„Pomoz mi s ním na tu postel!“ zavelel Lebana a z obličeje mu zmizely známky lehkomyslnosti a pobavení, které v nich Mariana vždycky viděla. Vystřídala je starostlivost. Společně položili Anairama na postel a modrý skřítek se ztěžka nadechl. To je dobré znamení, pomyslela si Mariana. Pak ale Lebana v rychlosti řekl: „Musím okamžitě k nám a donést mízu z kouřového stromu, jinak bude umírat tou nejbolestivější smrtí. Nemohl jsem ho vzít s sebou, mohli by se vyptávat. Počkej tady s ním a hlavně mu nesahej na tu ruku!“ Vmžiku byl Anabelin láskohledač pryč a Mariana si až teď všimla popálenin na Anairamově levé straně těla. Jeho kůže byla rozpraskaná a místy velmi ošklivě rozleptaná. Celá jeho malá ručička vypadala jako by se měla každou chvíli oddělit od zbytku těla a zranění se mu táhlo i přes část hrudníku a trupu.

„Co se ti stalo?“ pohlédla Mariana na malého přítele a najednou jí bylo nesmírně úzko. To ona chtěla, aby ji vzal do svého světa. To kvůli ní se vydal za gejzírovými vílami. To pro ni riskoval a teď možná zemře. Všechno jen kvůli ní. Chtělo se jí plakat, ale slzy jí uvízly někde po cestě.

Anairam stále otevíral a zavíral oči, občas sebou škubl a velmi dlouho mu trvalo, než otevřel ústa, aby něco řekl.

„Teď bych se rád vrátil…(nadechl se)…do té zimy k yettiům,“ Mariana se uchechtla, ale pak opět zesmutnila.

„Pššt,“ pronesla láskyplně. „Nevysiluj se, za chvíli se objeví Lebana a všechno bude v pořádku.“ Mariana nechtěla Anairamovi ještě víc ublížit, a tak velmi opatrně zvedla ruku a pomaličku ji sunula k Anairamově hlavičce. Pak ho lehce pohladila a myslela jen na to, kde se Lebana tak zdržuje.

Dole práskly dveře a Mariana zbystřila. Paní Svatoušková se vrátila ze schůzky a teď šla po schodech, přímo do dceřina pokoje. Mariana zahnala zpátky všechny slzy, které se jí draly na povrch a snažila se tvářit co nejnormálněji. Hrdlo se jí přitom svíralo úzkostí a bála se, že když promluví, zlomí se jí hlas. Do pokoje vešla paní Svatoušková.