42.jpg

Kniha 42 Mikoláše Tučka Knihy

Jsem Mikoláš Tuček a chci sepsat nejlepší historky svýho rozlítanýho života. SCORE, Re-Play, BLate Night Show + odpovědi na základní otázky vůbec...

14. 12. 2022

URGENT: Vrácené knihy

Přátelé, mám tu pár odkazů na rozhovory, kdyby vás to zajímalo, ale klíčové informace hned na začátku:

Máme v Kosmasu asi 80 nedoručených zásilek. Slovensko trochu zmotal systém, to už by mělo jít velmi brzy.

Pro zbytek - pokud jste neměli zaplacenou eknihu (Vlaštovka) - a nepřišla vám knížka, napište mi prosím urgentně email s aktuální adresou a telefonním číslem!

Sem: tukankniha42@gmail.com

Zkusím to poslat, jak nejdřív to půjde!!!

Moc se omlouvám, Obecně je to nějakých 8% zásilek, netuším, jakou má Pošta úspěšnost normálně:(

A zde zmíněné rozhovory:

Teď tu mám pár rozhovorů, co jsem v poslední době rozdal. Řazeno chronologicky.  

Zajímavý, ale na YT ne kompletní (to je pro jejich TalkTV) rozhovor ve Standa Show:

 

Zatímco Standa se ptal hodně na hry, paradoxně Marek z Retro Nation mě nechal vyprávět o všech mých projektech, takže to je takový profilový interview:

https://anchor.fm/retronation/episodes/NOV-PODCAST--SOUT-Popkult-s-Mikolem-Tukem-e1s219a

 

A skoro dvouhodinový pokec s FluffemCZ, aktuální Tváře Twitche v jeho Jeeva Show:

Tiskárna a doručení: Dobrá a špatná zpráva;)
27. 10. 2022

Tiskárna a doručení: Dobrá a špatná zpráva;)

Klíčové info ohledně doručení objednané zásilky, prosím čtěte!

Přátelé,

Startovač neumožňoval rozesílat novinky, i když jsem jich pár v posledních měsících nadatloval, tak teď jednu velkou:

Kniha je v tiskárně a měla by být na 99,9% okolo poloviny listopadu. To je ta dobrá zpráva.

Za špatná je, že v průběhu těch 2,5 roku se dost změnila situace na trhu s posíláním. Dopravní společnosti už VYŽADUJÍ telefonní číslo,

což Startovač do systému nepožadoval.

Proto prosím kdokoliv NAD odměnu Vlaštovka, pošlete mi prosím na email tukankniha42@gmail.com

Ve formátu:

Jméno

Aktuální adresu ulice

Město/Obec

PSČ

Stát (Pokud není ČR)

a svůj mobil.

Předmět můžete pojmout kreativně, stejně to na nic jiného používat nebudu:)

Omlouvám se za prudu, ale bez toho mi to přepravní společnosti nevezmou.

Pro mě jsou to tak dva dny administrativní práce navíc, ale nedá se svítit:(

Díky moc

Mikoláš

PS Pokud máte dotaz, doplňte dospod, vynasnažím se odpovědět...

PPS Doplním sem další historky, pokud tahle novinka projde:)

30. 7. 2022

.... a už vidíme cílovou rovinku!

Těsně před cílovou páskou UPDATE!

Přátelé,

děkuji ještě jednou srdečně za trpělivost! Někteří z vás už možná dokonce na to, že před 170 lety jakousi knihu podpořili, úspěšně zapomněli! Moc se nedivím, bylo to o moc větší sousto, než jsem si dokázal představit a to jsem nějakou tiskovinu k vytištění posílal do tiskárny skutečně mnohokrát.

Mám předfinální verzi včetně výběru fotek, celé to ještě jednou přečtu a jdeme do světa, tak pokud mi chcete pomoci, budu rád, když se na to vrhnete taky a sjedete to se mnou v PDF.

Pokud si chcete počkat na papír, naprosto vás chápu😉 Ale pár z vás, kdo by chtěli předem, napište mi na tucek@gods.cz.

Pro info – knihu s textem a fotkama mám na posledním čtení, obálku mám asi 7 verzí, nicméně stále řešíme, paradoxně mnou vybrané fotky moc nefungovaly.

Chtěl bych ještě udělat potisk samotné knihy a musím z Excelu dostat seznam Startérů k poděkování, což s mým vztahem k tomuto programu může být oříšek😊 😊

Tak ještě pár týdnů poprosím o strpení, ale teď už to je fakt blízko!

Díky

Mikoláš

25. 8. 2021

23 ze 24 hotovo

Přátelé, to „už jenom pár kapitol a pár dní“ se mi trochu protáhlo. Aktuální update je takový, že mám 23 zalomených kapitol, jenže uznejte, že z numerologického hlediska je to dost velká bída a v knize 42 tak logicky musí být 24. Nicméně těch 23 je po kupě, nahrubo zalomených, takže pokud budete chtít se stát jedním z betatesterů, můžu vám poslat PDF. Napište mi, kdo má fakt zájem a je ochoten se svěřit i s nějakým feedbackem, prvním 20 bych to poslal. Email: tucek@gods.cz Knížku i finální e-knihu samozřejmě dostanete taky, no worries. V tuho chvíli jsem rozeslal verzi také několika nakladatelům, rád bych ji dostal i mezi lidi a na police knihkupectví, tak mi držte palce. Proces by to nemělo zpomalit, naopak možná zrychlit?

Tady máte opět kousíček, tentokrát fotbalový:

Proč fandím Liverpoolu?

Mám dvě velké fotbalové lásky. Spartu Praha a Liverpool FC. Vysvětlení té první je naprosto jednoduché. Narodil jsem se asi 100 metrů od stadionu na Letné, v ulici Nad Královskou oborou, dnes Nad Královskou oborou. Velmi brzy jsme se s mámou přestěhovali do ulice Komsomolská, dnes Jana Zajíce. Jak vidíte podle přejmenování, i tudy se valily dějiny, a právě tudy jsem se valil já koukat škvírou v plotě na Rudý koně.

„Valil“ berte obrazně, byl jsem dost vychrtlé děcko.

Nebylo to žádné VIP místo, viděl jsem asi 10 % hrací plochy včetně jednoho vápna a kusu branky. Ale stačilo mi to, protože občas se v mém zorném úhlu mihnul Stanislav Griga nebo Tomáš Skuhravý a dali gól.

Později jsem za Spartu hrál házenou, a dokonce byl na testech ve fotbalové přípravce. Neklaplo to, ale nemrzí mě to, v lepším případě jsem mohl dnes sedět v televizním studiu vedle Martina Hyského a pronášet s vážnou tváří moudra o štěstíčku a rozdílových hráčích.

Zatímco sparťanské srdce jsem dostal do kolébky, liverpoolské jsem odhalil až časem. Osobně si myslím, že to byla Panini kartička Johna Barnese, tenkrát v osmdesátých letech naprostá vzácnost, možná program Arsenal – Liverpool, který přivezl táta někdy v 88., možná 89. roce, kdy poprvé vyjel do Londýna, kam emigroval strejda. A taky je možné, že už v těch šedivých letech se i v Československém sportu psalo o tom rudém válci z Liverpoolu, který zválcoval celou Evropu včetně jedné tribuny v Bruselu.

Fanouška ze mě definitivně udělaly až devadesátky s možností nakouknout do anglických novin a časopisů ve vybraných trafikách v oblasti Václavského náměstí. A sem tam se něco objevilo v televizi, tuším kupříkladu na dávno mrtvém kanále OK3.

Fotbal je od té doby mé největší hobby. I proto, že se mi fotbalem nepodařilo nikdy živit. Moje fotbalová kariéra trvala asi hodinu a půl (celý žákovský trénink), a byť jsem byl první redaktor webu Premiership.cz nebo jsem jako reportér pokrýval český nároďák na EURO 2008 a 2012, velký byznys to nikdy nebyl. Láska vždycky.

Vinu můžeme spokojeně hodit i na Premier League jako takovou, dnes již naprosto globální produkt. Ano, italská Serie A byla v devadesátých letech lepší. Ano, El Clásico (duel Barcelony a Realu Madrid, ale pokud tohle nevíte, jste dost stateční, že jste kapitolu dočetli až sem) je možná sledovanější. A na Bundesligu chodí nejvíce fanoušků. Přesto je to právě anglická Premier League, na kterou koukám nejraději – a většina fotbalového světa to má dost podobně.

Technicky leckdy žádný zázrak, ale nasazení, bojovnost, celonárodní odpor k simulantům, „never give up attitude“ a nejmenší hloučky protestujících hráčů kolem rozhodčích – to vše má za výsledek, že i utkání dvou průměrných týmů, které byste v jakékoliv jiné lize vypnuli, bude vždy minimálně slušný zážitek. Na klubové úrovni nemá anglický fotbal prostě konkurenci. V Premier League se může stát všechno! Že ne? Říkal někdo Leicester City…

To byl vcelku obsáhlý, ale potřebný úvod a teď už hurá do přístavu na řece Mersey. Když řeknu, že Liverpool není Londýn, asi mi nikdo jedničku ze zeměpisu nedá. Ještě koncem 19. století se jednalo o druhý největší přístav v Anglii, ale postupem času jeho vliv rapidně klesal.

Ano, dali se zde dohromady Beatles, ale třeba v sedmdesátých a osmdesátých letech patřilo město mezi nejchudší oblasti celé země.

Asi chápete, že když v této době, kdy město decimovala nejen Margaret Thatcherová, celkem čtyřikrát vyhrajete Ligu mistrů (dříve jako PMEZ), je pro místní fotbal na úrovni náboženství. Liverpool však ani dnes nedopadl jako Manchester United nebo Arsenal, kam je prostě trendy chodit, a místní fanoušci dokážou v každém zápasu vytvořit neuvěřitelnou atmosféru (na rozdíl od občasných zmrzlin na Old Trafford nebo Emirates). Promluvte si s kýmkoliv, kdo naživo zažil začátek, kdy 50 000 fanoušků zpívá hymnu klubu You’ll never walk alone. To je neopakovatelný, sám jsem byl u toho!

Propojení fotbalu i města ještě více prohloubilo další fatální neštěstí z roku 1989. Na venkovní pohárové utkání do Sheffieldu přijelo mnohem více fanoušků, než mohl zchátralý stadion pobrat, a protože pořadatelská služba dramaticky zaspala a neuzavřela vchody včas, lidé se doslova ušlapali navzájem. Počet mrtvých? Neskutečných 96.

Jenže fanoušci Liverpoolu měli pověst, jakou měli, a tak vcelku šmahem byli označeni za viníky právě oni. Železná Lady tenkrát mimo jiné brojila proti fotbalovým hooligans, tak se nikdo moc nevztekal. Kromě obyvatel Liverpoolu.

Pro 400 000 město to byla naprostá tragédie. Jak vzpomínají pamětníci, „každému tam někdo umřel“. Každý znal někoho, kdo ztratil život kvůli tomu, že chtěl jít na fotbal. Teprve po dlouhých letech byl případ znovu otevřen a světe, div se, za viníky největší sportovní tragédie byli označeni pořadatelé. „Justice 96“ je heslo, které budete googlovat, pokud se chcete dozvědět víc.

„Jak můžeš fandit zahraničnímu klubu?“ Luděk Staněk na tuto pro fotbalového fandu hodně přitroublou otázku odpovídá: „Proč vy posloucháte zahraniční skupiny?“ Ale zatímco pro někoho podobné fandovství končí u toho, že v novinách jako první hledá výsledek svého týmu, pokročilejší stadia „postižení“ si podle zápasů organizují víkendový program a sám jsem měl období, kdy jsem ještě v úterý mohl mít z nespravedlivé sobotní prohry mrzutou náladu.

Dnes už ne, ale i díky těmto příběhům mi Liverpool zalezl pod kůži. A trochu překvapivě jsem se začal věnovat historii. (Přemyslovci, sorry, myslím teď historii LFC!) Začal jsem číst životopisy slavných hráčů, začal jsem číst i analytické knížky o anglickém fotbale obecně. Částečně to bylo i tím, že jsem se chtěl zlepšit v angličtině, a jazyk fotbalových knih je přece jen jednodušší než ten Williama Shakespeara. Doma mám kromě knih i DVD s mým oblíbenými Season Review (sestřih všech utkání sezony) a pochopitelně hned několik DVD z Istanbulu, stejně tak jako dres Stevena Gerrarda nebo vlajky a další odměny, které jsem dostal za tzv. International Membership.

Tedy mezinárodní členství v klubu, které mi je vesměs k prdu, ale já z něj mám radost a kartička může být zajímavým argumentem do hospody, kdo je větším fanouškem, srdcařem, dost lidí fotbalem nepolíbených řekne magorem a já se jim nebudu divit. (Členství jsem demonstrativně zrušil den po oznámení Evropské Superligy!)

Pravda je, že dlouhá léta mi radosti byly dávkovány až homeopatickou formou. Finále Ligy mistrů z roku 2005, kde Liverpool otočil zápas ze 3:0, patří dodnes k legendárním zápasům světového sportu. Finále Poháru FA v roce 2006, Ligového poháru 2012 – od té doby pár let slabota. Až přišel Klopp a všechno se změnilo. Titul po 30 letech, vítězství v Lize mistrů… Covid dost možná tuhle éru usekl dřív, než se stihla pořádně rozjet, ale co naděláš.

Ač je to vlastně pro rodilého Čecha naprosto iracionální, mám radost, že LFC dává šanci domácím klukům a odchovancům akademie. Že má slušného majitele, který se chce chovat rozumně a nehodlá soupeřit se všemi těmi petrodolary, které se v Premier League za posledních 20 let objevily. A možná se mi budete smát, ale klidně bych hrál Evropskou ligu s „local boys“ pod vedením Kennyho Dalglishe! Když jsem četl, jak obešel (mimochodem o jeho velikosti napovídá, že tehdy byl player-manager, tedy hráč a zároveň trenér!) všechny pohřby v tom tragickém roce 1989, zanechalo to ve mně více než všechny tituly a trofeje.

Mimochodem 19 titulů v anglické lize a 6 v Lize mistrů (PMEZ). Face it!

I to nás kované fandy vede k tomu, že když se nás kamarád v pondělí zeptá, jak jsme hráli, odpovím třeba já v poslední době cosi ve smyslu: „Voe, hráli jsme tužku, obrana tekla jak Niagáry, snad nás dá Klopp brzy do kupy, království za středního obránce!“ My jsme hráli! A to bydlím 1000 mil daleko, ve městě jsem byl dvakrát a na fotbale jednou. Přesto My = Já = Liverpool.

 Což mě přivádí k poslední části, která by tu asi neměla chybět. Vezmu ty břídily postupně. Everton mám rád, sice je to městský rival, ale zdálky to tak nevnímám a pro mě je logicky největší „derby“ s Manchesterem United (města dělí zhruba 60 km). Ovšem i když je to „ten pi.us z Manchesteru“, co dokázal Alex Ferguson, je něco neuvěřitelného a jeden musí smeknout. Přečetl jsem dvě jeho poslední knihy (Leading a My Story – vyšly i česky a doporučuju) a jeho čisté a přímé uvažování i chování je hodně inspirativní.

Bacha, knížky jsem koupil v londýnském knihkupectví Flopp za pár šupů, plnou cenu bych tomu skotskýmu šejdířovi nikdy nezaplatil! Až tak daleko může zajít fotbalová rivalita.

Čili vyklepnout United je největší radost. Manchester City a Chelsea jsou kluby magnátů. Fajn výkon, udělali jste kus práce za ty prachy, ale respekt k tomu velkej nemám. A Tottenham mám vlastně rád, protože častokrát dokáže uplést z ho.na bič, a nutno dodat, že za Pochettina tím bičem práskal naprosto parádně. Stejně tak se umí nečekaně sesypat, tedy „být Spursy“. A zbývá poslední tým, z pomyslné TOP6, kam už dávno nepatří, ale který má obzvlášť v mém okolí nejvíce fanoušků.

Všichni víme, že fandit u nás Arsenalu má tři jednoduché důvody: Trochu zastydlý fotbalový romantismus; Rosického, potažmo Čecha v sestavě a jednu vcelku povedenou novelku od Nicka Hornbyho.

Arsenal je pro mě takovej ten kluk ze třídy, co vám je ho trochu líto, ale trochu mu chcete dát pěstí. A tak přesto, že Arsene Wegner je jeden z největších myslitelů a inovátorů fotbalu, mám nějakou zvláštní radost, když padnou.

YNWA!

A další? Nikdo další mě moc nezajímá. Nikdo další to vyhrát nemůže. Nebo může? Říkal někdo Leicester City? No vidíte – a to je na Premier League krásné, protože příště to může být… třeba Liverpool!

 

 

16. 5. 2021

Už jdeme do finále

Přátelé, jste zlatí, taky mě to se*e, ale paradoxně mi kovidové lockdowny mnoho klidu na práci nepřinesly. Dopisuju poslední 3 kapitoly, je to už na pár dní, tady máte kus kapitoly o moderování alespoň jako úlitbu.

Fanoušci!

Jedna věc je dělat tiskovky, vánoční večírky, druhá eventy s publikem! Přiznávám, že ty mě baví nejvíc. (Firemní akce zas líp placené, takže mám hodně rád oboje!) Rozpumpovat narvaný sál je solidní adrenalin a třeba některé ročníky Re-Play Fan Day byly naprosto super.

Milé je, že je na nich zvýšená šance potkat fanoušky a popovídat si. Dobře, 98,4% si na začátku nechce povídat, ale vyfotit se, což nakonec ve 21. století v době instagramové docela chápu!

Jeden milej chlapík na jedné brněnské tech akci (tehdy paradoxně pro Datart) se vyfotit nechtěl, ale zas jsem chtěl vyfotit já, protože si v úhledných deskách přinesl k podepsání SCORE 200 (100ku prej v ranní panice při brzkém odjezdu nenašel) a nevím už jaký číslo, kde byla na obálce Bětka jako Zaklínač – prostě perfektně připravenej fanda, kterej věděl, že budeme na místě oba a poctivě si na nás počkal, i když jsme si zrovna u stánku Candy povídali s Emanuelem Ridim.

Což je mimochodem oblíbená historka z víkendu, když jsem na celé výstaviště ve stylu Horsta Fuchse zahlásil:

„Emanueli, ty tady vaříš brokolicové rizoto, jak to jde na hrncích Candy?“

„Ehm, no hele, kámo, Candy hrnce vůbec nedělá, co kdybychom se šli kouknout jaké funkce nabízí jejich chytrá trouba?“

Tak jsem jak trouba šel! 

Ale k fans. Pobavil mě i jeden borec, který na mě zahlaholil: „Tebe znám z Replaju!“ Což je teda unikátní skloňování. Nicméně a neberte to špatně, Re-Play, který nakonec vznikl z popela SCORE Live, samozřejmě vyrostl v něco opravdu velkého, ale přece jenom jsou to populární hry, dělala na tom spousta lidí a moderuju to s Bětkou, takže moje „zásluha“ na výsledné popularitě pořadu je nakonec jen částečná. I proto mě ještě víc dojme, když přijde někdo s těmi mými „menšími projekty“. Třeba sympatický 9letý klučík, který na mě nedávno s pohledem rošťáka vybafl ze skákacího hradu na čert ví jaké akci.

„Vás znám z televize!“
„Koukáš na Re-Play, co?“
„Ne,“ ohradil se trochu uraženě. „Na Applikace, Re-Play je pro prcky!“

Což je teda komický, protože letmým okem, když jsem já byl naposledy v Applikacích, tak on ještě nebyl na základní škole. Ale možná furt točej dokola na Prima COOL starší díly, sám netuším.

Nicméně vrcholem fanouškovství byl elitně oblečený chlapík s hipsterským vousem, který mě přepadl už za temných nočních hodin, když jsem se byl nadýchat čerstvého brněnského vzduchu před pavilonem P na BVV. „Ahoj, já jsem rozkuřovač!“ vybafl na mě s elektronickou cigaretou v puse a já si řekl, že mám buď problém, anebo je marketing IQOSu teda hodně přepálenej.

Jaká to byla radost (a částečně úleva), že se jen přihlásil fanoušek BLate Night Show, který si na Startovači vybral tuto odvážně pojmenovanou odměnu!

Někdy je to složitější, třeba jeden týden jsem strávil celý na horách. Což pro mě není úplně běžné, ale i díky mejm 4 holkám, skvělé partě, Dvoračkám a počasí (v tomhle pořadí), jsem si to neuvěřitelně užil. A nebýt té jediné, ale za to bohužel vydatné skvrny (kretén s akční kamerkou na snowboardu, kamarádovic dítě odlet vrtulníkem, zlomená páteř – no k pos**ní, Šimon naštěstí v pohodě!), bylo by to úplně top.

Na chatě byla i jakási střední škola. Nebo konec základní, moc jsem to nezkoumal. Kluci mě sem tam okukovali, občas pozdravili až příliš uctivě a bylo vidět, že by se dali do řeči, ale neměli kuráž.

Takže to asi byla ještě základka bez alkoholu.

Nakonec mě přepadl jenom jeden asi v osm ráno, když jsem se potácel na snídani. Čekal kousek od našich dveří a hned, jestli bych se s ním nemohl vyfotit. Nemám s tím v 99% případů problém, ale tohle nebyl jeho moment. "Kámo, je osm ráno. Ve tři jsem opustil bar! Není mi do zpěvu a objektivně ani do objektivu, jestli mi jako rozumíš. Jsme tu celej tejden, tak se chytneme v lepší formě," zahrál jsem to chraplavým hlasem do autu a pokračoval vratkým krokem na ty fantastický míchaný vajíčka s neuvěřitelně křupavým rohlíkem.

"No jo, ale já za pět minut odjíždím," pronesl trochu plačtivě.

Váhám. (A vrávorám.) "Tak dobře voe," nechám jej cvaknout a při kamarádském objetí málem upadnu, tak se o něj radši opřu, protože mi fakt není do tance. Původně mu chci zakázat, aby to publikoval, ale vzhledem k tomu, že jeho telefon měl méně megapixelů než já prstů na levé ruce, tak snad na té fotce nebude moc detailů jako kruhy pod očima.

Fanoušci virtuální

Svět sociálních sítí, to je vcelku solidní divočina, ale musím říci, že sám nejsem nešťastný. Bubliny moje, i bubliny BLate Night Show jsou vcelku poklidné, Re-Play jsem většinou navštěvovat (tedy komentovat, reagovat na další komentáře a hlavně ty komentáře všechny číst!) nestíhal, Applikace na začátku byly radostné a i potenciálně tektonické fotbalové fanouškovství s Football Fanatic’s se snažím držet hodně v rámci gentlemanských debat.

Sem tam něco probublá do jiných bublin a to jsou pak větry (viz prezidentské video v části BLNS), ale jinak je to sranda. Až teda na to, když si jeden kluk udělal můj falešný profil, sebral tam pár fotek z mého originálního a začal nabírat fanoušky. Psal jsem si s ním několikrát, vesměs se mi vysmál, co mu jako můžu udělat, tak jsem si spočítal, co mu můžu udělat, párkrát ho nahlásil Facebooku a ti ho nakonec blokli.

Fantastické momenty jsou ale s klasickým „Jste to vy? Jste to fakt vy?“ Tohle jeden virtuální přepis debaty v Messengeru bratru 2015. 

Jste opravdu Mikoláš Tuček nebo zase nějakej FAKE???

Kámo, za mě je tohle asi nejdebilnější dotaz, protože i fake i skutečnej ti odpoví, že je skutečnej!

To je pravda, ale vy jste fake, protože Mikoláš by nikdy nenapsal nejdebilnější!

Takže jsi FAKE?

Jsi podělanej, máš z toho, že si hraješ na někoho jinýho!
Eh, čím dál lépe.

Proč děláš z lidí debily, jsi spokojenej? Jsi jen kid 7-8 let, jsi fakt ubožák a Mikolášovi to napíšu a správce ti blokne účet.

S tím se budu muset holt vyrovnat.

Nevím, proč to děláš, kide, Mikoláš Tuček si tohle nezaslouží!

Nutno dodat, že gramatická úroveň je notně upgradovaná, ale vlastně je to hezký.

  1. A) Mě brání
  2. B) Myslí si, že bych nikdy nepoužil slovo nejdebilnější

 

Poděbrady

S Michalem Dvořákem z Lucie jsme se potkali poprvé tuším na konci 90. let už ani nevím na jakém mejdanu. Pak shodou okolností (přes naše dvě tehdejší děvčata) na dovolené na Krétě, kde jsme příjemně zapařili (nejen díky tropické díky teplotě, ale i na baru).

Veteráni z Volejte šéfredaktorovi si pamatují tu příšernou baseballovou čepici s vlasama ve stylu „vpředu byznys, vzadu party“, kterou jsem použil v „The Sims scénce“. Tak tu jsme kupovali na Krétě společně a škoda, že z toho nejsou fotky!

Pak teda Michal přestal pít a začal dělat neuvěřitelné věci. A ne jako vyvádět, ale když mrknu jenom na festival Soundtrack v Poděbradech, tak mi padá brada. Byl jsem na každém ročníku a naprosto super, skvělý koncerty, česká superšpička, světové hvězdy, (i orchestrální koncert Kingdom Come!), vysoká úroveň všeho. Buďte si jisti, že vás tam na konec léta ještě budu lákat!

Vedle reinkarnace Lucie, jejich nového alba a dalších věcí má takový „menší“ projekt Vivaldianno, se kterým projezdili doslova celý svět (Blízký Východ, Jižní Amerika, Rusko, Korea – jenom, co si pamatuju) a sám netuším, jestli se dohodlo to Vegas.

Tohle je prostě světovej kulturní success z naší kotliny, z čehož mám vždycky radost!

Michal ovšem, zřejmě jak ho nebrzdí kocoviny, to nepovažoval za dostatečné a do Reloaded verze (Vivaldianno 2.0, kdy teda zamakali především na prezentaci, Antoniovi asi zpětně do notového zápisu moc nesahali) domluvili hlas nikoho menšího než Pierce Brosnana aka Jamese Bonda.

Strašně fandím lidem, co nelítají nízko a jsou navíc schopni přeletět Krušný hory. Takže good job, Michale! V Poděbradech jsem toho nakonec taky odmoderoval dost.

Jeden rok jsme se míjeli s Jakubem Štáfkem. Bylo to těsně po Vyšehradu, jeho fotbalovém masterpiecu, což jsem mu tehdy na kolonádě rovnou pochválil. Něco odsekl a šel dál. Vostrej chlapík, řekl jsem si a až později ten večer pochopil, proč to má takhle nastavený.

Setkali jsme se o pár minut později v backstage celého festivalu, což je kavárna v hotelu Libenský, zjistili jsme, že vlastně kouká na Re-Play, ježíš sorry, tos na mě mluvil ty? Pardon, že zrovna někam pospíchal a vůbec jsme nakonec spokojeně promoderovali a částečně propařili celý zbytek festivalu. Skvělá jízda po všech stránkách. Nicméně tehdy jsem zblízka viděl, jak to může bejt s popularitou složitý.

Jakub byl celý den permanenci. Přes den se s ním chodily fotit dámy, co jej znají jako Matěje Jordána ze seriálu Ulice, večer a v noci, ať už jsme byli kdekoliv, rozdovádění chlapi, co sledují fotbal. (A teď možná i fandové MMA, což tehdy ještě ten bláznivej kaskadér nedělal!)

Když si tahle povídáme na baru u piva, najednou jej obejme neznámý chlapík s výkřikem: „Lavi, ty voe, pojď dát fotku, ty dilino, vlastně Lavino, hehehe.“ Naprosto chápu, že nasadí komisní výraz a třeba dodá, že on by asi nejdřív pozdravil.

To, co může vypadat zdálky jako arogance, je vlastně docela decentní obrana.

A teď moje malá historka s Vivaldiannem. Na posledním koncertě v 02 Aréně jsem si jako vzorný #shirtguy koupil tričko s motivem show. Má to být benátská maska, je to ale taky trochu scary vetřelec. Přilétám do Prahy už nevím odkud a na letišti přicházím k celní kontrole. U klasické je plno, tak jdu k těm automatům, kde nascanujete pas, následně kamera prolustruje váš ksicht a nevyhodnotí-li vás jako bezpečnostní riziko, pustí vás do země.

Obvykle…

Většinou hned…

Čekám tam jak debil asi minutu… Proč to tak dlouho trvá!!!

Jako mám čistý svědomí po všech směrech, ale takhle před úředním molochem znejistím. Naštěstí mě z minutového utrpení vysvobodí celník s klasickou českou jemností:

„Běžte, kurva, nám ten systém furt vostří na toho emzáka, co máte na tričku!“

 

Ratolestfest

Slabé místo v srdci mám pro RatolestFest, akci, kde děti mohou vyzkoušet desítky nejrůznějších sportů od klasických po kolovou nebo řecko-římský zápas. Koná se to na obou náplavkách Vltavy, dá se mezi nimi přejíždět, což je vždycky událost, když se mění moderátorské dvojice z levého na pravý břeh a vůbec je to perfektní akce, která se snaží dětem ukázat zajímavé sporty a tím je rozpohybovat.

Matěj Špiroch to vede několik let a zaslouží si metál. Vzpomínám si, jak mi vyprávěl o jednom jednání s opravdu velkou firmou, protože na takovou akci pochopitelně potřebujete partnery.

„Ratolestfest pro děti, to je skvělé, uděláme pak slevové soutěže do nákupních center,“ nabízela mu agilní manažerka možnosti win-win benefitující kooperace (abych udržel jejich styl).

„Já to nedělám proto, abych nahnal děti do nákupních center!“ bouchnul Matěj dveřma a přišel sice o partnera, ale ne o čest. Tisíce šťastných dětských oči mu budiž každý rok odměnou.

O moderování se stará partička kolem Na Stojáka, ale protože je to rodinná akce, vymysleli, že jednu dvojici bude dělat Otec & Syn Tučkovi. A dělat na akci s tátou má zase novej rozměr, dopoledne jsme vzorný, odpoledne už jedno pivo v backstage dáme a pak to jdeme samozřejmě probrat, protože jsme se obvykle předtím dost dlouho neviděli. Vždycky je to naprosto skvělý den!

Vsuvka: RatolestFest má nyní kampaň na Startovači! Budu rád, když si něco vyberete! 

https://www.startovac.cz/projekty/ratolest-fest-vas-potrebuje

Fanoušci!

Jedna věc je dělat tiskovky, vánoční večírky, druhá eventy s publikem! Přiznávám, že ty mě baví nejvíc. (Firemní akce zas líp placené, takže mám hodně rád oboje!) Rozpumpovat narvaný sál je solidní adrenalin a třeba některé ročníky Re-Play Fan Day byly naprosto super.

Milé je, že je na nich zvýšená šance potkat fanoušky a popovídat si. Dobře, 98,4% si na začátku nechce povídat, ale vyfotit se, což nakonec ve 21. století v době instagramové docela chápu!

Jeden milej chlapík na jedné brněnské tech akci (tehdy paradoxně pro Datart) se vyfotit nechtěl, ale zas jsem chtěl vyfotit já, protože si v úhledných deskách přinesl k podepsání SCORE 200 (100ku prej v ranní panice při brzkém odjezdu nenašel) a nevím už jaký číslo, kde byla na obálce Bětka jako Zaklínač – prostě perfektně připravenej fanda, kterej věděl, že budeme na místě oba a poctivě si na nás počkal, i když jsme si zrovna u stánku Candy povídali s Emanuelem Ridim.

Což je mimochodem oblíbená historka z víkendu, když jsem na celé výstaviště ve stylu Horsta Fuchse zahlásil:

„Emanueli, ty tady vaříš brokolicové rizoto, jak to jde na hrncích Candy?“

„Ehm, no hele, kámo, Candy hrnce vůbec nedělá, co kdybychom se šli kouknout jaké funkce nabízí jejich chytrá trouba?“

Tak jsem jak trouba šel! 

Ale k fans. Pobavil mě i jeden borec, který na mě zahlaholil: „Tebe znám z Replaju!“ Což je teda unikátní skloňování. Nicméně a neberte to špatně, Re-Play, který nakonec vznikl z popela SCORE Live, samozřejmě vyrostl v něco opravdu velkého, ale přece jenom jsou to populární hry, dělala na tom spousta lidí a moderuju to s Bětkou, takže moje „zásluha“ na výsledné popularitě pořadu je nakonec jen částečná. I proto mě ještě víc dojme, když přijde někdo s těmi mými „menšími projekty“. Třeba sympatický 9letý klučík, který na mě nedávno s pohledem rošťáka vybafl ze skákacího hradu na čert ví jaké akci.

„Vás znám z televize!“
„Koukáš na Re-Play, co?“
„Ne,“ ohradil se trochu uraženě. „Na Applikace, Re-Play je pro prcky!“

Což je teda komický, protože letmým okem, když jsem já byl naposledy v Applikacích, tak on ještě nebyl na základní škole. Ale možná furt točej dokola na Prima COOL starší díly, sám netuším.

Nicméně vrcholem fanouškovství byl elitně oblečený chlapík s hipsterským vousem, který mě přepadl už za temných nočních hodin, když jsem se byl nadýchat čerstvého brněnského vzduchu před pavilonem P na BVV. „Ahoj, já jsem rozkuřovač!“ vybafl na mě s elektronickou cigaretou v puse a já si řekl, že mám buď problém, anebo je marketing IQOSu teda hodně přepálenej.

Jaká to byla radost (a částečně úleva), že se jen přihlásil fanoušek BLate Night Show, který si na Startovači vybral tuto odvážně pojmenovanou odměnu!

Někdy je to složitější, třeba jeden týden jsem strávil celý na horách. Což pro mě není úplně běžné, ale i díky mejm 4 holkám, skvělé partě, Dvoračkám a počasí (v tomhle pořadí), jsem si to neuvěřitelně užil. A nebýt té jediné, ale za to bohužel vydatné skvrny (kretén s akční kamerkou na snowboardu, kamarádovic dítě odlet vrtulníkem, zlomená páteř – no k pos**ní, Šimon naštěstí v pohodě!), bylo by to úplně top.

Na chatě byla i jakási střední škola. Nebo konec základní, moc jsem to nezkoumal. Kluci mě sem tam okukovali, občas pozdravili až příliš uctivě a bylo vidět, že by se dali do řeči, ale neměli kuráž.

Takže to asi byla ještě základka bez alkoholu.

Nakonec mě přepadl jenom jeden asi v osm ráno, když jsem se potácel na snídani. Čekal kousek od našich dveří a hned, jestli bych se s ním nemohl vyfotit. Nemám s tím v 99% případů problém, ale tohle nebyl jeho moment. "Kámo, je osm ráno. Ve tři jsem opustil bar! Není mi do zpěvu a objektivně ani do objektivu, jestli mi jako rozumíš. Jsme tu celej tejden, tak se chytneme v lepší formě," zahrál jsem to chraplavým hlasem do autu a pokračoval vratkým krokem na ty fantastický míchaný vajíčka s neuvěřitelně křupavým rohlíkem.

"No jo, ale já za pět minut odjíždím," pronesl trochu plačtivě.

Váhám. (A vrávorám.) "Tak dobře voe," nechám jej cvaknout a při kamarádském objetí málem upadnu, tak se o něj radši opřu, protože mi fakt není do tance. Původně mu chci zakázat, aby to publikoval, ale vzhledem k tomu, že jeho telefon měl méně megapixelů než já prstů na levé ruce, tak snad na té fotce nebude moc detailů jako kruhy pod očima.

Fanoušci virtuální

Svět sociálních sítí, to je vcelku solidní divočina, ale musím říci, že sám nejsem nešťastný. Bubliny moje, i bubliny BLate Night Show jsou vcelku poklidné, Re-Play jsem většinou navštěvovat (tedy komentovat, reagovat na další komentáře a hlavně ty komentáře všechny číst!) nestíhal, Applikace na začátku byly radostné a i potenciálně tektonické fotbalové fanouškovství s Football Fanatic’s se snažím držet hodně v rámci gentlemanských debat.

Sem tam něco probublá do jiných bublin a to jsou pak větry (viz prezidentské video v části BLNS), ale jinak je to sranda. Až teda na to, když si jeden kluk udělal můj falešný profil, sebral tam pár fotek z mého originálního a začal nabírat fanoušky. Psal jsem si s ním několikrát, vesměs se mi vysmál, co mu jako můžu udělat, tak jsem si spočítal, co mu můžu udělat, párkrát ho nahlásil Facebooku a ti ho nakonec blokli.

Fantastické momenty jsou ale s klasickým „Jste to vy? Jste to fakt vy?“ Tohle jeden virtuální přepis debaty v Messengeru bratru 2015. 

Jste opravdu Mikoláš Tuček nebo zase nějakej FAKE???

Kámo, za mě je tohle asi nejdebilnější dotaz, protože i fake i skutečnej ti odpoví, že je skutečnej!

To je pravda, ale vy jste fake, protože Mikoláš by nikdy nenapsal nejdebilnější!

Takže jsi FAKE?

Jsi podělanej, máš z toho, že si hraješ na někoho jinýho!
Eh, čím dál lépe.

Proč děláš z lidí debily, jsi spokojenej? Jsi jen kid 7-8 let, jsi fakt ubožák a Mikolášovi to napíšu a správce ti blokne účet.

S tím se budu muset holt vyrovnat.

Nevím, proč to děláš, kide, Mikoláš Tuček si tohle nezaslouží!

Nutno dodat, že gramatická úroveň je notně upgradovaná, ale vlastně je to hezký.

  1. A) Mě brání
  2. B) Myslí si, že bych nikdy nepoužil slovo nejdebilnější

 

 Já, influencer!

Já, influencer! není celovečerák s Willem Smithem, ale příběh o mém prvním jobu jako „influencer“.

 Jako takhle – samozřejmě když mi někdo něco pošle, nemám problém to na svých sockách publikovat, když mi to přijde jako opravdu zajímavé, co by moje sledující mohlo zajímat. (Většinou jde o knihy či komiksy.) Dost věcí, které mám na svých sociálních sítích, jsem si koupil sám, dost mi přišlo takhle, nijak to nezastírám, zároveň to neoznačuju za placenou inzerci, protože mi nikdo nic neplatil.

A většinou je to jen fotka věci, kterou později zrecenzuju do SCORE, Applikací… nebo někam jinam.

Uvědomil jsem si ovšem, že s Fitbit Versa to bylo ale úplně poprvé, co mi navíc poslali i peníze. Pár tisíc, žádná divočina – pro mě to bylo tehdy spíš testování něčeho, co jsem nikdy předtím nedělal a chci vyzkoušet, což se dost snažím intenzivně dělat celý život. (Až Werichovské, co?)

Fitbit jsem měl na ruce mnoho let v kuse, pravidelně se staral o to, že udělám pár kroků navíc, takže politicky s tím fakt nebyl problém. Domlouvali jsme se s agenturou, že uděláme tři fotky, kde nějak „přirozeně testuju“ Fitbit. „Hele já chápu, že Instagram takhle funguje, ale já to radši ukazuju přes příběhy… výkony… nějaký fóry kolem, na můj zpocenej ksicht není naprosto nikdo zvědavej,“ bránil jsem se.

Trochu protestovali, že guidelines kampaně jsou jinak, ale prostě jsem ty gajdlajny přerýsoval, udělal jsem ty tři fotky a pustil jsem to z hlavy. (Včetně faktury, což se mi bohužel občas stává.)

Pak po mně chtěli výsledky kampaně a já to teda šel zjišťovat. Jako ne že bych se nikdy nekoukl, kolik lajků nebo views moje posty maj, ale zas tak intenzivně to neprožívám, takže jsem si to pak srovnal a… ty fotky „s příběhem“, ty vtipné a rafinované, dobře vypointované… měly tak desetinovou úspěšnost.

Vzhledem k tomu, že lajk je dneska další variace na kryptoměny, tak jsem musel uznat, že měli pravdu a že teda sorryjako. Co tím chci říct: Pokud jste se nechtěli dívat na můj ksicht, čemuž naprosto rozumím, zavařili jste si to sami, mohli jste poctivě lajkovat ty vtipnější a rafinovanější posty. Takhle je bohužel pravděpodobné, že pokud se ozve nějaká dostatečně bláznivá firma, tak na vás znova vybafnu já!

 

Poděbrady

S Michalem Dvořákem z Lucie jsme se potkali poprvé tuším na konci 90. let už ani nevím na jakém mejdanu. Pak shodou okolností (přes naše dvě tehdejší děvčata) na dovolené na Krétě, kde jsme příjemně zapařili (nejen díky tropické díky teplotě, ale i na baru).

Veteráni z Volejte šéfredaktorovi si pamatují tu příšernou baseballovou čepici s vlasama ve stylu „vpředu byznys, vzadu party“, kterou jsem použil v „The Sims scénce“. Tak tu jsme kupovali na Krétě společně a škoda, že z toho nejsou fotky!

Pak teda Michal přestal pít a začal dělat neuvěřitelné věci. A ne jako vyvádět, ale když mrknu jenom na festival Soundtrack v Poděbradech, tak mi padá brada. Byl jsem na každém ročníku a naprosto super, skvělý koncerty, česká superšpička, světové hvězdy, (i orchestrální koncert Kingdom Come!), vysoká úroveň všeho. Buďte si jisti, že vás tam na konec léta ještě budu lákat!

Vedle reinkarnace Lucie, jejich nového alba a dalších věcí má takový „menší“ projekt Vivaldianno, se kterým projezdili doslova celý svět (Blízký Východ, Jižní Amerika, Rusko, Korea – jenom, co si pamatuju) a sám netuším, jestli se dohodlo to Vegas.

Tohle je prostě světovej kulturní success z naší kotliny, z čehož mám vždycky radost!

Michal ovšem, zřejmě jak ho nebrzdí kocoviny, to nepovažoval za dostatečné a do Reloaded verze (Vivaldianno 2.0, kdy teda zamakali především na prezentaci, Antoniovi asi zpětně do notového zápisu moc nesahali) domluvili hlas nikoho menšího než Pierce Brosnana aka Jamese Bonda.

Strašně fandím lidem, co nelítají nízko a jsou navíc schopni přeletět Krušný hory. Takže good job, Michale! V Poděbradech jsem toho nakonec taky odmoderoval dost.

Jeden rok jsme se míjeli s Jakubem Štáfkem. Bylo to těsně po Vyšehradu, jeho fotbalovém masterpiecu, což jsem mu tehdy na kolonádě rovnou pochválil. Něco odsekl a šel dál. Vostrej chlapík, řekl jsem si a až později ten večer pochopil, proč to má takhle nastavený.

Setkali jsme se o pár minut později v backstage celého festivalu, což je kavárna v hotelu Libenský, zjistili jsme, že vlastně kouká na Re-Play, ježíš sorry, tos na mě mluvil ty? Pardon, že zrovna někam pospíchal a vůbec jsme nakonec spokojeně promoderovali a částečně propařili celý zbytek festivalu. Skvělá jízda po všech stránkách. Nicméně tehdy jsem zblízka viděl, jak to může bejt s popularitou složitý.

Jakub byl celý den permanenci. Přes den se s ním chodily fotit dámy, co jej znají jako Matěje Jordána ze seriálu Ulice, večer a v noci, ať už jsme byli kdekoliv, rozdovádění chlapi, co sledují fotbal. (A teď možná i fandové MMA, což tehdy ještě ten bláznivej kaskadér nedělal!)

Když si tahle povídáme na baru u piva, najednou jej obejme neznámý chlapík s výkřikem: „Lavi, ty voe, pojď dát fotku, ty dilino, vlastně Lavino, hehehe.“ Naprosto chápu, že nasadí komisní výraz a třeba dodá, že on by asi nejdřív pozdravil.

To, co může vypadat zdálky jako arogance, je vlastně docela decentní obrana.

A teď moje malá historka s Vivaldiannem. Na posledním koncertě v 02 Aréně jsem si jako vzorný #shirtguy koupil tričko s motivem show. Má to být benátská maska, je to ale taky trochu scary vetřelec. Přilétám do Prahy už nevím odkud a na letišti přicházím k celní kontrole. U klasické je plno, tak jdu k těm automatům, kde nascanujete pas, následně kamera prolustruje váš ksicht a nevyhodnotí-li vás jako bezpečnostní riziko, pustí vás do země.

Obvykle…

Většinou hned…

Čekám tam jak debil asi minutu… Proč to tak dlouho trvá!!!

Jako mám čistý svědomí po všech směrech, ale takhle před úředním molochem znejistím. Naštěstí mě z minutového utrpení vysvobodí celník s klasickou českou jemností:

„Běžte, kurva, nám ten systém furt vostří na toho emzáka, co máte na tričku!“

 

Ratolestfest

Slabé místo v srdci mám pro RatolestFest, akci, kde děti mohou vyzkoušet desítky nejrůznějších sportů od klasických po kolovou nebo řecko-římský zápas. Koná se to na obou náplavkách Vltavy, dá se mezi nimi přejíždět, což je vždycky událost, když se mění moderátorské dvojice z levého na pravý břeh a vůbec je to perfektní akce, která se snaží dětem ukázat zajímavé sporty a tím je rozpohybovat.

Matěj Špiroch to vede několik let a zaslouží si metál. Vzpomínám si, jak mi vyprávěl o jednom jednání s opravdu velkou firmou, protože na takovou akci pochopitelně potřebujete partnery.

„Ratolestfest pro děti, to je skvělé, uděláme pak slevové soutěže do nákupních center,“ nabízela mu agilní manažerka možnosti win-win benefitující kooperace (abych udržel jejich styl).

„Já to nedělám proto, abych nahnal děti do nákupních center!“ bouchnul Matěj dveřma a přišel sice o partnera, ale ne o čest. Tisíce šťastných dětských oči mu budiž každý rok odměnou.

O moderování se stará partička kolem Na Stojáka, ale protože je to rodinná akce, vymysleli, že jednu dvojici bude dělat Otec & Syn Tučkovi. A dělat na akci s tátou má zase novej rozměr, dopoledne jsme vzorný, odpoledne už jedno pivo v backstage dáme a pak to jdeme samozřejmě probrat, protože jsme se obvykle předtím dost dlouho neviděli. Vždycky je to naprosto skvělý den!

Ale kdybych měl říct jednu akci, která se mnou hnula nejvíce, byl to Koncert herní hudby v Rudolfinu.

Rudolfinum

Jasně, je to herní hudba. Ale krásně rozepsaná do orchestrální podoby a úžasný zážitek, pokud v sobě máte kus nerdského srdíčka. Já si sice ani jeden koncert v Rudolfinu pořádně neužil, protože prostě pracuju, ale ty záchvěvy energie z publika, když začnou tóny Mafie, Wowka nebo BioShocku, to cítíte krásně.

Málo co mě rozhází, ale tady jsem se fakt snažil, i díky velkému respektu k sálu. Snad se povedlo. Hned startovní výstup přitom mohla být katastrofa.

Podruhé už jsem si to samozřejmě pohlídal, ale poprvé jsme to nedoladili. „Nejdřív jde orchestr, chvíli ladí, pak dirigent, pak ty,“ řekli mi a já že bez problémů. Zkontroluji desky, orchestr jde na scénu a my si povídáme s dirigentem Chuheim Iwasakim, což je mimochodem fantastický chlapík. Čekám ladění pár minut, tak to nehrotím, ale velmi rychle vše v naplněném sále ztichne a Chuhei odchází. V tu chvíli si uvědomím, že NEMÁM mikrofon. Kolem mě už není nikdo, tak vysprintuju do vedlejšího sálu, odchytnu první holčinu z pořadatelů, zaúkoluju ji, ať dojde do sálu ke zvukaři a modlím se za každou vteřinu.

Zvládne to nesmírně briskně, já zasprintuju ke dveřím, zjistím, že mám tepovku asi 150 a můj první vstup (samozřejmě nejdelší se všemi úvodními řečmi) mohl být trochu udýchaný, ale dál už je to bez problémů.

Nemám ten obrat „kdyby mi někdo říkal“ rád, ale tady seděl skvěle:

„Kdyby mi někdo řekl před 20 let, kdy jsem v herním byznysu začínal, že budeme ve vyprodaném Rudolfinu poslouchat hudbu z her a dokonce hudbu z několika českých světově úspěšných her, asi bych skóre jeho IQ neoznačil za vysoké. Na druhou stranu má ten jasnozřivý člověk v tuto chvíli pravděpodobně více Bitcoinů než já.“

 

Čili až budete chtít odmoderovat akci, prezentaci, koncert či festival, dejte vědět. Mikrofon si fakt od té doby hlídám hodně pečlivě!

Ale kdybych měl říct jednu akci, která se mnou hnula nejvíce, byl to Koncert herní hudby v Rudolfinu.

Rudolfinum

Jasně, je to herní hudba. Ale krásně rozepsaná do orchestrální podoby a úžasný zážitek, pokud v sobě máte kus nerdského srdíčka. Já si sice ani jeden koncert v Rudolfinu pořádně neužil, protože prostě pracuju, ale ty záchvěvy energie z publika, když začnou tóny Mafie, Wowka nebo BioShocku, to cítíte krásně.

Málo co mě rozhází, ale tady jsem se fakt snažil, i díky velkému respektu k sálu. Snad se povedlo. Hned startovní výstup přitom mohla být katastrofa.

Podruhé už jsem si to samozřejmě pohlídal, ale poprvé jsme to nedoladili. „Nejdřív jde orchestr, chvíli ladí, pak dirigent, pak ty,“ řekli mi a já že bez problémů. Zkontroluji desky, orchestr jde na scénu a my si povídáme s dirigentem Chuheim Iwasakim, což je mimochodem fantastický chlapík. Čekám ladění pár minut, tak to nehrotím, ale velmi rychle vše v naplněném sále ztichne a Chuhei odchází. V tu chvíli si uvědomím, že NEMÁM mikrofon. Kolem mě už není nikdo, tak vysprintuju do vedlejšího sálu, odchytnu první holčinu z pořadatelů, zaúkoluju ji, ať dojde do sálu ke zvukaři a modlím se za každou vteřinu.

Zvládne to nesmírně briskně, já zasprintuju ke dveřím, zjistím, že mám tepovku asi 150 a můj první vstup (samozřejmě nejdelší se všemi úvodními řečmi) mohl být trochu udýchaný, ale dál už je to bez problémů.

Nemám ten obrat „kdyby mi někdo říkal“ rád, ale tady seděl skvěle:

„Kdyby mi někdo řekl před 20 let, kdy jsem v herním byznysu začínal, že budeme ve vyprodaném Rudolfinu poslouchat hudbu z her a dokonce hudbu z několika českých světově úspěšných her, asi bych skóre jeho IQ neoznačil za vysoké. Na druhou stranu má ten jasnozřivý člověk v tuto chvíli pravděpodobně více Bitcoinů než já.“

 

Čili až budete chtít odmoderovat akci, prezentaci, koncert či festival, dejte vědět. Mikrofon si fakt od té doby hlídám hodně pečlivě!

5. 2. 2021

ÚNOR 2021 UPDATE

Přátelé, právě jsem poslal na korekturu lednovou várku z nové knihy. Na konci roku jsem měl pocit, že má hotových 80%, za leden jsem dopsal dalších 60%. Čili jistě chápete, že matematika mi moc nejde, ale ta knížka je překvapivě organické stvoření, které stále vtahuje nové a nové podněty a staré a ještě starší historky.

 

Pro vás to znamená, že stále ještě nemám odevzdáno, to je ta špatná zpráva, ta dobrá (snad), že bude výrazně masivnější, než jsem vůbec čekal!

Při revizním čtení jsem se ale občas i já zasmál a to jsem ty historky znal?

Vím, že mi chybí jenom opravdu pár kapitol, které tam být ovšem musí. Ale už opravdu pár, takže vidím světlo na konci tunelu.

Kdybyste neměli, co číst, tady máme 4 super balíčky pro drsné muže, jemné ženy, ale i drsné ženy a naopak a tam a zpátky na Lince. Ideální valentýnský dárek, ať neběháte po drogerii jak dekapitovaný kapoun (tenhle obrat se pokusím do knihy taky dostat).

https://www.linka451.cz/4-balicky?kategorie=valentyn

A abyste neměli pocit, že vám nedám zase ochutnat, tak tady je přepsaný článek, co původně vyšel do SCORE, který nakonec do knihy zřejmě nedám. Anebo jo, hele jak jsem psal, je to organický a amébní stvoření!

Blizzcon 2016

25 let výročí Blizzardu. 20 let Diabla. Na začátku listopadu 2016 nebylo lepší místo na světě než Anaheim Convention Centre, kde se konal desátý (jubilejní, jak jinak tento rok) Blizzcon. A my jsme byli u toho! Mám v herním byznysu spoustu srdcových záležitostí, ale Blizzard Entertainment je sakramentsky vysoko.

Blizzcon je dvoudenní festival společnosti Blizzard. I kdybyste hry nesledovali, tak Diablo, Starcraft nebo World of Warcraft jste určitě zaslechli. Konal se už podesáté a opět ve velkém stylu. Do Anaheimu (součást Los Angeles) se sjelo přes 25.000 fanoušků, aby se podívali na novinky, zahráli si chystané bonusy do svých oblíbených her, pokecali, popili, selfie pofotili a v neposlední řadě nakoupili spoustu věcí v místním BlizzShopu. Některé merch-vychytávky jste totiž mohli sehnat jenom zde!

Když mluvíme o neposlední řadě, tak my jsme seděli při úvodním ceremoniálu téměř v první řadě. Aby ne, na místě jsme byli pro jistotu už hodinu předem a mohli si tak sednout do novinářské zóny. I ta byla už téměř plná. Ale stihli jme odběhnout i na jeden ze zásadních momentů a to když se otevírají dveře celého výstaviště a tisíce lidí se hrnou dovnitř jak Horda do portálu.

Pokud jste viděli nějaká videa z amerického slevového pátku (Black Friday), je to zhruba to samé, jenom o zde mnoho ohleduplnější. A taky spousta lidí vypadá jako postava z počítačové hry, i když to se vám v USA v obchoďáku může stát také! Je to až neuvěřitelné, ale Blizzfans, to je prostě jedna velká rodina.

Což bych rád vysvětlil. Celou akci tehdy zahájil Michael "Mike" Morhaime, ale my si na začátek vypůjčíme hlášku dalšího speakera, šéfa vývoje HOTS, Kaeoa Milker. (Jeho křestní jméno není překlep!) „Heroes of the Storm je jako Blizzcon mezi hrami.“ Abych to rozvedl, Heroes of the Storm nabízí hrdiny s mnoha nejrůznějších Blizzardích her. Najdete zde postavy z Diablo, z Warcraftu, z Hearthstonu nebo dokonce Overwatche. A to je nakonec pro Blizzard signifikantní.

Pod jednou střechou se zde sejdou fanoušci mnoha her, které jsou však umně propojené do celého blizzardího universa. A fanoušci též. Představte si, že podobnou akci udělá EA. Budou si rozumět fandové FIFA, The Sims a Battlefieldu? Pochybuju!

Mike Morhaime začal pro neznalého věcí až patetickými slovy, jak by bez fanoušků Blizzard nemohl existovat. Zažil jsem Blizzcon dvakrát a tohle fakt nejsou nějaké PR kecy. Co chvíli jsme z pódia zaslechli: „Pokud uvidíte někoho ze zaměstnanců v Blizzardím tričku, zastavte ho, zeptejte se ho, na co chcete, řekněte mu, co byste vylepšili. Jsme tu pro vás!“ A skutečně to tak funguje. I ty největší stars chodí mezi návštěvníky, každý se může vyfotit s kým chce a my třeba potkali chlapíka, který do jejich her namlouvá hlášky a všem je na místě dokolečka s chutí opakoval do Snapchatových videí. (Byl to rok 2016.)

Mnohokrát jedete na Blizzcon (nebo se díváte online) a čekáte zásadní oznámení, mnohokrát vás zklamou. V přípravě je spousta věcí, Blizzardi je ovšem nepouští do světa, dokud nejsou 100%. A jindy je dokonce smetou ze stolu, pokud je neuznají za dostatečně kvalitní. Vzpomeňte třeba na Ghost, FPS ze světa Starcraft, nebo restarty v průběhu Diabla 3.

Není to dost dobré? Pryč s tím.

Tato preciznost nakonec vede k tomu, že co hra, to pecka. Ano, samozřejmě k tomuto klidu hodně pomohly měsíční poplatky na World of Warcraft, 20 milionů hráčů Overwatch, nebo příjem, který generují kartičky z Hearthstone.

V jedné částí gigantického Convention centra vrcholilo Mistrovství světa. Žádní Ninjas in Pyjamas, Virtus.Pro nebo NaVi (což jsou elitní esportové týmy, pokud tomu nehovíte). Na turnaji startovali hráči pod vlajkami jednotlivých států a nebylo výjimkou, že proti sobě nastoupili borci, kteří jinak hrají ve stejném progamingovém týmu.

Šestý smysl mi říká, že tohle je příprava na to, až jednou budou esporty na Olympijských hrách. Dneska se tomu možná smějeme, ale my už se smáli tolika věcem, které se nakonec staly skutečností.  

Diablo

At last but not least dalo by se říci závěrem povídání o Blizzconu. Díky kulatému dvacátému jubileu Diablo celou úvodní konferenci zakončovalo, což je hezké. Jako veterán herní scény to samozřejmě cítím jinak, ale přiznejme si, že popularita Diabla se s jejich posledními hrami nedá srovnávat. O to lépe se vzpomínalo.

Na druhou stranu, těch 10-15 minut, které historii věnovali, mi přišlo jako zuřivě poddimenzované. Sám bych se to této sérii dokázal bavit hodiny. Potěšila mě přítomnost Franka Pearce, jednoho z absolutních veteránů celého Blizzardu, který nyní dozoruje právě Diablo III. „Není mnoho lepších momentů, než když přijdete do Tristramu a ozve se známá hudba,“ začal a sál se souhlasně rozburácel. „Udělali jsme marketingové studie, prošli jsme všechny analýzy, udělali jsme focus group,“ začal tajemně odhalení, kterou postavu do hry přidají... Bylo to překvapivé jako když po úplňku začne měsíc ubývat. Necromancer se vrátil!

Což pro mě byla velká věc a když byl vydán, spokojeně jsem dojel Diablo III znovu s ním. Upřímně řečeno je na tom strašně vidět, jak se hry posunuly. Na normální obtížnost to bylo tak strašně easy, až to někdy vadilo. Já sám od her nepotřebuju děsivou challenge, naopak si rád užívám, když to hezky plyne, ale tohle bylo místy až moc. Porovnání mám opravdu čerstvé, protože začátkem roku 2019 vyšlo jako blesk z čistého nebe…

„Původní Diablo teď přidali na Good Old Games za 9 Euro. Nevztekejte se, taky jsem chtěl pracovat...“ takhle jsem to okomentoval na svém Facebooku. Je to jeden z těch nákupů, kdy ani nestačím aktivovat autopilota, který by se zamyslel, třeba jestli to vůbec budu hrát, a najednou zjistím, že máte zaplaceno. Impulzivní nákup jako když mrskneš fireball na kostlivce!

Diablo je logicky mnohem tužší záležitost, než třetí díl a po letech mám sám problém. I když si matně vzpomínám, že na Butchera jste museli naexpit už tenkrát!

O pár let později (Blizzcon 2018) oznámili Blizzardi poslední Diablo tentokrát mobilní. Se zájmem jsem sledoval ten rage, video dostalo gigantický počet dislajků, Blizzardi zareagovali nejhůře jak mohli a to že video stáhli a nasadili znovu. Ale dnešní internetový lid je velmi akční a dokáže být velmi důsledný. Dislajky pršeli dál!

Asi vás nepřekvapí, že já měl z mobilní verze velkou radost. Sice nefandím každé mobilní adaptaci a naopak na storech spíše hledám hry, které využívají dotykové možnosti než převody sázející na slavné značky (stejně tak ve VR), ale tohle je na první pohled hodně slibné. Některé skilly vypadají parádně, stejně tak nápady jako třeba vertikální souboj s pavouky. A jsem nadšenej, že to není odbočka jinam, ale že hra propojí dějově Dvojku a Trojku. Obzvlášť na genezi Malthaela se těším.

Nicméně hlas lidu promluvil dost jasně a 340.000 disliků u 2M shlédnutí na YouTube (tehdy Cinematic trailer) je naprosto neuvěřitelný číslo, když v tom videu nešlapete na štěňata. Viděl jsem jen kus ceremoniálu, ne hlavní panel o Diablu, ano, spíkří bohužel nemaj takový charisma jako Mike nebo Chris, ano měli technické trable, netuším, jaká je nálada fans po změně vedení firmy, natolik to nesleduju, ale celkově si myslím, že hráči vystříkli jak švestkovej knedlík úplně zbytečně.

Sám jsem nechal v Diablo II desítky dní, dvojka je rozhodně titul z mojí top desítky a TAKY bych měl KUREVSKOU radost, kdyby oznámili čtvrtý díl. Je nesmysl, že by mobilní hra nějak blokovala práce na 4ce, kterou na půl huby potvrdili. Experty, kteří podle cinematic traileru tvrdili, že to na dotykačích nemůže fungovat, bych rád odkázal na Diablo III, které nemělo fungovat na konzolích. A jak to makalo, až se barbar ve whirlwindu otáčel!

Hru nebude vyvíjet interní team, je to rozhodně nestandardní krok, ale je možné, že v Blizzardu usoudili, že mobilní kapacity nemají a spojili se s experty. Jo, jasně, může to bejt srágora, může to mít špatně nastavený mikrotransakce, ale nepsal bych to hystericky po shlédnutí traileru.

A co mě nejvíc děsí, že se to stalo Blizzardům. Firmě, která myslím jednala vždycky narovinu, tituly ukazovala, když měla co ukázat a ne ve chvíli, kdy se dělaj v korporacích fiskální oznámení. Ba dokonce neváhala některé tituly zrušit, protože prostě nebyly „good enough“. Čili kdyby tahle reakce přišla na mobilní Mass Effect a celkově EA, tolik bych se nedivil, tady teda kroutím hlavou a je mi smutno.

Obecně na fóra moc nechodím, ale za mě teda rada, než tam pošleš rozzuřenej koment:

Stay Awhile and Listen!

And think.

I když je mi zpětně jasný, že když přijedete na Blizzcon, nechcete mít jako highlight mobilní kousek. Ale pojďme vzpomínání na Blizzardy zakončit něčím pozitivnějším. Jejich panelem při 25letém výročí firmy.

Blizzard 25th Anniversary - A Look Back

Michael "Mike" Morhaime, Frank Pearce, Bob Fitch a Sam Didler. Čtveřice borců, co brzy začnou v Blizzardu kroutit 26. sezonu, byla na pódiu doplněna o Allena Adhama. Tohle je zajímavý chlapík. Jeden z původních zakladatelů odešel v roce 2004 z firmy a věnoval se rodině. Po rozjezdu World of Warcraft si to evidentně mohl dovolit a ani se nedivíme, že po takové pauze z něj na pódiu sršel elán až do 73. řady.

(Fandové Blizzardu se zaradovali, ale ti nejkovanější také moc dobře věděli, že opačným směrem, tedy „z Blizzard ven a jdu se věnovat rodině“ vyrazila další ohromná legenda Chris Metzen. Díky za všechno, Chrisi. Někdy ti budeme vyprávět, jak jsme se s tebou chtěli v Praze na Road to Blizzcon vyfotit a z našeho modelu Chrise Metzena se vyklubal německý novinář, který ti byl jenom sakramentsky podobný.)

„Jak jsme začali? Musíte si uvědomit, jaká to byla doba. Jeden chlapík stačil k tomu, aby dodělal hru. Každý jsme měli podobnou zkušenost a rozhodli jsme se spojit dohromady. Neměli jsme byznysplán, neměli jsme představu, kam to dospěje,“ začal Allen Adham vzpomínání na úplné začátky jedné z nejúspěšnějších herních firem historie. „A něco vám povím. První tři roky jsme mohli kdykoliv zbankrotovat,“ prozradil, že vznik legendy rozhodně nebyl jednoduchý. A kdy měli uvnitř firmy pocit, že to konečně dokázali? „Lost Vikings a Rock n' Roll Racing vyhráli hry roku ve své kategorii – bylo nás sotva dvacet a porazili jsme Namco, Sega, Nintendo… Warcraft II byl pak první prodejní úspěch. A pochopitelně World of Warcraft nás pak dostal do úplně jiné pozice.“

Zajímavý dotaz přišel na kvalitu her. Byla to od začátku mantra firmy? Dělat jenom 100% tituly? „K tomu vám něco povím,“ začal Mike Morhaime. „Když na něčem děláte, snadno pak přehlédnete věci, které vidí jen ostatní. Prostě jste do toho příliš ponoření. První hry jsme dělali pro Interplay a když jsem jim poslal finální verzi, Brian Fargo (tehdy hlavní producent v Interlplay – pozn. red.) mi k tomu vrátil stoh poznámek, co by šlo udělat lépe. Já si myslel svoje, za mě to bylo dobrý, ale zpětně se ukázalo, že měl naprostou pravdu. Od té doby na názory ostatních hodně dáme a kvalita je pro nás naprostou prioritou.“

„Ne se všemi producenty to ale bylo jako s báječným Brianem,“ doplňuje jej Allen. „Někteří mají pocit, že potřebují ospravedlnit svoji pozici a komentují všechno. Na tyhle kluky jsme vymysleli svoji fintu. Dali jsme do hry nějakou očividnou chybu a oni nám pak psali: Jasný, je to dobrý, ale tu žlutou tečku dole v menu odstraňte. Což bychom stejně udělali. Takhle nám to „opravili“ oni a nám tam zbyly naše věci,“ dal veterán Blizzardu nahlédnout pod pokličku vývoje her.

Frank vzpomíná na další historický milník. „S WoW jsme měli podepisovací akci v jednom kulturním centru v LA, ale nemohli se tam dostat, protože zkolabovala doprava. Tak jsme si říkali, to je pech, že je tady zrovna nějaký koncert… Naprosto jsme netušili, že dva tisíce lidí přijelo kvůli nám!“

„Na World of Warcraft pracovala téměř celá firma. Kdo mohl, pomáhal, až později jsme začali týmy rozdělovat a v tuto chvíli tvoří Blizzard v podstatě pět týmů,“ prozradil Mike a rozkecal se o tom, jak WoW hned vyprodali a jak museli dokonce stopnout výrobu krabic, protože to servery prostě neutáhly. Publikum zaburácelo smíchy, když se jej moderátor večera zeptal. „Kdy jste si řekli, že jsou servery World of Warcraft konečně stabilní?“ „Ono už je to stabilní?“ suše odvětil Mike.

Co chvíli pánové z pódia připomínali, že práci komunity sledují a podělili se i o pár historek, jak najímali „lidi z ulice“. Rozuměj, fanoušky nebo hráče, jejichž tvorba je nějak zaujala. „Hrál jsem tenkrát jako mnoho lidí v týmu EverQuest a objevil jsem ve své guildě chlapíka, který o tom přemýšlel naprosto parádně. Tak jsem mu napsal a on mi nevěřil, že jsem Allen Adham z Blizzardu! Tak jsem mu řekl, dobře, pošli mi email na moji blizzardí adresu a já ti odpovím. To proběhlo, ale on že tohle může udělat každý. Já toho kluka hodně chtěl, tak jsme se domluvili, že zavolá na centrálu a nechá se přepojit na můj stůl v 9 ráno. Akorát jsem tam v 9 ráno nemohl být, tak se smál, že mě prokoukl. Nakonec jsme zařídili concall a pak teprve uvěřil. Od té doby dělá u nás!“

V historkách bychom mohl pokračovat. Mike s nadšením vzpomínal, jak se jim povedlo totálně ututlat Overwatch a jak nikdo skutečně netušil, že to oznámí. Jak se již zmíněný Chris Metzen chystal na pódium hru představit a nemohl uvěřit, že nikdo v sále nic netuší. (Ostatně bylo to v roce 2014 na Blizzconu a já jsem tenkrát s Bětkou taky u toho!)

Vtipný dotaz přišel na Franka, prý když se remastruje Diablo, kdy bude Warcraft. „No, víš, my máme výhodu v tom, že máme zdroje ke všem hrám, které jsme kdy dělali,“ začal ze široka. „Warcraft jsme samozřejmě zkoušeli interně předělat, ale… no… na dnešní dobu to už není taková zábava!“ (Well později se vrhli na remaster trojky a moc se nepovedl.)

V tomhle vidím velkou výhodu celého Blizzardu. Ano, chápu, že fanoušci by si přáli 4 díly Diabla i Wacraftu, ale přiznejme si, moderní doba si žádá trochu jiné hry. Třeba MOBA nebo střílečky. Blizzardi obstáli i v tom. A nepochybuju, že v jejich kancelářích se už v tuto chvíli peče spousta dalších skvělých titulů. My se o nich ovšem dozvíme, až přijde jejich čas. Kdy?

When it's done.

A jako dovětek můj minipříběh

 Blizzard je pro mě nejvíc Diablo a Hearthstone, strategie jsem nikdy tolik nehrál a MMORPG téměř vůbec. Jo, World of Warcraft mě úplně minulo… I když s tím minulo to bylo složitější.

Psal se rok 2004 a já jsem byl na londýnské výstavě. Ani netuším, jak se jmenovala, tuším GameStars Live. Měl to být nástupce tehdy největšího evropského ECTS, což později uzmul Gamescom, konala se ve vyvoněných výstavních halách ExCeL a myslím, že její sláva trvala přesně jeden rok.

Mezi mnoha světovými vystavovateli byl tenkrát i Blizzard a jeho betaverze World of Warcraft. Na chvíli jsem si k ní sednul a hrál a hrál a hrál a hrál.

Na podobných akcích máte, pokud jste dobře připravený, dost nabitý program. Rozhovor zde, hraní dema na druhé straně výstaviště, prezentace s rozhovorem zas na té první… Na nic není čas!

A já hrál WoWko a spokojeně jsem nechal proplynout několik slotů, co jsem měl domluvené. Asi po dvou hodinách jsem pochopil, že tohle bude tak skvělá hra, že ji nesmím nikdy zapnout. Dodnes mě to mrzí, na druhou stranu tam, kde jiní mají několik sedmdesátkových postav, my máme tři děti!

 

 

 

6. 12. 2020

Velké omluvy, ale Vánoce nestíhám:(

Přátelé, využil jsem cynicky dne, kdy na mě nebudete moc křičet, protože mám svátek (křičet na mě můžete, ale ne moc) a na četné dotazy oficiálně na Mikuláše vyhlašuji to, co už vím pár týdnů a tedy, že do Vánoc to rozhodně nemám šanci stihnout. Teď už asi ani dopsat.


Částečně za to může, že jsem se trochu rozvolnil v létě, částečně druhá vlna, kdy jsem chtěl někam na 14 dní zmizet, ale nebylo moc kam a doma mi to prostě nešlo.
Ale kdybych měl citovat jednu filmovou scénu, tak to bude 25. hodina, kdy Edward Norton sice nejdříve vyplísní celý svět, aby si férově přiznal, že to nejvíc posral on sám. Svou roztěkanost jsem bohužel moc nezkrotil a bohužel zrovna práce na knížce je trochu jiná forma práce než moje tradiční přeskakování z jednoho projektu na druhý.
Čili věřím, že mi to odpustíte. A aby vás to tolik nemrzelo, tak tady je jedna pidiukázka, jak moc velký hovada jsme byli zhruba ve 20 letech.


Klub Rváčů 2
Psal se tak rok 97, možná 98. Sedím s Edou Jenickým ve sklepení divadla Rubín. A upřímně: Kulturní zážitek nebylo to, co nás sem několikrát v týdnu přivádělo. Alespoň mně ne, Eda zde hrál. Někdy na jevišti, někdy před barem, někdy za barem. Místní podnik vedli kamarádi a my jsme dost času strávili debatami… a někdy dokonce i o divadle.


Jednu dobu jsem sem chodíval opravdu často. Sklepení mělo tu výhodu, že můžete pouštět hudbu hodně na hlas, stejně tak jakože vás nevarují první slunečné paprsky, když to trochu přeženete. Nikdy jsem úplně kalič do rána nebyl, ale to neznamená, že se to sem tam nestalo.


Ten večer byl ale nějaký zaražený. Nic se nedělo. Do tančení na pultu za rachotu skupiny Trabant chybělo ještě pěkných pár drinků. Propíjíme se k nim. Do rohu si sedla trojice kravaťáků z nějaký reklamní agentury. Nebo banky. Dneska už to nepoznáte, obleky se hrozně slily, ale v 90. letech byli tyhle ksichti vidět na sto honů. Daj si nohy na stůl. Se*ou nás. Tohle je náš bar, tihle načančaný ksindlové máj svoje vyfénovaný podniky. Eda je dlouho sleduje, pak vstane a podívá se na mě.

„Dej mi pěstí!“ Překvapeně na něj kouknu, ale nechám to být. „Ses pos*al voe. Sedni a pij.“
„Dej mi pěstí!“ Opakuje Eda. „Ale na břicho voe!“ pro jistotu zašeptal.
Zkusíme to.
Poprvý.
Podruhý.
Střídáme se.
Nejsou to zabijácký trefy, ale břicha a leckdy i hrudníky (když to nesedne), docela duněj. Dva z těch borců nasaděj nervózní výraz a po chvíli vypadnou. Třetí, největší hezounek z nich, na nás fascinovaně kouká. Po chvíli se osmělí a zeptá se: „Můžu to taky zkusit?“ Eda řekne jasně a nakouří mu jednu. Ne na břicho. Ale na hrudní kost. Knoflíček od košile mu musel zamáčknout až někam za plíce. Mezi tím jsme totiž zjistili, že tohle nejvíc bolí. Hezoun to chvíli rozdejchává a pak úder vrací. A jede se dál.


Tohle není variace na Klub rváčů, ale moje historka cca rok, možná dva předtím, než šel Fight Club do kin. Knihu zde tuším moc lidí neznalo a i když na to nemůžu přísahat, my jsme o Klubu rváčů vůbec nevěděli. Přesto nás něco vedlo k tomu rozloučit se na chvíli s pohodlím a bezpečím a zkusit zažít konečně pořádný adrenalin. Dát si pěstí. A pak znova. Na vlastní kůži. Na vlastní ks… (No v našem případě jenom břicho, zas takový koule jsme neměli.)


„Byli jsme televizí vychovaný k víře, že jednou se z nás stanou milionáři, filmoví bozi nebo rockový hvězdy, ale kdepak... my si to uvědomujeme... a začínáme bejt dost nasraný,“ abych citoval Tylera Durdena. Palahniukova kniha je biblí části jedné generace. Generace, která nehladověla, měla leckdy i vysoké postavení, dobré fleky a podle většinových měřítek byla úspěšná. Velmi úspěšná. Ale co je to za život, když největší vzrušení je novej leták z IKEA!


A já to jenom píšu, že občas vás musí dílo trefit v určitý době, protože jinak mu nikdy neporozumíte. Protože zatímco ve 14 nebo 15 bych si přečetl dalšího Foglara, možná dokonce vyrazil na nějakou výpravu se žlutým špendlíkem, v těch 20 už jsem k zahnání nudy potřeboval víc.


Mimochodem ten mejdan skončil tak, že dorazila partička Anglánů a v jejich středu mladičkej, ale asi dvoumetrovej maník. Černoch. Mariňák. Přidá se. Jeho rána mě nadzvedne a pošle vzdušnou čarou až k baru. Ležím tam a nemůžu chytit dech. Asi to vypadá blbě, takže se všichni seběhnou a zvedaj mě ze země. Je to dobrý, nic mi nezlomil. Anglán mi až do rána platí piva, což je fajn. Pijeme, kecáme.

Hlavně, že není nuda!

 

10. 9. 2020

Makám na tom!

Přátelé, právě jsem zkontroloval 250.000 znaků, které už mám projeté i od redaktorky, takže by se mohlo jít lámat. Je to bohužel tak polovina toho, co bych ovšem v knize chtěl. Uznávám, že je to i mou vinou, ale doufám, že ještě chvíli vydržíte, protože ta kniha by prostě měla bejt komplet. Je moje první a dost možná poslední?

 

Moc mě to mrzí, ale 10.10. určitě nestihnu, udělám max, abychom to ale do Vánoc měli, i když mě pod stromeček napadá spousta lepších dárků?

Kdybyste měli nepřekonatelnou potřebu zjistit, co dělám (What's wrong with you?:),  tak jediné dvě sociální sítě, které stíhám jsou:

https://www.facebook.com/mikolas.tucek

https://www.instagram.com/mikolastucek/

 

Kdybyste se nudili, tak tady máme nějaký knížky, dokonce jejich balíčky:

https://www.linka451.cz/

A tady je čerstvý pokec:

https://www.youtube.com/watch?v=Qu7dPsaP7hI&t

Díky moc za trpělivost a tady je aspoň ukázka, ať na mě nejste úplně naštvaný!

Dávám i kvůli tomu, že tátovi (psal scénář a nakonec je to na motivy jeho představení) jde do kin remasterovaný Kouř, tak si nenechte ujít!

Táta Lumír Tuček je – a teď to bude trochu delší – herec, scenárista, režisér, principál divadla Vpřed (Pražská pětka), recitátor a stand-up komik. A chvíli YouTube sensation s jeho Halali hip-hop. A taky inženýr architekt. A autor spousty legendárních hlášek z filmu Kouř. A protože mu to bylo málo, po šedesátce si založil rockovou skupinu Sudy potu, na kterou určitě běžte!

(Nedivte se mi proto, že sám vlastně netuším, co jsem. Moderátor? Novinář? Producent? No vidíte, jistou roztěkanost mám prostě v krvi. Ale my tomu budeme říkat multifunkčnost, to zní líp, ne?)

Zatímco otcova tvorba za rýsovacím prknem mě skutečně nepoznamenala, je vcelku jasné, že fotr z party, které už se dneska spíš obecně říká Sklepáci, to byl do puberty dobrej vklad!

Táta navíc v devadesátých letech vedl jako umělecký ředitel Akropolis, něco mezi divadelním prostorem, koncertním sálem a kalírnou, kam jsem častokrát zajel, i když to na Žižkov bylo z Veleslavína pěkných pár stanic dvacetšestkou. A jak se jmenovala noční tramvaj, co mi jela zpátky, to už vám nepovím (tuším 51), ale co vám povím, že tenkrát měly ještě 40minutové intervaly, Uber neexistoval (nakonec aplikace také ne) a taxikáři byli povětšinou pěkný zjebové, takže cesta chudého studenta leckdy trvala až do časných ranních hodin. Tedy pokud jsem vyrazil v nočních hodinách. Když jsem vyrazil v ranních, mohl jsem dojet domů za prudkého světla.

Celý ten projekt Akropolis jako domovské scény Divadla Pražské pětky, což byl původní záměr, se nakonec moc nepovedl. Zčásti proto, že spousta lidí z tohohle nesmírně pestrého sdružení začala po revoluci okamžitě dělat to, co za komunistů nemohli; zčásti že si Sklepáci, prokazatelně hlavní hvězdy celého nesourodého pěticípého útvaru, udělali svoji vlastní scénu na Dobešce.

Ale to je historie, pro mě to znamenalo mnoho parádních mejdanů, naprosto nezapomenutelných akcí, z nichž bych vypíchl dvě. Jedna se odehrála po tátově premiéře pravděpodobně představení Čtyři esa české identity. Bylo k ránu a už i místního ředitele z Akropole vyhodili, tak se hledal bar, kam jít ještě „na jedno“. Na Žižkově to nikdy nebyl zas takový trabl, do jednoho jsme zapadli, ale místní pingl pro naši popremiérovou rozjuchanost neměl moc pochopení a hrubě se nás snažil vypoklonkovat na ulici bez jediného půllitru.

Nějak se přitom nevhodně otřel o Jáju, moji macechu, což ještě vysvětlím, a protože v krvi Tučků koluje krev kavalírů, rozhodl se jej otec potrestat. Jeho stabilita nebyla vcelku pochopitelně kdovíjaká, premiéra je premiéra a její oslavy jsou leckdy ještě náročnější než samotný divadelní kus, takže to v jednu chvíli vypadalo blbě, táta ležel pod pinglem a ten se chystal mu jednu natáhnout.

Nikdy jsem žádný rváč nebyl, ale v takové chvíli pochopitelně neváháte, skočíte na pingla a nasadíte mu kravatu. Otec sebral poslední síly na fatální úder, ale protože byl pingl místní a něco už na ulici zažil, a taky byl v mnohem lepším stavu než my, podařilo se mu uhnout hlavou, takže jsem to dělo dostal já. Divadelnická tečka to rozhodně nebyla, z roztrženého rtu solidně chcalo, ale aspoň se vše uklidnilo, muselo to být nakonec dost komické a my jsme šli o bar dál, kde mě zúčastněné ženy opečovávaly a litovaly.

Jednou z nich byla tuším žižkovská diva Maruška. Ta byla i u jednoho legendárního mejdanu, na němž ani nevím, jestli jsem byl. Tehdy jsem se jako asistent asistenta produkce (či nějaká taková role) podílel na slavnostním otevření Veletržního paláce někdy hluboko v devadesátých letech, což tehdy produkoval táta.

Bylo to dost divoký, to byla ještě doba, kdy podobnou akci nemusel nutně dělat Mareš nebo Bouček, a tahle akce končila legendárními momenty, kdy Jiří Macháček (tehdy neznámý herec) právě s Maruškou křičel z otcova okna: „Dům, ve kterém bydlí Tučkovci, vstávejte!“

Což by bylo vtipný, kdyby bylo osm ráno a táta bydlel na samotě, bohužel byly čtyři ráno a táta bydlel v paneláku na sídlišti Stodůlky.

No nic, vraťme se do žižkovského nonstopu, kde stále trochu krvácím z roztrženého rtu. Tady někde se bohužel narodilo pravidlo mých dalších zhruba deseti konfliktů v budoucnosti. Aniž bych rvačku inicioval, aniž bych se aspoň jednou trefil, dostal jsem do držky dycky já.

Ale zpátky do Akropole, na další památnou akci, kterou se tento úchvatný prostor otevíral. Byl to průchod celým prostorem včetně zákulisí, šaten a spojovacích chodeb a co chvíli někde bylo vystoupení, atrakce, Radomil Uhlíř v rohu recitoval své básně, různé části Sklepa hrály různá pidipředstavení, někde se jenom tak popíjelo, jinde tancovalo a celé to vyvrcholilo v hlavním sále.

Jedna z nejlepších atrakcí byla ovšem nahoře v restauraci, pracovně byla pojmenovaná Falešný číšník. Mezi stoly chodil chlapík, co bral objednávky… a nikdy nic nedonesl! Dnes byste se vztekli, a pokud jste mstivé povahy, tak byste hned zne/hodnotili podnik na sociálních sítích či na Google mapách, ale tohle byly devadesátky a tenkrát se tomu nakonec dost lidí zasmálo. Falešného číšníka mistrovsky ztvárnil Eduard Jenický, herec, dnes také vynikající kuchař, se kterým mě pojí letité přátelství, ale o tom vám povím později.

O Tomášovi Zvelebilovi, známém pod přezdívkou Ali, vám také povím později, pro tuto chvíli je důležité, že to byl nejen buddy pro velmi intenzivní pětiletku od 15-20 let, ale parťák na naší atrakci tohoto podařeného happeningu, Akropolis openingu. Pojmenovali jsme ji „Výměnný antikvariát“. V tomto radikálním startupu, což bylo v devadesátých letech slovo neznámé, jsme byli ochotní vyměnit knihu za knihu. Koncept byl nutno dodat značně nedomyšlený, protože předpokládal hned několik podmínek, z nichž všechny dohromady se – mám pocit – za celý víkend nesplnily ani jednou.

Za prvé bylo potřeba, aby si někdo na tuhle akci donesl knihu. Za druhé, aby ji měl dočtenou, popřípadě ji dočítat nechtěl. A za třetí, když už jsme ho ukecali, nebo mu prozradili, jak ta detektivka dopadne, aby si vybral něco z knih našich. No prostě aspekty, který se těžko sejdou.

Startovní portfolio knih jsme dostali, ani nevím jak, ale nabídka byla, zhruba co byste si představili, když byste v roce 1990 obměňovali archiv městské knihovny na Kladně. Vcelku dost Puškinů, vcelku dost Němcové a vcelku dost Závěrů z XXVI. sjezdu KSČ a podobně. A nám vcelku brzy došlo, že standardní metodou toho mnoho neprodáme, teda nevyměníme, a začali jsme tedy s Alim trochu pokoutně zvyšovat cenu nabízených děl.

Do Puškina jsme napsali (česky) jeho osobní věnování Tolstému, do Závěrů ze sjezdu poděkování Karla Marxe za nejlepší akci, co kdy zažil od vystřelení z Aurory. Atd. atd. Fake, ale od srdce! Nesralo nás to a lidi kolem taky ne. Byla to skvělá atmosféra, což nakonec platí pro skoro celý devadesátky.

Nicméně další zásadní highlight celé akce byli naši sousedé v hlavním sále Paláce Akropolis, teplická skupina Vyžvejklá bambule. Tento pánský divadelní soubor se proslavil, aniž bych mu chtěl nějak křivdit, především tím, že herci hráli svá představení zcela nazí. Nicméně jejich vystoupení každou hodinu, kdy běhali po sále a řvali: „Zkrádli nám májku!“ (uprostřed sálu skutečně vztyčili gigantickou májku, neptej se mě jak) a do toho: „Něňahýňajtě sa z okien!“ - patřilo bezesporu ke zlatým hřebům celé Akropolis otvíračky. BTW tenhle legendární nápis, light parafráze na Hermanovo „Nikdy nehajluj z okna jedoucího autobusu“, možná ještě někde na slovenských lokálkách můžete vidět.

Jejich vedoucí s námi jako jeden z mála provedl skutečnou výměnu knih a odnesl si valnou většinu ze Sebraných spisů Vladimira Iljiče Lenina. (Nakonec se svěřil, že to chce do svého bytu jako izolaci.) Tím jsme se dostali k debatě o literatuře, a dokonce nás poctil tím, že nám dal přečíst jeho vlastní povídku. Jmenovala se Po pařbě na velké. Začínala zhruba takto: Usadil jsem se na míse a doširoka otevřel dveře, abych měl dokonalý přehled o dění v celém bytě. Jistě chápete, že pro cca šestnáctiletého chlapce, co četl do té doby převážně Foglara a největší extempore byl pro něj Charles Bukowski a Daniil Charms, to bylo inspirativní otevření dveří do naprosto neznámého světa.

Ale dost, uznávám, že trochu těkám, tak zpátky k rodokmenu. Jedním z mých životních paradoxů bylo, že moji dva vlastní rodiče mi nechávali opravdu hodně volné vodítko, zatímco „nepraví“ rodiče dbali na přísnou výchovu. Od nikoho jako od Jáji jsem neslyšel tolik základních pokynů, jako umyj si ruce, nebo od Martina (můj druhý táta) pobídky, ať po sobě proboha aspoň umyju talíř. (Ne, myčku jsme fakt neměli.) Prostě taková ta běžná výchova, kterou razili, i když je vám asi jasné, že mně to tenkrát moc nekonvenovalo. Místo aby mi spíše nadbíhali, naprosto správně plnili roli rodiče, ať už jsem byl doma s mámou, nebo na víkendu u táty. Tenkrát jsem chodil jako rozvodová děcka k otci jednou za 14 dní na sobotu a neděli a na nějaký delší výlet o prázdninách. Nicméně tento „čtyřvztah“, jehož jsem byl středobodem, byl vždycky naprosto férový a nikdy jsem od nikoho neslyšel na kohokoliv křivého slova. Nejen za to velké díky!

Jakmile jsem se trochu rozpařil, podnikali jsme s Jájou parádní mejdany, má v sobě nejen smysl pro pořádek, ale i divokou krev nájezdníků a zpětně bych řekl, že jsme toho na zdánlivě průserový vztah macecha a nevlastní syn hodně užili a zažili.

Jo a než mě obviníte, že si protiřečím, to oslovení si vybrala sama! A častokrát, když jsme se potkali s nějakými mými kamarády, se k nim naklonila se svým kyprým výstřihem, zabodla do nich své tmavé oči a s co nejpřísnějším výrazem pronesla: „Já jsem Mikolášova macecha!“

Někteří se oklepali po prvním pivu, slabší jedinci z toho koktají dodnes.

 

 

 

 

 

10. 4. 2020

Kampaň hotová - Díky!!!

Krátké, ale nesmírně poděkování za celou kampaň!

Přátelé, to bylo krásné ráno!
Děti přiběhly a provolávaly tatínkovi slávu, žena obměkčena nečekanými událostmi servírovala snídaní do postele a dokonce k černé kávě přidala i šťopičku domácí slivovice na zdraví…

… no dobře, takhle to nebylo, vstal jsem, rozpekl jsem si chleba, protože i my chodíme nyní nakupovat méně a uvědomil jsem si, že je to na jednu stranu ohromná výhra, na druhou stranu závazek a že k Vám mám morální dluh zhruba 650.000 Kč.

A že si to uvědomuju a ještě jednou chci poděkovat za důvěru! Je mi jasný, že v tomhle měsíci si předplatit nějakou knihu, co možná dorazí na půl roku, je dost bláznivé a vy jste do toho šli!

Zároveň Vás budu informovat o tom, co se děje a jak práce probíhají.

Jak jsem zvyklý z časáků, ať už jsem dělal SCORE, Applikace nebo FRAG, měsíc obvykle stačí, ale tohle bude větší macek.

Už vím, jaký chci rozměr, mám představu obálky, ale na to je čas. Postupně se vše dozvíte a na konci vám pošlu knížku.

Vymazlenou, vyladěnou – i díky Vám!

Děkuju!❤???
Mikoláš

PS Konečně jsem zjistil, jak sem vložit novinku PO skončení projektu:) 

PPS Můj původní plán bylo dát si středu voraz, pomazlit děti, přečíst aspoň kus knížky a ve čtvrtek ráno se vrhnout definitivně na psaní. Ale posledních 14 dní jsme přemýšleli, jak pomoci malým nakladatelům a vypadla z toho nová kampaň.

https://www.startovac.cz/projekty/linka-451-aneb-zachrante-knizky/

Myslím to vážně, mám k vám dluh, tak doufám, že mi odpustíte, protože teď mi to zabere tak 10 hodin denně a pak už nemám na psaní kyslík. Nicméně snad to pojede brzy samo bez zásahů a já sednu k pomyslnému psacímu stroji?

Díky za pochopení!  

2. 4. 2020

Lootboxy - Nové odměny

Nové odměny. Lootboxy, které pomáhají! Mrkni na Seznam a vyber si. Společně si uděláme radost a pomůžeme těm, kteří to potřebují nejvíce!

Přátelé, maká se na tom, písmenka naskakují za sebe a leckdy i dávají dohromady smysl. V průběhu karanténních dní jsem ovšem poslechl Jordana Petersona a uklidil si pracovnu. Neradujte se, ten proces není u konce, vlastně zrovna v tuhle chvíli není vidět žádný progres.

Každopádně jsem zjistil, že mám doma spoustu triček, artbooků, her, memorabilií, herního merche a produktů na testování a že se do pracovny nevejdu.

Napadla mě taková hříšná myšlenka, jak to poslat do světa, propojit s knihou a zároveň pomoci potřebným. A dělám z toho lootboxy!

Co to jsou lootboxy asi víte. Otevřete krabici a netušíte, co v ní bude. Tak tohle můžete zažít s „poklady“ z mojí pracovny.

Ale protože je to lootbox a vy nakonec můžete bejt kyselý, protože tam nebude to, co jste chtěli, což NECHCI, rozhodl jsem se, že po odečtení knihy, poštovného a balného všechny prachy pošlu buď na ochranné prostředky nebo energii pro lékaře, kteří zůstali v té pomyslné „první linii“ dost bez podpory. Čili i kdybych vás nakrkl, peníze nepůjdou Tučkovi do kasy, ale na dobrou věc!

Aby se to nepletlo, jednotlivé boxy odliším podle žánru: FPS, RPG, Strategie, ale i Applikace, Fotbal a Pivo (to jsem si dovolil spojit), Knihy & Komiksy, konzole a Playstation a poslední balík bude takový můj osobní projektový.

Některé hry jsou zabalené, jiné ne, některá trička zbrusu nové, jiné už něco zažily. Presskity nemusí být kompletní a hra nakonec nemusí fungovat, ale je toho tolik, že to nestihnu zkontrolovat.

Každý lootbox doplním průvodním dopisem, který vysvětlí, čím jsou některé věci zajímavé či pro mě důležité! Plus co bude možné, podepíšu!

Součástí bude kniha, kterou ale budu posílat z pochopitelných důvodů později. Lootboxy bych poslal jak jen to půjde s Českou poštou a po skončení Startovače, ty prachy potřebným hned.

Tak díky, pokud vás zaujme, pokud dáte vědět kámošům a především, pokud pomáháte v týhle vykoronovaný době.

Situace je špatná, ale vibe ve společnosti je super, tak doufám, že společně malinko pomůžeme!

PS Další dotazy rád zodpovím, přesný soupis dávat nebudu, za a) nejsem dobrej v administrativě, b) ztratilo by to část kouzla!

PPS Krabice jsem koupil, zabalit mi to pomohou holky, poštovné jsem na webu České pošty nedokázal spočítat, očekávám 300-500 korun. Velikost je 50x30x20 – naplním to pokud možno po okraj!!!

PPPS Rád bych omezil, že si každý může koupit jenom jeden balík. Ale technicky to nejde, tak doufám, že to celé nesbalí jeden spekulant. Ale nakonec peníze by šly stále na dobrou věc…

29. 3. 2020

Ukázka 1

Nechci svou knížku teď tlačit, jsou jiný starosti, ale slíbil jsem vám nějaký ukázky, tak tady je jedna, ať se neřekne, že neplním slipy! Zatím ji mám jako 4 kapitolu, nejsem o ni přesvědčený, defacto je to pokus, kdy jsem chtěl před lety něco podobného jako paměti sepsat, což do konceptu teď moc nesedne, tak ji možná pohřbím celou. I když toho Sagiho by byla škoda!

 

"Vždycky jsem si chtěl psát deníček. Tak posledních deset let. A předtím taky. Z toho je jasné, že když se pro něco rozhodnu, musím to udělat hned. To platí i pro vás, nemyslete na to. UDĚLEJTE TO TEĎ! Jestli jste dočetli až sem, můžete s klidem přestat. Nic zásadnějšího vám už nesdělím. Ale snad se alespoň párkrát zasmějete.

Možná vás bude zajímat, proč jsme se nakonec dokopal si deníček skutečně rozepsat. Stalo se to v DOXu, výstavní síni, která mi přijde na pražské poměry úžasná. A připomíná mi, jak jsem do ní vešel poprvé a dost jsem se zastyděl. Ten rok jsem byl v San Franciscu. V místní galerii moderního umění s těžko vyslovitelným názvem SFMOMA (San Francisco Museum of Modern Art). Velkorysé prostory, bíle, čisté, aby vynikly exponáty. Prosklená kavárna, která vás doslova přemlouvala, ať si zde zalezete s dvojkou vína do kouta a čtete si nebo jen listujete artovými knihami. A zapomenete na celý svět kolem.

Jsem dost poslušný, takže jsem přesně tohle udělal a přišlo mi hrozně líto, že něco takového není u nás. „Jojo, tohle by u nás nešlo, tohle my neumíme, to člověk musí ven,“ ujel mi tradiční český fňuk.

Pár měsíců na to jsem navštívil DOX s téměř identickou atmosférou. Jenom ta kavárna je v létě ještě lepší. Jo ale já jsem vám chtěl říct, proč jsem si začal psát deník. A taky, řeknu, ale tyhle odbočky mi asi budete muset odpustit. Nakonec v historii to pár lidem prošlo, takovej Švejk na tom založil svoji kariéru. (Na konci knihy mě doufám budete považovat za stejně vtipného, ale vnitřně doufám trochu mužnějšího.)

Ale k játru pudla. Sedím v DOXu v kavárně. Holky (žena Míša, dcery Rozárka, Josefínka a Dorotka – kdyby to náhodou četl ještě někdo mimo rodinu!) byly v Peci na prázdninách a já měl pár hodin volna, než pojedu domu. Pokud se tedy někdo nechytne na velmi vlažně nadhozené udičky na večerní pivo. Přeci jen byl pátek. Nicméně nahazoval jsem skutečně zlehoučka, protože po třech hodinách spánku a celém dni v kanclu jsem neměl kyslík ani na tu galerii. Jenže jednou jsem si koupil rodinnou permanentku, aniž by do DOXu někdo z rodiny se mnou chtěl chodit, tak jsem šel na Rittsteina.

Po chvíli se uklízím do místní kavárny, kde mají jeden regál s knihami. Přebírám se svazky. Většina je nesmyslnej trash, ale občas objevíte poklad. Pavel Frýbort – Vekslák. Zvláštní knížka, kterou jsem kdysi četl. Dneska to sotva dokážeme pochopit, ale ve své době měli veksláci zvláštní až robinhoodovskou auru. Zřejmě kvůli tomu, že měli víc bonů do Tuzexu (si vygooglujte). Anebo že je hráli Vaculík s Tofim (toho radši negooglujte.) Přitom to byla dost upocená šmelina.

Se Sagvanem, normalizačním idolem českých žen a dívek, mám dobrou historku, která nepočká. Je to ještě z dob, když jsem chodil s pražskými děvčaty, takže jsem se čert ví, jak ocitnul na otevírače jednoho smíchovského posh baru. Na takové akce se zvou kámoši a celebrity. A bulvární novináři. S kámošema se nalijete, celebrity doufáte, že se nalijí také, aby je někdo z přítomných bulvárních novinářů vyfotil. Přítomné bulvární novináře nikdo nevidí rád, tedy snad kromě béčkových celebrit, které se jinak než na podobných akcí do médií nedostanou.

Přítomné bulvární novináře obzvláště neradi vidí celebrity, které se jinak v klidu do médií dostanou, neb dělají něco normálního, leckdy i povedeného a záslužného. Prapodivný svět, který jsem vždycky naštěstí mohl jen zblízka sledovat, aniž bych byl jeho součástí.

Na takovém mejdanu pochopitelně nesmí chybět Sagi. Večer se blíží ke konci. Lidi jsou rozděleny na skupinky, docela se tancuje. V tu chvíli osud spojí komusi v hlavě pár neuronů a dotyčný zařve: „Sagi, dej Touhy.“ Přeložím pro jistotu do češtiny: „Sagvane Tofi, zazpívejte nám, prosím, svoji nejslavnější písničku… Na jinou si vlastně nemohu vzpomenout.“

„Neblbněte, dneska ne,“ brání se Sagvan a ve velkém rozporu se svými slovy se dere k mikrofonu. Setup už zřejmě proběhl dříve, protože od DJ pultu se hned rozezní „Cizí tvář a cizích očí pár, nedoufám, že ještě šanci mám…“ Sagi to dává živě vcelku s přehledem a chystá se na refrén. „Touhy prchavý…“ rozjedete to, ztichne a otočí mikrofon do publika v očekávání masivního JSOU, co zboří bar a ono … … … nic.

Nečekal moc, ale ani J ani S ani O ani U se neozvaly, natož společně a v tomhle pořadí. Sagi je ale jezdec, tak to nevzdá, otočí mikrofon zpátky k sobě a přiloží pod kotlem. „Jak nám do očí… … …“

Lžou maximálně ti, kdo budou vyprávět, že diváci zareagovali. Ani hlásek, naopak se směrem k pultu začali otáčet nechápavé pohledy. Tahle parta, tenhle koktejl rádoby slavných lidí a rádoby novinářů, kteří se navzájem nesnáší, ale nemohou bez sebe existovat, ti všichni se znají dlouhá léta, takže Sagvan poměrně přesně ví, kam se obrátit. „V Brně…“ ztiší hudbu a ukáže na hlouček kluků. „V Brně jsou buzeranti!“ potrestá část publika za nulovou kooperaci při vytváření uměleckého díla.

„Di do piče, Sagi,“ nechá se přeci jen vyrušit jeden z nich, zbytek se uchechtl a baví se dál spolu. Sagi cítí, že asi nevybral nejlepšího protivníka a obrací se na druhý konec baru, kde dvě dívčiny zřejmě z Poruby hltají plnými doušky život velkoměsta a opájejí se nejen alkoholem, ale i pocitem, že „konečně prorazily.“

„ A v Ostravě…“ Sagi zacílil na ně a míří do černého. „V Ostravě jsou kurvy!!!“ udílí Arcibiskup Tofi poslední rozřešení. Jenomže holky zrovna dobily Prahu a nenechaj si to zkazit. „Jóó Sagi, pojéééď!“

Ale zpátky do DOXu a k chlapíkovi, který dělal úplně jiné happeningy! Vracíme se ke knihovně a slibuju, že poslední odbočka je ke knize, kterou jsem také našel v regálu a která mě srala doslova celý dětství. Don Pablo, Don Pedro a Věra Lukášová. Může mi někdo k***a vysvětlit, proč někdo nazve knihu takhle nesymetricky, nevyváženě. Proč někdo servíruje chilli con carne s knedlíkem??? Ne? Neva, jdeme k poslední knize, což byly nějaký memoáry Milana Knižáka.

Hele vo tom samolibým chlapíkovi jsem si nemyslel nic extra předtím, ale první pasáž, na jakou jsem narazil, bylo vyprávění o tom, jak si někde v Německu (počítám Západní Berlín tenkrát), kupoval holku. „Chtěli 65 marek, ukecal to na 50. Měla jeden zub a rýmu a…“ a dál to fakt nebudu rozebírat. Když jsem si přečetl ještě pár stránek těhle memoárů, řekl jsem si, že s klidem můžu napsat něco sám. O moc divnější to bejt nemůže. A předem říkám, že žádný historky s nastydlejma a bezzubejma prostitutkama nemám.

Čili když se nad tím zamyslím, za to, že čtete tyto řádky, vděčím Milanovi Knižákovi. To je všechno, jen ne slibný začátek!
Když se zamyslím podruhé - a slibuju, že na chvíli naposledy - chtěl jsem to udělat dlouhou dobu. Ne pro nikoho, natož pak jako poselství světu. Důvod je prozaický a sobecký. Hrozně zapomínám. Několikrát se mi stalo, že jsem při povedené historce u stolu konstatoval, co že to muselo bejt za kokota, kdo takovou kravinu vyved. A vyprávějící mi překvapeně sdělil. „Tos byl ty, voe.“
Takže se cejtíte jak dvojitej kokot.

 

Vybráno654 860 Kč(655 %)

655 %
100 000 Kčpožadováno
1 120startérů
Podpořit projekt

zakladatel projektuMikoláš Tuček

Odměny

150 KčVlaštovka

Jedna vlaštovka prej jaro nedělá, v našem případě už ale maká! Nechtěl jsem žádné "Podporovatele projektu bez odměny pro dobrý pocit", tak začínáme až na kilupade, ale zas za to dostanete PDF Knihy. To je cool a moderní!

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet odměn není omezen

Odměna nedostupná

400 KčTukan

Hele tyhle pocitový baťovský 399 ceny, to je hezká věc, ale my na sebe hrajeme rovinu, tak knížka prostě za 4 stováky. Než se zeptáš, proč je to dražší než Nesbø, tak tady bude výrazně nižší náklad a rozhodně víc fotek. Navíc tím podpoříš svého para-umělce! Plus tvoje jméno v děkovačce na konci knihy! Plus Vlaštovka

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet odměn není omezen

Odměna nedostupná

450 KčPozdní Tukan

Tyhlety Early bird vychytávky – na to nás neužije. Naopak Pozdním Tukanem jasně ukážeš, že seš kofr chlap či ženská, co ví, kde má ručník, a co si v klidu počká. Už teď jste mi symaptický! Výtisk bude jasně označen razítkem Pozdní Tukan, aby tvůj životní přehled byl navěky stvrzen. Plus tvoje jméno v děkovačce na konci knihy! Plus Vlaštovka

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet odměn není omezen

Odměna nedostupná

500 KčPodepsaný Tukan

Signovaný výtisk! Tohle už je rare artefakt. Prostě podepsaná kniha. Autorem. Můžu sehnat Vašuta, ale nedává to moc smysl. Plus tvoje jméno v děkovačce na konci knihy! Plus Vlaštovka

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet odměn není omezen

Odměna nedostupná

600 KčRare Podepsaný Tukan

Podpis může mít každý (viz odměna výše, že jo), ale osobní věnování, to už je skutečně legendary item. Předem ovšem říkám, že jak opustím klávesnici, píšu jak prase! Číslované knihy od 21-100. Plus Tvoje jméno v děkovačce na konci knihy! Plus Vlaštovka

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/80

Odměna nedostupná

600 KčRare Podepsaný Tukan II

Na četné žádosti rozšiřuji počet odměn s věnování. Bude to to samé, co Rare Podepsaný Tukan, jen číslované knihy od 102-200. (101 je pro nás Depešáky dost unique číslo, sorry!) Věřím, že první várce to nevadí (mají čísla do stovky) a dalším uděláme radost. Věnování samozřejmě bude: Díky za všechny ryby! :) Plus Tvoje jméno v děkovačce na konci knihy! Plus Vlaštovka

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/99

Odměna nedostupná

605 KčRare Podepsaný Tukan III

Hele ale tady nasazuju „trestnýho bůrka“, ta kampaň už chvíli běží, prvních dvě sta (abych citoval premiéra) číslovaných je pryč. Ty holt budeš mít doma 201-300. Jako je to furt krásný, ne že ne! Plus Tvoje jméno v děkovačce na konci knihy! Plus Vlaštovka

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/100

Odměna nedostupná

606 KčRare Podepsaný Tukan IV

Trestných 6 korun navíc, byl na to měsíc! (Ale zas to číslo vypadá cool, co?;) V této odměně jedeme čísla 301-400. S podpisem a osobním věnováním, to je stále legendary item, žádnej pochyb! Plus Tvoje jméno v děkovačce na konci knihy! Plus Vlaštovka

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 16/100

Odměna nedostupná

666 KčDvojitý Tukan

Vyčůraně nakoupit dárkové balení dvou knih, první si nechat, druhou věnovat kamarádovi k Vánocům a navíc se uchechtnout nad tou diablovskou číslovkou – tohle je nákup člověka, který si v obchodě „umí počkat“ na nejlepší value!

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet odměn není omezen

Odměna nedostupná

1 000 KčVery rare aka Legendary Podepsaný Tukan

Tohle už je pocit, jako když nám skutečně vypadává zlatá věc v Diablu! Podepsaný, s osobním věnováním, knihy z první desítky exemplářů 2-9! (Pokud se ptáte, kde je 10, tak tu si nechám, nosil jsem tohle číslo na všech dresech!) Tvoje jméno vepředu knihy společně s případnými partnery. Plus Vlaštovka

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/8

Odměna nedostupná

1 000 KčVery rare aka Legendary Podepsaný Tukan II

Ten pocit rare artefaktu jako u Very rare aka Legendary Podepsaný Tukan zůstává, jenom budou čísla od 11-20. Měl jsem to tuším na něco schovaný, ale zapomněl jsem na co. Možná jsem to jenom blbě spočítal... Vlastně byste mi neměli přispívat, když vidíte můj "systém"!!! Byl by naprostý zázrak, kdybych tu knihu vydal:))) Tvoje jméno vepředu knihy společně s případnými partnery. Plus Vlaštovka

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/10

Odměna nedostupná

2 000 KčSvatý Tukan Křtitel 2000

Kniha + podpis přímo na mejdanu, kde knihu pokřtíme. Lehké občerstvení na místě! Alkohol také. Jo a samozřejmě pozvánka na ten mejdan! Říkal jsem mejdan? Myslel jsem křest! Což bejvá v případě autorovy prvotiny pořádný mejdan! Tvoje jméno vepředu knihy společně s případnými partnery. Plus Vlaštovka

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/30

Odměna nedostupná

2 500 KčUltramega rare Legendary Podepsaný Tukan

První kniha. Jo, úplně první! Podepsaná, s věnováním, s průvodním dopisem. Naprosto epický item, to netřeba dál rozebírat. Vesměs to samé co Legendary Podepsaný Tukan, jenom se můžeš spokojeně usmívat pod vousy (pokud jsi muž... nebo emancipovaná žena), že tohle nemá nikdo na světě! Jsi Number One! Tvoje jméno vepředu knihy společně s případnými partnery. Plus Vlaštovka

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/1

Odměna nedostupná

3 000 KčLootbox RPG

Tajný balík pro dobrodruhy. Obsahuje minimálně kousek ze světa Falloutu a Skyrim! Balík rázný jak úder trpasličí sekery. + Podepsaný Tukan

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/1

Odměna nedostupná

3 000 KčLootbox FPS

Tajný balík pro ostré střelce. DOOM, Unreal tam jsou, teď jenom jak, že jo? Tenhle balík je jasná hedka, trefa do černého! + Podepsaný Tukan

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/1

Odměna nedostupná

3 000 KčLootbox Konzole

Tajný balík pro konzolové hráče. Obsahuje jednu funkční. I se hrou. + Podepsaný Tukan

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/1

Odměna nedostupná

3 000 KčLootbox PlayStation

Tajný balík pro fandy PlayStationu. Menší, ale obsahově naprosto nadupaný. Obsahuje top presskit. + Podepsaný Tukan

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/1

Odměna nedostupná

3 000 KčLootbox Fotbal & Pivo

Tajný balík pro milovníky dobré zábavy. Pár dobrých dresům, nějaký FIFY a jeden unikátní merch pro milovníky FM! + Podepsaný Tukan

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/1

Odměna nedostupná

3 000 KčLootbox Applikace

Tajný balík pro milovníky apek. Pár legendárních kousků i z našich natáčení! Kdo je smart, ten chytře vezme tuhle variantu! + Podepsaný Tukan

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/1

Odměna nedostupná

3 000 KčLootbox Strategie

Tajný balík pro kované stratégy. Já strategie tolik nehrál, i proto je tady nejvíc originálně zabalených her! + Podepsaný Tukan

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/1

Odměna nedostupná

3 000 KčLootbox Knihy & Komiksy

Tajný balík pro čtenáře. Budou tam knihy? Ano, budou tam komiksy? Ano! Bude tam spousta dalších věcí? Jasně! + Podepsaný Tukan

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/1

Odměna nedostupná

3 000 KčLootbox Moje projekty

Tajný balík pro milovníky… mojí maličkosti? To zní fakt divně! Tady jsou věci, které se nějak váží k mým projektům, pelmel zajímavostí a kuriozit. + Podepsaný Tukan

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/1

Odměna nedostupná

3 333 KčLast minute Banánovka Lootbox

Některé věci se mi do lootboxů nevešly - lodní pytel Mafie III, sběratelka Blacklist, pár triček a nějakej merch. Vem tuhle věc v poslední hodině a já šoupnu na dobrou věc veškerý prachy, co z nich přišly. + Podepsaný Tukan (Knihu samozřejmě dostaneš později!)

Očekávané doručení odměny: duben 2020

Počet dostupných odměn: 0/1

Odměna nedostupná

5 000 KčSám Svatý Tukan Křtitel Osobně

Přátelé, jedna věc je se trochu picnout na křtu, nechat si podepsat knihu a cvaknout se s autorem - druhá je být přímo tím, kdo skrápí prvními kapkami (piva, co já se šampaňským!) a obrazně tak knihu uvede na svět. Pokud chceš stát se mnou na minipodiu, tohle je odměna přesně pro tebe! Plus vše Svatý Tukan Křtitel

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 0/1

Odměna nedostupná

10 000 KčFiremní Orel

Vzhledem k tomu, že kniha bude doplněná fotografiemi, nebude vypadat jak pěst na voko, když v ní bude i hezká celostránková reklama. Samozřejmě si vyprošuji jisté zásahy. Víc knih sotva napíšu, tak si to musím ohlídat;) Dělám leta s Alzou, tak CZC to být nemůže, ani kdyby Hezucký prosil. Thor Steinar apod. taky odmítnu. I v pivech jsem vybíravý, takže Staropramen by ke mně moc neseděl, Březňák je hrana, ten jsem lemtal v Litoměřicích;) (Kapitola o pivu samozřejmě bude!) Plus Knihy dle domluvy Plus Poděkování vepředu knihy Plus 10 000 000 Vlaštovek :)

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet odměn není omezen

Odměna nedostupná

50 000 KčKrál kondorů! Sponzor knihy!

Přiznejme si, tohle je taková odměna “kdyby se někdo utrhl”. U časáku bych nabídl poslední stránku, s tou mám ale svoje plány, takže to musí být trochu jako Paddy Power, co sponzorují anglické kluby, ale nechávají dresy “prázdné”. Dvoustránkové reklama vepředu knihy + Poděkování na tom samém místě! A vesměs co si zamanete - večírek u vás, moderování bokem - samozřejmě kromě pití nealkopiva a hanbatých návrhů! Nesedí ti odměna? Chtěl/a bys to po-upravit? Chceš být partnerem křtu? Dej mi vědět na tucek@gods.cz

Očekávané doručení odměny: říjen 2020

Počet dostupných odměn: 1/1

Odměna nedostupná