AVE MARIA! - crowfunding kampaň

Novinky - AVE MARIA!

Film o Matce Boží a jejím působení v Evropě. Ona nám nabízí řešení v této nejisté době. Prosím, podpořte vznik našeho filmu. Tak tedy, AVE MARIA!

Film & Video

Poděkování

Dnes končí finanční sbírka na výrobu našeho nového filmu AVE MARIA!

I díky Vám dopadla sbírka skvěle. Srdečně děkuji za  finanční i duchovní podporu projektu. Vážím si toho. Budu se snažit, abych Vám udělal novým filmem radost.    

   Dne 9. září 2017 vyrážíme (ORFILM) natáčet do Lurd, Ágredy a Fatimy. V říjnu jedeme točit do Medžugorje... 

    Budeme Vás informovat (cestou emailů a facebooku) o průběhu natáčení i předávání slíbených odměn. 

                                                      Ještě jednou děkuji. Ať Vám Bůh žehná! Jaroslav Šilar

                                                                              

Děkuji vám za vaše osobní zkušenosti s Naší Paní, které mi posíláte. Mám z nich radost a jsou mi posilou! Zážitek z natáčení. Obrázek

V roce 2015 jsem s Orfilmem natáčel ilustrační záběry pro film Znamení Kříže v bavorském Konnersreuthu. Jednalo se o záběry pro první část filmu, která se věnuje životu tamní rodačky, stigmatizované Terezie Neumannové. Natáčení probíhalo v červnu ve svátek Božího těla. Natáčecí den byl jako vymalovaný. Všechny nás překvapilo, jak důstojně je tento svátek v Konnersreuthu slaven. Byl jsem ohromen nejen disciplinovaností velkého davu lidí složeného ze všech věkových skupin, ale i krásou celého obřadu. Když slavnost skončila, vydali jsme se natáčet ke hrobu Terezie Neumannové. Zde jsem se sešel s panem prof. Jaroslavem Vodrážkou, který se v padesátých letech osobně setkal s Terezií N. Pan profesor usedl na lavičku a já pořídil několik záběrů. Po natáčení byl pan profesor obklopen hloučkem žen, se kterými si povídal. Můj filmový tým se již v tu dobu pohyboval někde v centru obce. Konečně jsem měl hotovo. Záběry byly takříkajíc "v kufru" a já se mohl konečně zklidnit a nasát atmosféru místa, o kterém pan profesor právě řekl, že se topí ve světle, které tu zůstalo po Terezii Neumannové a že se v tom světle můžeme vykoupat.
      Uvědomil jsem si, že mi pro samou práci nezbyla chvilka na modlitbu. Chtěl jsem to napravit a pomodlit se alespoň základní modlitby. Stál jsem ležérně, s kamerou v ruce, bokem k hrobu Terezie Neumannové a díval se někam do ...dálky. Nechtěl jsem na sebe nijak upoutat pozornost.  Začal jsem se v duchu modlit.  Po chvilce jsem uslyšel hlas pana profesora Vodrážky: "To je dobře, že se ten člověk modlí!" Podíval jsem se směrem k lavičce a naše oči se střetly.
 Pan profesor má od dětství dar nadpřirozeného vnímání. Vidí věci, které jsou ostatním lidem skryté. Např. rozezná posvěcené předměty, ostatky světců, vidí zář Nejsvětější Svátosti oltářní a prožívá pocit blaženosti v její blízkosti, vidí nadpřirozenou krásu v průběhu katolických obřadů, vnímá duchovní stav každého jedince... .
     Tato prostá věta pana prof. Vodrážky mi velmi pomohla. Často jsem propadal zoufalstvní, že moje modlitby (prosby hříšníka) nejsou slyšet. Přestože jsem se dlouhodobě poctivě modlil za jisté úmysly, "tak se nic nedělo". A tehdy mi Bůh odpověděl ústy pana profesora. Dlužno říct, že i mé modlitby byly nakonec vyslyšeny. Ale těch růženců! :-) Bohu díky!

                                                                                                           Jaroslav Šilar

Podělím se s vámi o svůj zážitek z první návštěvy Turzovky.

ŽENA V ČERNÉM
Po vojně jsem pracoval s kamarádem Pepkem G. u podniku Drahstav Turnov. V době, když jsme stavěli budovu zbrojního skladu LM v sousedství letohradského nádraží, vzali naše životy jiný směr. Do té doby se Pepek zajímal o pivo a politiku (občas jej navštívili soudruzi z StB, u kterých se netěšil právě dobrému jménu) a já se věnoval cestování, běhání a parašutismu. Oba jsme byli ateisté.
     Jednou, v době svačiny, přišel za námi na pracoviště náš mistr Vojta V., který se právě vrátil z dovolené v Jugoslávii. Vyprávěl nám, jak se svými kamarády lezl v tamních horách. Nakonec se zmínil, že se také zastavili ve vesnici Medžugorie, kde se prý zjevuje Panna Maria skupince dětí.
V ten okamžik se to stalo! Tou informací jsme byli obráceni. V tu chvíli jsme uvěřili a od té chvíle se naše hovory odvíjely především na téma zjevení Panny Marie. Začali jsme hledat další informace o Panně Marii a před námi se postupně otevíral dosud nepoznaný svět.
Spolupracovníci nás měli brzy za blázny a fanatiky. Jednou se nás naprosto vážně zeptal Jirka Š., kolega z naší party, zda jsou také vodníci, když je Panna Maria?
    O rok později jsem byl pokřtěn letohradským farářem P. Ducháčkem. Křestním kmotrem se stal můj tehdejší mistr a kamarád Vojtěch V.
Při našem radostném hledání Boha jsme se dozvěděli o zjevení Panny Marie v Turzovce. Hned mi bylo jasné, že s Pepkem pojedu na Slovensko. Netrvalo dlouho a už jsme spolu frčeli rychlíkem ve směru Čadca a dále motorákem do Turzovky. Jenže tenkrát jsme špatně vystoupili a nevěděli kudy dál. Neměli jsme žádné informace o tom, kde je místo zjevení. Jediné, co jsme věděli, že je někde v Turzovce. Bylo ráno. Dívali jsme se po zalesněném hřebenu velké hory a tušili, že cíl naší cesty musí být někde tam. Naše srdce hořela pro Pannu Marii. Hnala nás touha stanout na místě, kde se zjevila Matka Ježíše Krista. Nepochybovali jsme o pravdivosti zjevení a táhlo nás to nahoru do kopců jako magnet. Věřili jsme, že místo zjevení najdeme. Lezli jsme do zalesněných svahů. Už nevím, jak dlouho jsme bloudili, ale je pravda, že jsme se vyškrábali svahem přímo k tomu požehnanému prameni. Pramen byl ohraničen nízkým dřevěným plotem. Všude bylo hodně křížků, obrázků, sošek Panny Marie a Pána Ježíše. U pramene byla zrovna nějaká starší venkovská žena a ta nás ujistila, že jsme na správném místě. Jaké štěstí, jaká radost! Paní říkala, že bydlí nedaleko a k pramenům chodí často pro vodu. Zeptal jsem se jí na Pannu Marii. Řekla něco, co nám vyrazilo dech! S úsměvem nám vyprávěla, že několikrát, když brala vodu a přitom zpívala mariánské písně, zjevila se Svatá Panna v celé své kráse, jen kousek od ní. Vznášela se nad zemí, obklopená světlem, nic neříkala a jen se usmívala.
To byla informace! Svatá Panna tu působí stále, i když od zjevení v roce 1958 uplynulo tolik let! To jsme nečekali. Prostoupila nás obrovská radost. V tu chvíli bylo po únavě. Bylo odpoledne. Napili jsme se z turzovského pramene a nabrali požehnanou vodu do lahví. Potom nám paní ukázala, kudy se dostaneme k místu zjevení. Šli jsme lesní pěšinou asi 200 metrů. Okolní stromy byly ozdobeny mnoha obrázky a obrazy s křesťanskými motivy. Místo zjevení se nacházelo přímo ve smrkovém lese. Nechyběly i další projevy lidové zbožnosti - různé oltáříky, hořící svíčky atd. U největšího oltáříku s pevnou konstrukcí a sochou Panny Marie v záplavě čerstvých květin, jsme nabyli přesvědčení, že se jedná o skutečné místo zjevení. Nedaleko stál velký dřevěný kříž. S láskou jsme se pomodlili a nechali na sebe dopadnout atmosféru Pannou Marií navštíveného místa. Potom jsme si tam ještě dlouho povídali o událostech kolem zjevení. Také jsme přemýšleli, kde je ta zázračná socha Panny Marie, kterou měl vyrobit pan Lesák.
     Nedaleko od nás stály nějaké ženy. Přišli jsme k nim a doptávali se na zdejší události i na tu sochu Panny Marie.  Dvě ženy, se kterými jsme mluvili, stály přímo proti nám. Třetí žena byla trochu bokem, jen se na nás dívala a poslouchala.
   Také jsme se žen ptali na kostel, do kterého chodí vizionář Matůš Lašut. Ony nám řekly, že pokud chceme do kostela, musíme sejít pěšinou k řece, přejít přes lávku a dát se po silnici do Turzovky.  
     V rozhovoru se moje oči pořád stáčely k té třetí ženě. Stála na stejném místě, lehce vpravo od nás, v černém kroji a v rukou držela růženec. Její tvář byla hezká a přestože vypadala jako babička, měla neobyčejně krásné, mladé, modré oči. Jen se usmívala.
Ženy nám řekly, že ke kostelu je to hodně daleko a že mše svatá začíná za necelou hodinu. A to jsem potřeboval jít ještě ke zpovědi.
Ta třetí paní náhle řekla: „To stihnete“.
 Rozloučili jsme se a pospíchali pěšinou dolů.
 Hned za prvním záhybem cesty jsem se ptal Pepka: „Všiml sis té paní s růžencem? Viděl jsi ty oči?“
„Jo, měla krásné oči. Skoro bych řekl, že to byla Panna Maria“ odpověděl Pepek.
 Byl jsem rád, že to Pepek řekl jako první. Měl jsem stejnou myšlenku, ale neodvážil jsem se ji říct nahlas. Cestou dolů jsme radostně probírali čerstvé zážitky z vykonané pouti a stále znovu jsme se v  hovoru vraceli k paní s krásnýma očima.
Pod kopcem jsme přešli lávku přes řeku Kysucu a vyšli na silnici. Do začátku mše svaté už zbývalo jen pár minut. To se nedalo stihnout. Náhle přijelo auto a zastavilo přímo vedle nás. Řidič nám řekl, ať si nasedneme, že nás vezme. Ten neznámý člověk nás vysadil přímo u dveří kostela v Turzovce. Vešli jsme dovnitř. Pan farář právě vycházel ze zpovědnice. Poprosil jsem ho, zda by mě ještě vyzpovídal. Hned po mé zpovědi začala mše svatá.
Vzpomněl jsem si na tajemnou paní v černém, která řekla: „To stihnete“.

 Kdo byla ta žena? Další desítky let jsem o tom přemýšlel. Nečekané odpovědi se mi dostalo až v roce 2015, když jsem se poprvé setkal s prof. Jaroslavem Vodrážkou, v rámci přípravy natáčení filmu Znamení Kříže. Pan profesor mi dal přímou odpověď, přestože jsem se před ním o turzovském zážitku ani slovem nezmínil.

                                                                                  Jaroslav Šilar