děti.

Kniha je výpovědí skutečného příběhu, kdy se zamilovanost a láska, která měla trvat až na věky, změnila v boj o holý život. Není to pouhá výpověď prožitého traumatu.

Kniha má otevřít oči všem, kterým právě toto nebezpečí hrozí. A pokud už v něm jsou, dodat jim sílu k odchodu. A Vám všem ostatním ukázat správný směr ve chvíli, kdy se s domácím násilím potýká někdo z Vašich blízkých a Vy nemáte ani ponětí jak mu pomoci a to i přesto, že tolik chcete. Nevzdávejte to a věřte, že zvítězíte a dokážete znovu vybudovat život, ze kterého se opět budete radovat.

 

 

O knize řekli:

"Kniha je smutnou výpovědí pravdivého příběhu podle skutečné události, kdy víra v lepší zítřky autorky překoná mnohé strasti. Knihu bych doporučila opravdu všem ženám. Není to jen kniha o domácím násilí. Je to kniha o uvědomění si vlastní hodnoty a překonání strachu, který nás dokáže paralyzovat." - Renáta Zoubková

 

"Při čtení této knihy, jsem dost často měla slzy na krajíčku, jelikož je to dost "silný" příběh, který bych skutečně nepřála nikomu zažít. Je to velice smutné, že i dnes se takové věci dějí. Neuvěřitelně obdivuji autorku, že dokázala najít sílu a vše vyřešit ve prospěch dětí i sebe. Tím, že sepsala svůj příběh, se snaží pomoci ostatním ženám, které se nacházejí v podobné situaci, jako byla ona, najít v sobě sílu a víru v to, že i situace, které vypadají neřešitelně se, dají zvládnout." - Ing. Vendula Maierová

 

"Kniha Cesta ze dna vzhůru poutavě a čtivě vypráví osobní příběh autorky, která dává nahlédnout do života své rodiny, procházející etapou mladé nerozvážnosti a naivity, ale také etapou psychického násilí a teroru od životního partnera. Autorka v knize vystihuje autentické pocity a emoce, a dává svým příběhem ostatním čtenářům a lidem, kterých se toto téma týká osobně, motivaci a možný návod jak pomoci sobě, svým blízkým, nebo lidem ve svém okolí." - Pavla Sauri

 

Ukázka z knihy

M. šel za dětmi do pokojíčku. Domnívala jsem se, že se s nimi jde rozloučit. O to větší šok pro mě byl, když se na chodbu vrátil i s Ellenkou a začal ji strojit do kabátku a bot.

„Kam s ní chceš jít?“ Ptala jsem se ho.

„Beru si jí s sebou. Jsem její táta a mám na to právo,“ odsekl mi.

„To přeci nemůžeš udělat? Nikam jí netahej a nech jí doma. Za chvíli má jít spát,“ byla jsem zoufalá. Moc dobře jsem věděla, že ze zákona nemám žádné právo bránit mu v odchodu. Stále jsme byli manželé a děti jsme vychovávali společně. Měl tak na dcery stejné právo jako já. A on si toho byl velmi dobře vědom.

„Si na mě třeba zavolej policajty,“ podíval se na mě jízlivě. „Jsem její táta a můžu s ní jít, kam chci.“

Nechtěla jsem před Ellenkou brečet. Oči mě pálily, cítila jsem, jak se mi do nich derou slzy a nemohla jsem úzkostí ani promluvit. V krku jsem měla jeden velký knedlík. Sledovala jsem tu scénu přede mou, a nemohla udělat vůbec nic proto, abych svou vlastní dceru udržela doma.

„Půjdeme k babičce a dědečkovi, tam nám bude líp,“ doléhaly ke mně jeho slova. Najednou bylo všechno jako v mlze. Zůstala jsem na chodbě ještě dlouho po tom, co se za nimi zavřely dveře.

Stála jsem tam, celá se třásla a plakala. Nemohla jsem se vůbec dodýchnout. Zmocnil se mě hysterický záchvat pláče, který nešel utišit.

Došla jsem do koupelny a snažila se přestat plakat. Opakovaně jsem si oplachovala obličej studenou vodou. Nic nepomáhalo. On mi sebral moji holčičku!

 

  A ještě malá ochutnávka :)

Byla jsem z toho všeho už hodně vyčerpaná a tak jsem se ani nedivila, když jsem se jednou v noci probudila s vysokou horečkou a silnou zimnicí. Nemohla jsem se ani za nic na světě zahřát. Zuby mi drkotaly o sebe tak silně, až to bylo slyšet po celé ložnici. On nebyl doma. Silou vůle jsem mu napsala SMS, kde jsem ho prosila, ať přijede domů, že je mi hrozně zle. Nic.

Teplota stále stoupala a já jako jediné možné řešení viděla ve studeném zábalu. Musela jsem tu horečku srazit za každou cenu. Byla jsem s dětmi sama doma a nemohla si dovolit se dostat do stavu, kdy o sobě nebudu vědět.

Celá rozklepaná jsem se doplazila do koupelny a namočila prostěradlo do studené vody. Bylo mi tak zle, že jsem ho ani nedokázala pořádně vyždímat. Horečka byla vysoká a já se třásla zimou. Bylo to naprosto šílené. Vysvlékla jsem si pyžamo a stála tam nahá s mokrým prostěradlem v ruce. Sbírala jsem odvahu k tomu, přitisknout si to ledové, mokré prostěradlo na nahé tělo. Měla jsem pocit, že to nedokážu.

V tu chvíli mi hlavou prolétly myšlenky na dětství. Na to jak jsem jako malá holčička měla horečku a maminka mi dělala ledové zábaly. Jak mi s láskou říkala, ať to vydržím, že to zastudí, ale brzy mi bude dobře.

Jak moc jsem si v tu chvíli přála mít vedle sebe kohokoliv, kdo by mi s láskou pomohl. Kdo by mi řekl, „Neboj, zastudí to, ale bude to dobrý.“

Místo toho jsem tam stála a po tvářích se mi řinuly horké slzy.

„Musím to dokázat.“ Říkala jsem si sama pro sebe. „Musím to zvládnout. Co když se mi ještě přitíží? Kdo by se pak postaral o holky?“

S myšlenkou na děti jsem si velmi pomalu přiložila ledové prostěradlo na rozpálené tělo. Málem jsem upadla. Bylo to strašné.

„Takhle to nepůjde. Nezvládnu to.“ Beznadějně jsem se rozplakala.

I s prostěradlem jsem se dobelhala až ke své posteli. Bylo mi úplně jedno, že z něj kape voda a za mnou tak zůstává mokrá cestička. Myslela jsem jen na jediné. Dostat ten odpornej, mokrej hadr na sebe a pak si lehnout do postele. Nevadí, že postel bude úplně mokrá. Přes den to všechno zase proschne.

U postele jsem sebrala veškerou odvahu a přitiskla na sebe prostěradlo podruhé. Nikdy bych nevěřila, že to může být tak těžké. Že se o sebe dospělý člověk téměř nedokáže postarat ve chvíli, kdy je mu skutečně zle. Konečně jsem se do mokré látky zabalila celá a pomalu se snažila položit na postel. Šlo to špatně. Prostěradlo těsně obepínalo mé tělo a já se tak s velkými obtížemi dostala do postele.

Během několika málo minut jsem měla pocit, že prostěradlo je téměř suché. Hořela jsem jako kamna. Sbírala jsem odvahu dojít znovu do koupelny a absolvovat tu šílenost ještě jednou. V duchu jsem se uklidňovala tím, že na podruhé už to tak hrozné být nemůže. Tělo už přeci určitě přivyklo. Pokusila jsem se zvednout, ale nešlo to. Prostěradlo omotané kolem mého těla mě nepustilo.

Zůstala jsem pár chvil nehnutě ležet a pak, ani nevím jak, jsem usnula.

 

K čemu budou peníze použity

Sbírka bude využita na realizaci vydání knihy, na korektora, redaktora, profi grafický návrh obalu - nejen ve Wordu :-) a hlavně na tisk (ale také na úhradu provize a nákladů spojených s poplatky za platby). Plánovaný náklad je 5 000 ks knih. Smyslem celé akce vydání této knihy je zajistit, aby se kniha dostala k co největšímu počtu čtenářů. Na začátku prodejní kampaně bychom chtěli knihu rozesílat pouze za poštovné a díky tomu a této sbírce tak bude kniha dostupná široké veřejnosti.

I přesto, že chceme, aby se kniha dostala k co největšímu počtu čtenářů, zvolili jsme pevné, a tedy o něco málo dražší, desky. V tomto směru jsme "staromilci" a kniha má, dle nás, mít pevnou vazbu, pevný obal :) Věříme, že pevnou vazbu oceníte ve svých knihovnách i Vy.