Částečně za to může, že jsem se trochu rozvolnil v létě, částečně druhá vlna, kdy jsem chtěl někam na 14 dní zmizet, ale nebylo moc kam a doma mi to prostě nešlo.
Ale kdybych měl citovat jednu filmovou scénu, tak to bude 25. hodina, kdy Edward Norton sice nejdříve vyplísní celý svět, aby si férově přiznal, že to nejvíc posral on sám. Svou roztěkanost jsem bohužel moc nezkrotil a bohužel zrovna práce na knížce je trochu jiná forma práce než moje tradiční přeskakování z jednoho projektu na druhý.
Čili věřím, že mi to odpustíte. A aby vás to tolik nemrzelo, tak tady je jedna pidiukázka, jak moc velký hovada jsme byli zhruba ve 20 letech.

Klub Rváčů 2
Psal se tak rok 97, možná 98. Sedím s Edou Jenickým ve sklepení divadla Rubín. A upřímně: Kulturní zážitek nebylo to, co nás sem několikrát v týdnu přivádělo. Alespoň mně ne, Eda zde hrál. Někdy na jevišti, někdy před barem, někdy za barem. Místní podnik vedli kamarádi a my jsme dost času strávili debatami… a někdy dokonce i o divadle.

Jednu dobu jsem sem chodíval opravdu často. Sklepení mělo tu výhodu, že můžete pouštět hudbu hodně na hlas, stejně tak jakože vás nevarují první slunečné paprsky, když to trochu přeženete. Nikdy jsem úplně kalič do rána nebyl, ale to neznamená, že se to sem tam nestalo.

Ten večer byl ale nějaký zaražený. Nic se nedělo. Do tančení na pultu za rachotu skupiny Trabant chybělo ještě pěkných pár drinků. Propíjíme se k nim. Do rohu si sedla trojice kravaťáků z nějaký reklamní agentury. Nebo banky. Dneska už to nepoznáte, obleky se hrozně slily, ale v 90. letech byli tyhle ksichti vidět na sto honů. Daj si nohy na stůl. Se*ou nás. Tohle je náš bar, tihle načančaný ksindlové máj svoje vyfénovaný podniky. Eda je dlouho sleduje, pak vstane a podívá se na mě.

„Dej mi pěstí!“ Překvapeně na něj kouknu, ale nechám to být. „Ses pos*al voe. Sedni a pij.“
„Dej mi pěstí!“ Opakuje Eda. „Ale na břicho voe!“ pro jistotu zašeptal.
Zkusíme to.
Poprvý.
Podruhý.
Střídáme se.
Nejsou to zabijácký trefy, ale břicha a leckdy i hrudníky (když to nesedne), docela duněj. Dva z těch borců nasaděj nervózní výraz a po chvíli vypadnou. Třetí, největší hezounek z nich, na nás fascinovaně kouká. Po chvíli se osmělí a zeptá se: „Můžu to taky zkusit?“ Eda řekne jasně a nakouří mu jednu. Ne na břicho. Ale na hrudní kost. Knoflíček od košile mu musel zamáčknout až někam za plíce. Mezi tím jsme totiž zjistili, že tohle nejvíc bolí. Hezoun to chvíli rozdejchává a pak úder vrací. A jede se dál.

Tohle není variace na Klub rváčů, ale moje historka cca rok, možná dva předtím, než šel Fight Club do kin. Knihu zde tuším moc lidí neznalo a i když na to nemůžu přísahat, my jsme o Klubu rváčů vůbec nevěděli. Přesto nás něco vedlo k tomu rozloučit se na chvíli s pohodlím a bezpečím a zkusit zažít konečně pořádný adrenalin. Dát si pěstí. A pak znova. Na vlastní kůži. Na vlastní ks… (No v našem případě jenom břicho, zas takový koule jsme neměli.)

„Byli jsme televizí vychovaný k víře, že jednou se z nás stanou milionáři, filmoví bozi nebo rockový hvězdy, ale kdepak... my si to uvědomujeme... a začínáme bejt dost nasraný,“ abych citoval Tylera Durdena. Palahniukova kniha je biblí části jedné generace. Generace, která nehladověla, měla leckdy i vysoké postavení, dobré fleky a podle většinových měřítek byla úspěšná. Velmi úspěšná. Ale co je to za život, když největší vzrušení je novej leták z IKEA!

A já to jenom píšu, že občas vás musí dílo trefit v určitý době, protože jinak mu nikdy neporozumíte. Protože zatímco ve 14 nebo 15 bych si přečetl dalšího Foglara, možná dokonce vyrazil na nějakou výpravu se žlutým špendlíkem, v těch 20 už jsem k zahnání nudy potřeboval víc.

Mimochodem ten mejdan skončil tak, že dorazila partička Anglánů a v jejich středu mladičkej, ale asi dvoumetrovej maník. Černoch. Mariňák. Přidá se. Jeho rána mě nadzvedne a pošle vzdušnou čarou až k baru. Ležím tam a nemůžu chytit dech. Asi to vypadá blbě, takže se všichni seběhnou a zvedaj mě ze země. Je to dobrý, nic mi nezlomil. Anglán mi až do rána platí piva, což je fajn. Pijeme, kecáme.

Hlavně, že není nuda!