Startovač - financování projektů

Cesta z temnoty mojí duše - crowfunding kampaň

Cesta z temnoty mojí duše

Osobní zpověď ženy, která se potýkala s depresemi, mánií , psychózou a v současné době trpí panikou a silnou úzkostí. Bojuje a nevzdává se.

Knihy

Perete se s psychickým onemocněním?

Trpí někdo z vašich blízkých úzkostí nebo mánií?

Zajímá vás, jak to vypadá v Bohnicích?

 

Kniha Cesta z temnoty mojí duše je pro panikáředepresářebapíky a hraničáře, jejich rodiny a všechny lidičky, které tato problematika zajímá. V knize zachycuji mou vlastní zkušenost a svůj příběh, jak jsem se s těmito poruchami poprala a inspiraci, jak s nimi bojuji. Součástí knihy jsou dvě meditace, správné dýchání a jedno jógové cvičení, což mi osobně velice pomáhá.

Kniha pojednává o mém soukromém životě a o tom, čím jsem si prošla a stále procházím. Začíná mým dětstvím a je plná vzpomínek na léčebnu v Bohnicích.

Zažila jsem depresemániipsychózu a v současné době zažívám úzkosti a paniku.

Prošla jsem si těžkým obdobím, a přesto všechno jsem se dokázala opět postavit na nohy a začít žít.

fear-615989_1280.jpg

Ráda bych touto cestou lidem vzkázala, že na to nemusí být sami. Existuje cesta, jak se cítit lépe. Můžete bojovat jako já a začít žít, ne jen přežívat.

Nejedná se o žádnou senzaci, jakou jsou cvoci z léčebny, nýbrž o příběh ze života, který má za cíl inspirovat, motivovat a pomáhat lidem na jejich cestě. 

Toto téma bývá ve společnosti stále tabu, ale i my jsme lidé jako vy. Nemáme na čele nálepku „jsem blázen". Jsme neuvěřitelně silní, odhodlaní a nevzdáváme se, i když to někdy máme trošku těžší.

Založila jsem i facebookovou skupinu na podporu lidí s psychickým onemocněním, kde společně sdílíme své úspěchy a pokroky. Je nás víc, co jsme se uzavřeli v bytě a báli se vycházet, proto i první jízda tramvají je obrovský úspěch, který stojí za to sdílet.

 

Ukázka z knihy

Bohnice, pavilon 27

Pavilon 27 v Bohnicích se nazývá Neklid a je to odporné místo, taková ta klasická „psychárna“ s mřížemi, tvrdým režimem a „zombíky“ pohybujícími se po chodbách. Jedna slečna dokonce chtěla vypít šampon, jak byla mimo. Vše mělo svůj řád. Nejdřív mě totálně omámili, svlékli a nahou přikurtovali k posteli na takové přípravně, kde jsem byla společně s jednou paní, která sotva mluvila, ale já jsem byla v takové mánii, že mi pusa jela pantem, než mi dali druhou injekci, po které jsem teprve usnula. Pak jsem se probudila sama na izolaci plné kamer s bažantem pro ženy. Nebyla to vypolstrovaná místnost, ale byla jsem tam sama a úplně zavřená bez možnosti odejít. Byla tam jen postel, zhruba ve středu místnosti, kamery a v rohu ten bažant. Ani se nepamatuji, jak jsem se stravovala, v té době jsem měla jen samá okna z léků. Nevím, jestli mě pouštěli ven, jestli jsem měla návštěvy, jestli mě koupali, nepamatuji si skoro nic. Jen si pamatuji, že jsem si myslela, že se obsah bažanta dá vypít, že v něm je voda a málem jsem ho vypila.

Prý jsem v té době měla hypománii, kdy jsem střídavě brečela a byla v pohodě. Zkoušeli na mne léky jako na pokusném králíkovi a čekali, co zabere. Nezlepšovala jsem se na jejich poměry dostatečně rychle, a tak mě chtěli poslat na elektrošoky. Naštěstí zasáhli rodiče a odmítli to. Já měla alespoň čas se v klidu zotavit po tom koktejlu léků, které pak zabraly a konečně jsem se cítila trošku jako člověk.

Následně jsem byla v pokoji hned za sesternou, kde jsme byly tři až čtyři a kde nás na noc zamykali a nereagovali na naše žádosti o záchod. Mávaly jsme na kamery, prosily, bušily na dveře, ale oni jen koukali na seriály a dělali, že nás nevidí. Přitom jsme byly přímo před nimi a rukama jsme prosily ať nás pustí ven. Oni se na nás jen smáli a pokračovali ve sledování seriálu. Až to jedna slečna nevydržela, dala si pod sebe prostěradlo a vyčůrala se na něj. Až v tom okamžiku zareagovali. Vlítli na nás a řvali. Cítily jsme se hrozně potupně, ale nebylo zbytí. Nedali nám na pokoj takový ten pojízdný záchod a nám se hrozně chtělo. Přitom to na nás bylo vidět, byly jsme přímo za sesternou a bylo tam velké prosklené okno. Stále jsme na něj bušily. Nevím, co si mysleli, že děláme nebo chceme, nebo jestli blázníme, ale neotevřeli nám.

Moc děkuji Veronika

Co si o tomto projektu myslíte?