"Vždycky jsem si chtěl psát deníček. Tak posledních deset let. A předtím taky. Z toho je jasné, že když se pro něco rozhodnu, musím to udělat hned. To platí i pro vás, nemyslete na to. UDĚLEJTE TO TEĎ! Jestli jste dočetli až sem, můžete s klidem přestat. Nic zásadnějšího vám už nesdělím. Ale snad se alespoň párkrát zasmějete.

Možná vás bude zajímat, proč jsme se nakonec dokopal si deníček skutečně rozepsat. Stalo se to v DOXu, výstavní síni, která mi přijde na pražské poměry úžasná. A připomíná mi, jak jsem do ní vešel poprvé a dost jsem se zastyděl. Ten rok jsem byl v San Franciscu. V místní galerii moderního umění s těžko vyslovitelným názvem SFMOMA (San Francisco Museum of Modern Art). Velkorysé prostory, bíle, čisté, aby vynikly exponáty. Prosklená kavárna, která vás doslova přemlouvala, ať si zde zalezete s dvojkou vína do kouta a čtete si nebo jen listujete artovými knihami. A zapomenete na celý svět kolem.

Jsem dost poslušný, takže jsem přesně tohle udělal a přišlo mi hrozně líto, že něco takového není u nás. „Jojo, tohle by u nás nešlo, tohle my neumíme, to člověk musí ven,“ ujel mi tradiční český fňuk.

Pár měsíců na to jsem navštívil DOX s téměř identickou atmosférou. Jenom ta kavárna je v létě ještě lepší. Jo ale já jsem vám chtěl říct, proč jsem si začal psát deník. A taky, řeknu, ale tyhle odbočky mi asi budete muset odpustit. Nakonec v historii to pár lidem prošlo, takovej Švejk na tom založil svoji kariéru. (Na konci knihy mě doufám budete považovat za stejně vtipného, ale vnitřně doufám trochu mužnějšího.)

Ale k játru pudla. Sedím v DOXu v kavárně. Holky (žena Míša, dcery Rozárka, Josefínka a Dorotka – kdyby to náhodou četl ještě někdo mimo rodinu!) byly v Peci na prázdninách a já měl pár hodin volna, než pojedu domu. Pokud se tedy někdo nechytne na velmi vlažně nadhozené udičky na večerní pivo. Přeci jen byl pátek. Nicméně nahazoval jsem skutečně zlehoučka, protože po třech hodinách spánku a celém dni v kanclu jsem neměl kyslík ani na tu galerii. Jenže jednou jsem si koupil rodinnou permanentku, aniž by do DOXu někdo z rodiny se mnou chtěl chodit, tak jsem šel na Rittsteina.

Po chvíli se uklízím do místní kavárny, kde mají jeden regál s knihami. Přebírám se svazky. Většina je nesmyslnej trash, ale občas objevíte poklad. Pavel Frýbort – Vekslák. Zvláštní knížka, kterou jsem kdysi četl. Dneska to sotva dokážeme pochopit, ale ve své době měli veksláci zvláštní až robinhoodovskou auru. Zřejmě kvůli tomu, že měli víc bonů do Tuzexu (si vygooglujte). Anebo že je hráli Vaculík s Tofim (toho radši negooglujte.) Přitom to byla dost upocená šmelina.

Se Sagvanem, normalizačním idolem českých žen a dívek, mám dobrou historku, která nepočká. Je to ještě z dob, když jsem chodil s pražskými děvčaty, takže jsem se čert ví, jak ocitnul na otevírače jednoho smíchovského posh baru. Na takové akce se zvou kámoši a celebrity. A bulvární novináři. S kámošema se nalijete, celebrity doufáte, že se nalijí také, aby je někdo z přítomných bulvárních novinářů vyfotil. Přítomné bulvární novináře nikdo nevidí rád, tedy snad kromě béčkových celebrit, které se jinak než na podobných akcí do médií nedostanou.

Přítomné bulvární novináře obzvláště neradi vidí celebrity, které se jinak v klidu do médií dostanou, neb dělají něco normálního, leckdy i povedeného a záslužného. Prapodivný svět, který jsem vždycky naštěstí mohl jen zblízka sledovat, aniž bych byl jeho součástí.

Na takovém mejdanu pochopitelně nesmí chybět Sagi. Večer se blíží ke konci. Lidi jsou rozděleny na skupinky, docela se tancuje. V tu chvíli osud spojí komusi v hlavě pár neuronů a dotyčný zařve: „Sagi, dej Touhy.“ Přeložím pro jistotu do češtiny: „Sagvane Tofi, zazpívejte nám, prosím, svoji nejslavnější písničku… Na jinou si vlastně nemohu vzpomenout.“

„Neblbněte, dneska ne,“ brání se Sagvan a ve velkém rozporu se svými slovy se dere k mikrofonu. Setup už zřejmě proběhl dříve, protože od DJ pultu se hned rozezní „Cizí tvář a cizích očí pár, nedoufám, že ještě šanci mám…“ Sagi to dává živě vcelku s přehledem a chystá se na refrén. „Touhy prchavý…“ rozjedete to, ztichne a otočí mikrofon do publika v očekávání masivního JSOU, co zboří bar a ono … … … nic.

Nečekal moc, ale ani J ani S ani O ani U se neozvaly, natož společně a v tomhle pořadí. Sagi je ale jezdec, tak to nevzdá, otočí mikrofon zpátky k sobě a přiloží pod kotlem. „Jak nám do očí… … …“

Lžou maximálně ti, kdo budou vyprávět, že diváci zareagovali. Ani hlásek, naopak se směrem k pultu začali otáčet nechápavé pohledy. Tahle parta, tenhle koktejl rádoby slavných lidí a rádoby novinářů, kteří se navzájem nesnáší, ale nemohou bez sebe existovat, ti všichni se znají dlouhá léta, takže Sagvan poměrně přesně ví, kam se obrátit. „V Brně…“ ztiší hudbu a ukáže na hlouček kluků. „V Brně jsou buzeranti!“ potrestá část publika za nulovou kooperaci při vytváření uměleckého díla.

„Di do piče, Sagi,“ nechá se přeci jen vyrušit jeden z nich, zbytek se uchechtl a baví se dál spolu. Sagi cítí, že asi nevybral nejlepšího protivníka a obrací se na druhý konec baru, kde dvě dívčiny zřejmě z Poruby hltají plnými doušky život velkoměsta a opájejí se nejen alkoholem, ale i pocitem, že „konečně prorazily.“

„ A v Ostravě…“ Sagi zacílil na ně a míří do černého. „V Ostravě jsou kurvy!!!“ udílí Arcibiskup Tofi poslední rozřešení. Jenomže holky zrovna dobily Prahu a nenechaj si to zkazit. „Jóó Sagi, pojéééď!“

Ale zpátky do DOXu a k chlapíkovi, který dělal úplně jiné happeningy! Vracíme se ke knihovně a slibuju, že poslední odbočka je ke knize, kterou jsem také našel v regálu a která mě srala doslova celý dětství. Don Pablo, Don Pedro a Věra Lukášová. Může mi někdo k***a vysvětlit, proč někdo nazve knihu takhle nesymetricky, nevyváženě. Proč někdo servíruje chilli con carne s knedlíkem??? Ne? Neva, jdeme k poslední knize, což byly nějaký memoáry Milana Knižáka.

Hele vo tom samolibým chlapíkovi jsem si nemyslel nic extra předtím, ale první pasáž, na jakou jsem narazil, bylo vyprávění o tom, jak si někde v Německu (počítám Západní Berlín tenkrát), kupoval holku. „Chtěli 65 marek, ukecal to na 50. Měla jeden zub a rýmu a…“ a dál to fakt nebudu rozebírat. Když jsem si přečetl ještě pár stránek těhle memoárů, řekl jsem si, že s klidem můžu napsat něco sám. O moc divnější to bejt nemůže. A předem říkám, že žádný historky s nastydlejma a bezzubejma prostitutkama nemám.

Čili když se nad tím zamyslím, za to, že čtete tyto řádky, vděčím Milanovi Knižákovi. To je všechno, jen ne slibný začátek!
Když se zamyslím podruhé - a slibuju, že na chvíli naposledy - chtěl jsem to udělat dlouhou dobu. Ne pro nikoho, natož pak jako poselství světu. Důvod je prozaický a sobecký. Hrozně zapomínám. Několikrát se mi stalo, že jsem při povedené historce u stolu konstatoval, co že to muselo bejt za kokota, kdo takovou kravinu vyved. A vyprávějící mi překvapeně sdělil. „Tos byl ty, voe.“
Takže se cejtíte jak dvojitej kokot.