Převzato z: https://kemenny.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=719067

Básnířce a spisovatelce Janě Štroblové přezdívá odborná kritika „krajinářkou duše“. Kdo zná její poezii, bez rozpaků přikývne. Práci s jazykem zvládá mistrovsky. 

Poslední básnická sbírka Vám vyšla minulý rok, před ní jste měla delší odmlku, chtěla jste už skončit s psaním?

Občas o tom uvažuji, ale ono si mě to přitáhne zpátky. Skončit se mi chce, protože mám pocit, že básničky mají čím dál menší smysl ve světě techniky a vůbec.

O čem je tahle poslední knížka?

Je o barvách čili docela radostná, i když některé odstíny přivolávají smutnější představy.

Jak vůbec došlo k propojení barev a básní?

Barvy mě inspirovaly vždycky a tady jsme si padli do noty s ilustrátorem, který nabídl spolupráci, a já jsem zjistila, že jeho kresby velice dobře korespondují s těmi mými barvami.

Jsme sice v kavárně, kde panuje příjemný chládek, ale venku je horko, téměř výheň. Jaká báseň by se k tomuto počasí hodila?

ŽLUTÁ. Takhle začíná...

Zažloutlá vzpomínka:

Bezvětří. Žluto, že žloutne

i růžová zeměžluč.

Tentam stín; žluť – zteč, nic

než slunce. Tak žlutý háj,

že žluva hvízdá v loutně.

Tak žlutá oblaka,

až plná slunečnic.