Kniha 42 Mikoláše Tučka - crowfunding kampaň

Novinky - Kniha 42 Mikoláše Tučka

Jsem Mikoláš Tuček a chci sepsat nejlepší historky svýho rozlítanýho života. SCORE, Re-Play, BLate Night Show + odpovědi na základní otázky vůbec...

Knihy

Už jdeme do finále

Přátelé, jste zlatí, taky mě to se*e, ale paradoxně mi kovidové lockdowny mnoho klidu na práci nepřinesly. Dopisuju poslední 3 kapitoly, je to už na pár dní, tady máte kus kapitoly o moderování alespoň jako úlitbu.

Fanoušci!

Jedna věc je dělat tiskovky, vánoční večírky, druhá eventy s publikem! Přiznávám, že ty mě baví nejvíc. (Firemní akce zas líp placené, takže mám hodně rád oboje!) Rozpumpovat narvaný sál je solidní adrenalin a třeba některé ročníky Re-Play Fan Day byly naprosto super.

Milé je, že je na nich zvýšená šance potkat fanoušky a popovídat si. Dobře, 98,4% si na začátku nechce povídat, ale vyfotit se, což nakonec ve 21. století v době instagramové docela chápu!

Jeden milej chlapík na jedné brněnské tech akci (tehdy paradoxně pro Datart) se vyfotit nechtěl, ale zas jsem chtěl vyfotit já, protože si v úhledných deskách přinesl k podepsání SCORE 200 (100ku prej v ranní panice při brzkém odjezdu nenašel) a nevím už jaký číslo, kde byla na obálce Bětka jako Zaklínač – prostě perfektně připravenej fanda, kterej věděl, že budeme na místě oba a poctivě si na nás počkal, i když jsme si zrovna u stánku Candy povídali s Emanuelem Ridim.

Což je mimochodem oblíbená historka z víkendu, když jsem na celé výstaviště ve stylu Horsta Fuchse zahlásil:

„Emanueli, ty tady vaříš brokolicové rizoto, jak to jde na hrncích Candy?“

„Ehm, no hele, kámo, Candy hrnce vůbec nedělá, co kdybychom se šli kouknout jaké funkce nabízí jejich chytrá trouba?“

Tak jsem jak trouba šel! 

Ale k fans. Pobavil mě i jeden borec, který na mě zahlaholil: „Tebe znám z Replaju!“ Což je teda unikátní skloňování. Nicméně a neberte to špatně, Re-Play, který nakonec vznikl z popela SCORE Live, samozřejmě vyrostl v něco opravdu velkého, ale přece jenom jsou to populární hry, dělala na tom spousta lidí a moderuju to s Bětkou, takže moje „zásluha“ na výsledné popularitě pořadu je nakonec jen částečná. I proto mě ještě víc dojme, když přijde někdo s těmi mými „menšími projekty“. Třeba sympatický 9letý klučík, který na mě nedávno s pohledem rošťáka vybafl ze skákacího hradu na čert ví jaké akci.

„Vás znám z televize!“
„Koukáš na Re-Play, co?“
„Ne,“ ohradil se trochu uraženě. „Na Applikace, Re-Play je pro prcky!“

Což je teda komický, protože letmým okem, když jsem já byl naposledy v Applikacích, tak on ještě nebyl na základní škole. Ale možná furt točej dokola na Prima COOL starší díly, sám netuším.

Nicméně vrcholem fanouškovství byl elitně oblečený chlapík s hipsterským vousem, který mě přepadl už za temných nočních hodin, když jsem se byl nadýchat čerstvého brněnského vzduchu před pavilonem P na BVV. „Ahoj, já jsem rozkuřovač!“ vybafl na mě s elektronickou cigaretou v puse a já si řekl, že mám buď problém, anebo je marketing IQOSu teda hodně přepálenej.

Jaká to byla radost (a částečně úleva), že se jen přihlásil fanoušek BLate Night Show, který si na Startovači vybral tuto odvážně pojmenovanou odměnu!

Někdy je to složitější, třeba jeden týden jsem strávil celý na horách. Což pro mě není úplně běžné, ale i díky mejm 4 holkám, skvělé partě, Dvoračkám a počasí (v tomhle pořadí), jsem si to neuvěřitelně užil. A nebýt té jediné, ale za to bohužel vydatné skvrny (kretén s akční kamerkou na snowboardu, kamarádovic dítě odlet vrtulníkem, zlomená páteř – no k pos**ní, Šimon naštěstí v pohodě!), bylo by to úplně top.

Na chatě byla i jakási střední škola. Nebo konec základní, moc jsem to nezkoumal. Kluci mě sem tam okukovali, občas pozdravili až příliš uctivě a bylo vidět, že by se dali do řeči, ale neměli kuráž.

Takže to asi byla ještě základka bez alkoholu.

Nakonec mě přepadl jenom jeden asi v osm ráno, když jsem se potácel na snídani. Čekal kousek od našich dveří a hned, jestli bych se s ním nemohl vyfotit. Nemám s tím v 99% případů problém, ale tohle nebyl jeho moment. "Kámo, je osm ráno. Ve tři jsem opustil bar! Není mi do zpěvu a objektivně ani do objektivu, jestli mi jako rozumíš. Jsme tu celej tejden, tak se chytneme v lepší formě," zahrál jsem to chraplavým hlasem do autu a pokračoval vratkým krokem na ty fantastický míchaný vajíčka s neuvěřitelně křupavým rohlíkem.

"No jo, ale já za pět minut odjíždím," pronesl trochu plačtivě.

Váhám. (A vrávorám.) "Tak dobře voe," nechám jej cvaknout a při kamarádském objetí málem upadnu, tak se o něj radši opřu, protože mi fakt není do tance. Původně mu chci zakázat, aby to publikoval, ale vzhledem k tomu, že jeho telefon měl méně megapixelů než já prstů na levé ruce, tak snad na té fotce nebude moc detailů jako kruhy pod očima.

Fanoušci virtuální

Svět sociálních sítí, to je vcelku solidní divočina, ale musím říci, že sám nejsem nešťastný. Bubliny moje, i bubliny BLate Night Show jsou vcelku poklidné, Re-Play jsem většinou navštěvovat (tedy komentovat, reagovat na další komentáře a hlavně ty komentáře všechny číst!) nestíhal, Applikace na začátku byly radostné a i potenciálně tektonické fotbalové fanouškovství s Football Fanatic’s se snažím držet hodně v rámci gentlemanských debat.

Sem tam něco probublá do jiných bublin a to jsou pak větry (viz prezidentské video v části BLNS), ale jinak je to sranda. Až teda na to, když si jeden kluk udělal můj falešný profil, sebral tam pár fotek z mého originálního a začal nabírat fanoušky. Psal jsem si s ním několikrát, vesměs se mi vysmál, co mu jako můžu udělat, tak jsem si spočítal, co mu můžu udělat, párkrát ho nahlásil Facebooku a ti ho nakonec blokli.

Fantastické momenty jsou ale s klasickým „Jste to vy? Jste to fakt vy?“ Tohle jeden virtuální přepis debaty v Messengeru bratru 2015. 

Jste opravdu Mikoláš Tuček nebo zase nějakej FAKE???

Kámo, za mě je tohle asi nejdebilnější dotaz, protože i fake i skutečnej ti odpoví, že je skutečnej!

To je pravda, ale vy jste fake, protože Mikoláš by nikdy nenapsal nejdebilnější!

Takže jsi FAKE?

Jsi podělanej, máš z toho, že si hraješ na někoho jinýho!
Eh, čím dál lépe.

Proč děláš z lidí debily, jsi spokojenej? Jsi jen kid 7-8 let, jsi fakt ubožák a Mikolášovi to napíšu a správce ti blokne účet.

S tím se budu muset holt vyrovnat.

Nevím, proč to děláš, kide, Mikoláš Tuček si tohle nezaslouží!

Nutno dodat, že gramatická úroveň je notně upgradovaná, ale vlastně je to hezký.

  1. A) Mě brání
  2. B) Myslí si, že bych nikdy nepoužil slovo nejdebilnější

 

Poděbrady

S Michalem Dvořákem z Lucie jsme se potkali poprvé tuším na konci 90. let už ani nevím na jakém mejdanu. Pak shodou okolností (přes naše dvě tehdejší děvčata) na dovolené na Krétě, kde jsme příjemně zapařili (nejen díky tropické díky teplotě, ale i na baru).

Veteráni z Volejte šéfredaktorovi si pamatují tu příšernou baseballovou čepici s vlasama ve stylu „vpředu byznys, vzadu party“, kterou jsem použil v „The Sims scénce“. Tak tu jsme kupovali na Krétě společně a škoda, že z toho nejsou fotky!

Pak teda Michal přestal pít a začal dělat neuvěřitelné věci. A ne jako vyvádět, ale když mrknu jenom na festival Soundtrack v Poděbradech, tak mi padá brada. Byl jsem na každém ročníku a naprosto super, skvělý koncerty, česká superšpička, světové hvězdy, (i orchestrální koncert Kingdom Come!), vysoká úroveň všeho. Buďte si jisti, že vás tam na konec léta ještě budu lákat!

Vedle reinkarnace Lucie, jejich nového alba a dalších věcí má takový „menší“ projekt Vivaldianno, se kterým projezdili doslova celý svět (Blízký Východ, Jižní Amerika, Rusko, Korea – jenom, co si pamatuju) a sám netuším, jestli se dohodlo to Vegas.

Tohle je prostě světovej kulturní success z naší kotliny, z čehož mám vždycky radost!

Michal ovšem, zřejmě jak ho nebrzdí kocoviny, to nepovažoval za dostatečné a do Reloaded verze (Vivaldianno 2.0, kdy teda zamakali především na prezentaci, Antoniovi asi zpětně do notového zápisu moc nesahali) domluvili hlas nikoho menšího než Pierce Brosnana aka Jamese Bonda.

Strašně fandím lidem, co nelítají nízko a jsou navíc schopni přeletět Krušný hory. Takže good job, Michale! V Poděbradech jsem toho nakonec taky odmoderoval dost.

Jeden rok jsme se míjeli s Jakubem Štáfkem. Bylo to těsně po Vyšehradu, jeho fotbalovém masterpiecu, což jsem mu tehdy na kolonádě rovnou pochválil. Něco odsekl a šel dál. Vostrej chlapík, řekl jsem si a až později ten večer pochopil, proč to má takhle nastavený.

Setkali jsme se o pár minut později v backstage celého festivalu, což je kavárna v hotelu Libenský, zjistili jsme, že vlastně kouká na Re-Play, ježíš sorry, tos na mě mluvil ty? Pardon, že zrovna někam pospíchal a vůbec jsme nakonec spokojeně promoderovali a částečně propařili celý zbytek festivalu. Skvělá jízda po všech stránkách. Nicméně tehdy jsem zblízka viděl, jak to může bejt s popularitou složitý.

Jakub byl celý den permanenci. Přes den se s ním chodily fotit dámy, co jej znají jako Matěje Jordána ze seriálu Ulice, večer a v noci, ať už jsme byli kdekoliv, rozdovádění chlapi, co sledují fotbal. (A teď možná i fandové MMA, což tehdy ještě ten bláznivej kaskadér nedělal!)

Když si tahle povídáme na baru u piva, najednou jej obejme neznámý chlapík s výkřikem: „Lavi, ty voe, pojď dát fotku, ty dilino, vlastně Lavino, hehehe.“ Naprosto chápu, že nasadí komisní výraz a třeba dodá, že on by asi nejdřív pozdravil.

To, co může vypadat zdálky jako arogance, je vlastně docela decentní obrana.

A teď moje malá historka s Vivaldiannem. Na posledním koncertě v 02 Aréně jsem si jako vzorný #shirtguy koupil tričko s motivem show. Má to být benátská maska, je to ale taky trochu scary vetřelec. Přilétám do Prahy už nevím odkud a na letišti přicházím k celní kontrole. U klasické je plno, tak jdu k těm automatům, kde nascanujete pas, následně kamera prolustruje váš ksicht a nevyhodnotí-li vás jako bezpečnostní riziko, pustí vás do země.

Obvykle…

Většinou hned…

Čekám tam jak debil asi minutu… Proč to tak dlouho trvá!!!

Jako mám čistý svědomí po všech směrech, ale takhle před úředním molochem znejistím. Naštěstí mě z minutového utrpení vysvobodí celník s klasickou českou jemností:

„Běžte, kurva, nám ten systém furt vostří na toho emzáka, co máte na tričku!“

 

Ratolestfest

Slabé místo v srdci mám pro RatolestFest, akci, kde děti mohou vyzkoušet desítky nejrůznějších sportů od klasických po kolovou nebo řecko-římský zápas. Koná se to na obou náplavkách Vltavy, dá se mezi nimi přejíždět, což je vždycky událost, když se mění moderátorské dvojice z levého na pravý břeh a vůbec je to perfektní akce, která se snaží dětem ukázat zajímavé sporty a tím je rozpohybovat.

Matěj Špiroch to vede několik let a zaslouží si metál. Vzpomínám si, jak mi vyprávěl o jednom jednání s opravdu velkou firmou, protože na takovou akci pochopitelně potřebujete partnery.

„Ratolestfest pro děti, to je skvělé, uděláme pak slevové soutěže do nákupních center,“ nabízela mu agilní manažerka možnosti win-win benefitující kooperace (abych udržel jejich styl).

„Já to nedělám proto, abych nahnal děti do nákupních center!“ bouchnul Matěj dveřma a přišel sice o partnera, ale ne o čest. Tisíce šťastných dětských oči mu budiž každý rok odměnou.

O moderování se stará partička kolem Na Stojáka, ale protože je to rodinná akce, vymysleli, že jednu dvojici bude dělat Otec & Syn Tučkovi. A dělat na akci s tátou má zase novej rozměr, dopoledne jsme vzorný, odpoledne už jedno pivo v backstage dáme a pak to jdeme samozřejmě probrat, protože jsme se obvykle předtím dost dlouho neviděli. Vždycky je to naprosto skvělý den!

Vsuvka: RatolestFest má nyní kampaň na Startovači! Budu rád, když si něco vyberete! 

https://www.startovac.cz/projekty/ratolest-fest-vas-potrebuje

Fanoušci!

Jedna věc je dělat tiskovky, vánoční večírky, druhá eventy s publikem! Přiznávám, že ty mě baví nejvíc. (Firemní akce zas líp placené, takže mám hodně rád oboje!) Rozpumpovat narvaný sál je solidní adrenalin a třeba některé ročníky Re-Play Fan Day byly naprosto super.

Milé je, že je na nich zvýšená šance potkat fanoušky a popovídat si. Dobře, 98,4% si na začátku nechce povídat, ale vyfotit se, což nakonec ve 21. století v době instagramové docela chápu!

Jeden milej chlapík na jedné brněnské tech akci (tehdy paradoxně pro Datart) se vyfotit nechtěl, ale zas jsem chtěl vyfotit já, protože si v úhledných deskách přinesl k podepsání SCORE 200 (100ku prej v ranní panice při brzkém odjezdu nenašel) a nevím už jaký číslo, kde byla na obálce Bětka jako Zaklínač – prostě perfektně připravenej fanda, kterej věděl, že budeme na místě oba a poctivě si na nás počkal, i když jsme si zrovna u stánku Candy povídali s Emanuelem Ridim.

Což je mimochodem oblíbená historka z víkendu, když jsem na celé výstaviště ve stylu Horsta Fuchse zahlásil:

„Emanueli, ty tady vaříš brokolicové rizoto, jak to jde na hrncích Candy?“

„Ehm, no hele, kámo, Candy hrnce vůbec nedělá, co kdybychom se šli kouknout jaké funkce nabízí jejich chytrá trouba?“

Tak jsem jak trouba šel! 

Ale k fans. Pobavil mě i jeden borec, který na mě zahlaholil: „Tebe znám z Replaju!“ Což je teda unikátní skloňování. Nicméně a neberte to špatně, Re-Play, který nakonec vznikl z popela SCORE Live, samozřejmě vyrostl v něco opravdu velkého, ale přece jenom jsou to populární hry, dělala na tom spousta lidí a moderuju to s Bětkou, takže moje „zásluha“ na výsledné popularitě pořadu je nakonec jen částečná. I proto mě ještě víc dojme, když přijde někdo s těmi mými „menšími projekty“. Třeba sympatický 9letý klučík, který na mě nedávno s pohledem rošťáka vybafl ze skákacího hradu na čert ví jaké akci.

„Vás znám z televize!“
„Koukáš na Re-Play, co?“
„Ne,“ ohradil se trochu uraženě. „Na Applikace, Re-Play je pro prcky!“

Což je teda komický, protože letmým okem, když jsem já byl naposledy v Applikacích, tak on ještě nebyl na základní škole. Ale možná furt točej dokola na Prima COOL starší díly, sám netuším.

Nicméně vrcholem fanouškovství byl elitně oblečený chlapík s hipsterským vousem, který mě přepadl už za temných nočních hodin, když jsem se byl nadýchat čerstvého brněnského vzduchu před pavilonem P na BVV. „Ahoj, já jsem rozkuřovač!“ vybafl na mě s elektronickou cigaretou v puse a já si řekl, že mám buď problém, anebo je marketing IQOSu teda hodně přepálenej.

Jaká to byla radost (a částečně úleva), že se jen přihlásil fanoušek BLate Night Show, který si na Startovači vybral tuto odvážně pojmenovanou odměnu!

Někdy je to složitější, třeba jeden týden jsem strávil celý na horách. Což pro mě není úplně běžné, ale i díky mejm 4 holkám, skvělé partě, Dvoračkám a počasí (v tomhle pořadí), jsem si to neuvěřitelně užil. A nebýt té jediné, ale za to bohužel vydatné skvrny (kretén s akční kamerkou na snowboardu, kamarádovic dítě odlet vrtulníkem, zlomená páteř – no k pos**ní, Šimon naštěstí v pohodě!), bylo by to úplně top.

Na chatě byla i jakási střední škola. Nebo konec základní, moc jsem to nezkoumal. Kluci mě sem tam okukovali, občas pozdravili až příliš uctivě a bylo vidět, že by se dali do řeči, ale neměli kuráž.

Takže to asi byla ještě základka bez alkoholu.

Nakonec mě přepadl jenom jeden asi v osm ráno, když jsem se potácel na snídani. Čekal kousek od našich dveří a hned, jestli bych se s ním nemohl vyfotit. Nemám s tím v 99% případů problém, ale tohle nebyl jeho moment. "Kámo, je osm ráno. Ve tři jsem opustil bar! Není mi do zpěvu a objektivně ani do objektivu, jestli mi jako rozumíš. Jsme tu celej tejden, tak se chytneme v lepší formě," zahrál jsem to chraplavým hlasem do autu a pokračoval vratkým krokem na ty fantastický míchaný vajíčka s neuvěřitelně křupavým rohlíkem.

"No jo, ale já za pět minut odjíždím," pronesl trochu plačtivě.

Váhám. (A vrávorám.) "Tak dobře voe," nechám jej cvaknout a při kamarádském objetí málem upadnu, tak se o něj radši opřu, protože mi fakt není do tance. Původně mu chci zakázat, aby to publikoval, ale vzhledem k tomu, že jeho telefon měl méně megapixelů než já prstů na levé ruce, tak snad na té fotce nebude moc detailů jako kruhy pod očima.

Fanoušci virtuální

Svět sociálních sítí, to je vcelku solidní divočina, ale musím říci, že sám nejsem nešťastný. Bubliny moje, i bubliny BLate Night Show jsou vcelku poklidné, Re-Play jsem většinou navštěvovat (tedy komentovat, reagovat na další komentáře a hlavně ty komentáře všechny číst!) nestíhal, Applikace na začátku byly radostné a i potenciálně tektonické fotbalové fanouškovství s Football Fanatic’s se snažím držet hodně v rámci gentlemanských debat.

Sem tam něco probublá do jiných bublin a to jsou pak větry (viz prezidentské video v části BLNS), ale jinak je to sranda. Až teda na to, když si jeden kluk udělal můj falešný profil, sebral tam pár fotek z mého originálního a začal nabírat fanoušky. Psal jsem si s ním několikrát, vesměs se mi vysmál, co mu jako můžu udělat, tak jsem si spočítal, co mu můžu udělat, párkrát ho nahlásil Facebooku a ti ho nakonec blokli.

Fantastické momenty jsou ale s klasickým „Jste to vy? Jste to fakt vy?“ Tohle jeden virtuální přepis debaty v Messengeru bratru 2015. 

Jste opravdu Mikoláš Tuček nebo zase nějakej FAKE???

Kámo, za mě je tohle asi nejdebilnější dotaz, protože i fake i skutečnej ti odpoví, že je skutečnej!

To je pravda, ale vy jste fake, protože Mikoláš by nikdy nenapsal nejdebilnější!

Takže jsi FAKE?

Jsi podělanej, máš z toho, že si hraješ na někoho jinýho!
Eh, čím dál lépe.

Proč děláš z lidí debily, jsi spokojenej? Jsi jen kid 7-8 let, jsi fakt ubožák a Mikolášovi to napíšu a správce ti blokne účet.

S tím se budu muset holt vyrovnat.

Nevím, proč to děláš, kide, Mikoláš Tuček si tohle nezaslouží!

Nutno dodat, že gramatická úroveň je notně upgradovaná, ale vlastně je to hezký.

  1. A) Mě brání
  2. B) Myslí si, že bych nikdy nepoužil slovo nejdebilnější

 

 Já, influencer!

Já, influencer! není celovečerák s Willem Smithem, ale příběh o mém prvním jobu jako „influencer“.

 Jako takhle – samozřejmě když mi někdo něco pošle, nemám problém to na svých sockách publikovat, když mi to přijde jako opravdu zajímavé, co by moje sledující mohlo zajímat. (Většinou jde o knihy či komiksy.) Dost věcí, které mám na svých sociálních sítích, jsem si koupil sám, dost mi přišlo takhle, nijak to nezastírám, zároveň to neoznačuju za placenou inzerci, protože mi nikdo nic neplatil.

A většinou je to jen fotka věci, kterou později zrecenzuju do SCORE, Applikací… nebo někam jinam.

Uvědomil jsem si ovšem, že s Fitbit Versa to bylo ale úplně poprvé, co mi navíc poslali i peníze. Pár tisíc, žádná divočina – pro mě to bylo tehdy spíš testování něčeho, co jsem nikdy předtím nedělal a chci vyzkoušet, což se dost snažím intenzivně dělat celý život. (Až Werichovské, co?)

Fitbit jsem měl na ruce mnoho let v kuse, pravidelně se staral o to, že udělám pár kroků navíc, takže politicky s tím fakt nebyl problém. Domlouvali jsme se s agenturou, že uděláme tři fotky, kde nějak „přirozeně testuju“ Fitbit. „Hele já chápu, že Instagram takhle funguje, ale já to radši ukazuju přes příběhy… výkony… nějaký fóry kolem, na můj zpocenej ksicht není naprosto nikdo zvědavej,“ bránil jsem se.

Trochu protestovali, že guidelines kampaně jsou jinak, ale prostě jsem ty gajdlajny přerýsoval, udělal jsem ty tři fotky a pustil jsem to z hlavy. (Včetně faktury, což se mi bohužel občas stává.)

Pak po mně chtěli výsledky kampaně a já to teda šel zjišťovat. Jako ne že bych se nikdy nekoukl, kolik lajků nebo views moje posty maj, ale zas tak intenzivně to neprožívám, takže jsem si to pak srovnal a… ty fotky „s příběhem“, ty vtipné a rafinované, dobře vypointované… měly tak desetinovou úspěšnost.

Vzhledem k tomu, že lajk je dneska další variace na kryptoměny, tak jsem musel uznat, že měli pravdu a že teda sorryjako. Co tím chci říct: Pokud jste se nechtěli dívat na můj ksicht, čemuž naprosto rozumím, zavařili jste si to sami, mohli jste poctivě lajkovat ty vtipnější a rafinovanější posty. Takhle je bohužel pravděpodobné, že pokud se ozve nějaká dostatečně bláznivá firma, tak na vás znova vybafnu já!

 

Poděbrady

S Michalem Dvořákem z Lucie jsme se potkali poprvé tuším na konci 90. let už ani nevím na jakém mejdanu. Pak shodou okolností (přes naše dvě tehdejší děvčata) na dovolené na Krétě, kde jsme příjemně zapařili (nejen díky tropické díky teplotě, ale i na baru).

Veteráni z Volejte šéfredaktorovi si pamatují tu příšernou baseballovou čepici s vlasama ve stylu „vpředu byznys, vzadu party“, kterou jsem použil v „The Sims scénce“. Tak tu jsme kupovali na Krétě společně a škoda, že z toho nejsou fotky!

Pak teda Michal přestal pít a začal dělat neuvěřitelné věci. A ne jako vyvádět, ale když mrknu jenom na festival Soundtrack v Poděbradech, tak mi padá brada. Byl jsem na každém ročníku a naprosto super, skvělý koncerty, česká superšpička, světové hvězdy, (i orchestrální koncert Kingdom Come!), vysoká úroveň všeho. Buďte si jisti, že vás tam na konec léta ještě budu lákat!

Vedle reinkarnace Lucie, jejich nového alba a dalších věcí má takový „menší“ projekt Vivaldianno, se kterým projezdili doslova celý svět (Blízký Východ, Jižní Amerika, Rusko, Korea – jenom, co si pamatuju) a sám netuším, jestli se dohodlo to Vegas.

Tohle je prostě světovej kulturní success z naší kotliny, z čehož mám vždycky radost!

Michal ovšem, zřejmě jak ho nebrzdí kocoviny, to nepovažoval za dostatečné a do Reloaded verze (Vivaldianno 2.0, kdy teda zamakali především na prezentaci, Antoniovi asi zpětně do notového zápisu moc nesahali) domluvili hlas nikoho menšího než Pierce Brosnana aka Jamese Bonda.

Strašně fandím lidem, co nelítají nízko a jsou navíc schopni přeletět Krušný hory. Takže good job, Michale! V Poděbradech jsem toho nakonec taky odmoderoval dost.

Jeden rok jsme se míjeli s Jakubem Štáfkem. Bylo to těsně po Vyšehradu, jeho fotbalovém masterpiecu, což jsem mu tehdy na kolonádě rovnou pochválil. Něco odsekl a šel dál. Vostrej chlapík, řekl jsem si a až později ten večer pochopil, proč to má takhle nastavený.

Setkali jsme se o pár minut později v backstage celého festivalu, což je kavárna v hotelu Libenský, zjistili jsme, že vlastně kouká na Re-Play, ježíš sorry, tos na mě mluvil ty? Pardon, že zrovna někam pospíchal a vůbec jsme nakonec spokojeně promoderovali a částečně propařili celý zbytek festivalu. Skvělá jízda po všech stránkách. Nicméně tehdy jsem zblízka viděl, jak to může bejt s popularitou složitý.

Jakub byl celý den permanenci. Přes den se s ním chodily fotit dámy, co jej znají jako Matěje Jordána ze seriálu Ulice, večer a v noci, ať už jsme byli kdekoliv, rozdovádění chlapi, co sledují fotbal. (A teď možná i fandové MMA, což tehdy ještě ten bláznivej kaskadér nedělal!)

Když si tahle povídáme na baru u piva, najednou jej obejme neznámý chlapík s výkřikem: „Lavi, ty voe, pojď dát fotku, ty dilino, vlastně Lavino, hehehe.“ Naprosto chápu, že nasadí komisní výraz a třeba dodá, že on by asi nejdřív pozdravil.

To, co může vypadat zdálky jako arogance, je vlastně docela decentní obrana.

A teď moje malá historka s Vivaldiannem. Na posledním koncertě v 02 Aréně jsem si jako vzorný #shirtguy koupil tričko s motivem show. Má to být benátská maska, je to ale taky trochu scary vetřelec. Přilétám do Prahy už nevím odkud a na letišti přicházím k celní kontrole. U klasické je plno, tak jdu k těm automatům, kde nascanujete pas, následně kamera prolustruje váš ksicht a nevyhodnotí-li vás jako bezpečnostní riziko, pustí vás do země.

Obvykle…

Většinou hned…

Čekám tam jak debil asi minutu… Proč to tak dlouho trvá!!!

Jako mám čistý svědomí po všech směrech, ale takhle před úředním molochem znejistím. Naštěstí mě z minutového utrpení vysvobodí celník s klasickou českou jemností:

„Běžte, kurva, nám ten systém furt vostří na toho emzáka, co máte na tričku!“

 

Ratolestfest

Slabé místo v srdci mám pro RatolestFest, akci, kde děti mohou vyzkoušet desítky nejrůznějších sportů od klasických po kolovou nebo řecko-římský zápas. Koná se to na obou náplavkách Vltavy, dá se mezi nimi přejíždět, což je vždycky událost, když se mění moderátorské dvojice z levého na pravý břeh a vůbec je to perfektní akce, která se snaží dětem ukázat zajímavé sporty a tím je rozpohybovat.

Matěj Špiroch to vede několik let a zaslouží si metál. Vzpomínám si, jak mi vyprávěl o jednom jednání s opravdu velkou firmou, protože na takovou akci pochopitelně potřebujete partnery.

„Ratolestfest pro děti, to je skvělé, uděláme pak slevové soutěže do nákupních center,“ nabízela mu agilní manažerka možnosti win-win benefitující kooperace (abych udržel jejich styl).

„Já to nedělám proto, abych nahnal děti do nákupních center!“ bouchnul Matěj dveřma a přišel sice o partnera, ale ne o čest. Tisíce šťastných dětských oči mu budiž každý rok odměnou.

O moderování se stará partička kolem Na Stojáka, ale protože je to rodinná akce, vymysleli, že jednu dvojici bude dělat Otec & Syn Tučkovi. A dělat na akci s tátou má zase novej rozměr, dopoledne jsme vzorný, odpoledne už jedno pivo v backstage dáme a pak to jdeme samozřejmě probrat, protože jsme se obvykle předtím dost dlouho neviděli. Vždycky je to naprosto skvělý den!

Ale kdybych měl říct jednu akci, která se mnou hnula nejvíce, byl to Koncert herní hudby v Rudolfinu.

Rudolfinum

Jasně, je to herní hudba. Ale krásně rozepsaná do orchestrální podoby a úžasný zážitek, pokud v sobě máte kus nerdského srdíčka. Já si sice ani jeden koncert v Rudolfinu pořádně neužil, protože prostě pracuju, ale ty záchvěvy energie z publika, když začnou tóny Mafie, Wowka nebo BioShocku, to cítíte krásně.

Málo co mě rozhází, ale tady jsem se fakt snažil, i díky velkému respektu k sálu. Snad se povedlo. Hned startovní výstup přitom mohla být katastrofa.

Podruhé už jsem si to samozřejmě pohlídal, ale poprvé jsme to nedoladili. „Nejdřív jde orchestr, chvíli ladí, pak dirigent, pak ty,“ řekli mi a já že bez problémů. Zkontroluji desky, orchestr jde na scénu a my si povídáme s dirigentem Chuheim Iwasakim, což je mimochodem fantastický chlapík. Čekám ladění pár minut, tak to nehrotím, ale velmi rychle vše v naplněném sále ztichne a Chuhei odchází. V tu chvíli si uvědomím, že NEMÁM mikrofon. Kolem mě už není nikdo, tak vysprintuju do vedlejšího sálu, odchytnu první holčinu z pořadatelů, zaúkoluju ji, ať dojde do sálu ke zvukaři a modlím se za každou vteřinu.

Zvládne to nesmírně briskně, já zasprintuju ke dveřím, zjistím, že mám tepovku asi 150 a můj první vstup (samozřejmě nejdelší se všemi úvodními řečmi) mohl být trochu udýchaný, ale dál už je to bez problémů.

Nemám ten obrat „kdyby mi někdo říkal“ rád, ale tady seděl skvěle:

„Kdyby mi někdo řekl před 20 let, kdy jsem v herním byznysu začínal, že budeme ve vyprodaném Rudolfinu poslouchat hudbu z her a dokonce hudbu z několika českých světově úspěšných her, asi bych skóre jeho IQ neoznačil za vysoké. Na druhou stranu má ten jasnozřivý člověk v tuto chvíli pravděpodobně více Bitcoinů než já.“

 

Čili až budete chtít odmoderovat akci, prezentaci, koncert či festival, dejte vědět. Mikrofon si fakt od té doby hlídám hodně pečlivě!

Ale kdybych měl říct jednu akci, která se mnou hnula nejvíce, byl to Koncert herní hudby v Rudolfinu.

Rudolfinum

Jasně, je to herní hudba. Ale krásně rozepsaná do orchestrální podoby a úžasný zážitek, pokud v sobě máte kus nerdského srdíčka. Já si sice ani jeden koncert v Rudolfinu pořádně neužil, protože prostě pracuju, ale ty záchvěvy energie z publika, když začnou tóny Mafie, Wowka nebo BioShocku, to cítíte krásně.

Málo co mě rozhází, ale tady jsem se fakt snažil, i díky velkému respektu k sálu. Snad se povedlo. Hned startovní výstup přitom mohla být katastrofa.

Podruhé už jsem si to samozřejmě pohlídal, ale poprvé jsme to nedoladili. „Nejdřív jde orchestr, chvíli ladí, pak dirigent, pak ty,“ řekli mi a já že bez problémů. Zkontroluji desky, orchestr jde na scénu a my si povídáme s dirigentem Chuheim Iwasakim, což je mimochodem fantastický chlapík. Čekám ladění pár minut, tak to nehrotím, ale velmi rychle vše v naplněném sále ztichne a Chuhei odchází. V tu chvíli si uvědomím, že NEMÁM mikrofon. Kolem mě už není nikdo, tak vysprintuju do vedlejšího sálu, odchytnu první holčinu z pořadatelů, zaúkoluju ji, ať dojde do sálu ke zvukaři a modlím se za každou vteřinu.

Zvládne to nesmírně briskně, já zasprintuju ke dveřím, zjistím, že mám tepovku asi 150 a můj první vstup (samozřejmě nejdelší se všemi úvodními řečmi) mohl být trochu udýchaný, ale dál už je to bez problémů.

Nemám ten obrat „kdyby mi někdo říkal“ rád, ale tady seděl skvěle:

„Kdyby mi někdo řekl před 20 let, kdy jsem v herním byznysu začínal, že budeme ve vyprodaném Rudolfinu poslouchat hudbu z her a dokonce hudbu z několika českých světově úspěšných her, asi bych skóre jeho IQ neoznačil za vysoké. Na druhou stranu má ten jasnozřivý člověk v tuto chvíli pravděpodobně více Bitcoinů než já.“

 

Čili až budete chtít odmoderovat akci, prezentaci, koncert či festival, dejte vědět. Mikrofon si fakt od té doby hlídám hodně pečlivě!

ÚNOR 2021 UPDATE

Přátelé, právě jsem poslal na korekturu lednovou várku z nové knihy. Na konci roku jsem měl pocit, že má hotových 80%, za leden jsem dopsal dalších 60%. Čili jistě chápete, že matematika mi moc nejde, ale ta knížka je překvapivě organické stvoření, které stále vtahuje nové a nové podněty a staré a ještě starší historky.

 

Pro vás to znamená, že stále ještě nemám odevzdáno, to je ta špatná zpráva, ta dobrá (snad), že bude výrazně masivnější, než jsem vůbec čekal!

Při revizním čtení jsem se ale občas i já zasmál a to jsem ty historky znal?

Vím, že mi chybí jenom opravdu pár kapitol, které tam být ovšem musí. Ale už opravdu pár, takže vidím světlo na konci tunelu.

Kdybyste neměli, co číst, tady máme 4 super balíčky pro drsné muže, jemné ženy, ale i drsné ženy a naopak a tam a zpátky na Lince. Ideální valentýnský dárek, ať neběháte po drogerii jak dekapitovaný kapoun (tenhle obrat se pokusím do knihy taky dostat).

https://www.linka451.cz/4-balicky?kategorie=valentyn

A abyste neměli pocit, že vám nedám zase ochutnat, tak tady je přepsaný článek, co původně vyšel do SCORE, který nakonec do knihy zřejmě nedám. Anebo jo, hele jak jsem psal, je to organický a amébní stvoření!

Blizzcon 2016

25 let výročí Blizzardu. 20 let Diabla. Na začátku listopadu 2016 nebylo lepší místo na světě než Anaheim Convention Centre, kde se konal desátý (jubilejní, jak jinak tento rok) Blizzcon. A my jsme byli u toho! Mám v herním byznysu spoustu srdcových záležitostí, ale Blizzard Entertainment je sakramentsky vysoko.

Blizzcon je dvoudenní festival společnosti Blizzard. I kdybyste hry nesledovali, tak Diablo, Starcraft nebo World of Warcraft jste určitě zaslechli. Konal se už podesáté a opět ve velkém stylu. Do Anaheimu (součást Los Angeles) se sjelo přes 25.000 fanoušků, aby se podívali na novinky, zahráli si chystané bonusy do svých oblíbených her, pokecali, popili, selfie pofotili a v neposlední řadě nakoupili spoustu věcí v místním BlizzShopu. Některé merch-vychytávky jste totiž mohli sehnat jenom zde!

Když mluvíme o neposlední řadě, tak my jsme seděli při úvodním ceremoniálu téměř v první řadě. Aby ne, na místě jsme byli pro jistotu už hodinu předem a mohli si tak sednout do novinářské zóny. I ta byla už téměř plná. Ale stihli jme odběhnout i na jeden ze zásadních momentů a to když se otevírají dveře celého výstaviště a tisíce lidí se hrnou dovnitř jak Horda do portálu.

Pokud jste viděli nějaká videa z amerického slevového pátku (Black Friday), je to zhruba to samé, jenom o zde mnoho ohleduplnější. A taky spousta lidí vypadá jako postava z počítačové hry, i když to se vám v USA v obchoďáku může stát také! Je to až neuvěřitelné, ale Blizzfans, to je prostě jedna velká rodina.

Což bych rád vysvětlil. Celou akci tehdy zahájil Michael "Mike" Morhaime, ale my si na začátek vypůjčíme hlášku dalšího speakera, šéfa vývoje HOTS, Kaeoa Milker. (Jeho křestní jméno není překlep!) „Heroes of the Storm je jako Blizzcon mezi hrami.“ Abych to rozvedl, Heroes of the Storm nabízí hrdiny s mnoha nejrůznějších Blizzardích her. Najdete zde postavy z Diablo, z Warcraftu, z Hearthstonu nebo dokonce Overwatche. A to je nakonec pro Blizzard signifikantní.

Pod jednou střechou se zde sejdou fanoušci mnoha her, které jsou však umně propojené do celého blizzardího universa. A fanoušci též. Představte si, že podobnou akci udělá EA. Budou si rozumět fandové FIFA, The Sims a Battlefieldu? Pochybuju!

Mike Morhaime začal pro neznalého věcí až patetickými slovy, jak by bez fanoušků Blizzard nemohl existovat. Zažil jsem Blizzcon dvakrát a tohle fakt nejsou nějaké PR kecy. Co chvíli jsme z pódia zaslechli: „Pokud uvidíte někoho ze zaměstnanců v Blizzardím tričku, zastavte ho, zeptejte se ho, na co chcete, řekněte mu, co byste vylepšili. Jsme tu pro vás!“ A skutečně to tak funguje. I ty největší stars chodí mezi návštěvníky, každý se může vyfotit s kým chce a my třeba potkali chlapíka, který do jejich her namlouvá hlášky a všem je na místě dokolečka s chutí opakoval do Snapchatových videí. (Byl to rok 2016.)

Mnohokrát jedete na Blizzcon (nebo se díváte online) a čekáte zásadní oznámení, mnohokrát vás zklamou. V přípravě je spousta věcí, Blizzardi je ovšem nepouští do světa, dokud nejsou 100%. A jindy je dokonce smetou ze stolu, pokud je neuznají za dostatečně kvalitní. Vzpomeňte třeba na Ghost, FPS ze světa Starcraft, nebo restarty v průběhu Diabla 3.

Není to dost dobré? Pryč s tím.

Tato preciznost nakonec vede k tomu, že co hra, to pecka. Ano, samozřejmě k tomuto klidu hodně pomohly měsíční poplatky na World of Warcraft, 20 milionů hráčů Overwatch, nebo příjem, který generují kartičky z Hearthstone.

V jedné částí gigantického Convention centra vrcholilo Mistrovství světa. Žádní Ninjas in Pyjamas, Virtus.Pro nebo NaVi (což jsou elitní esportové týmy, pokud tomu nehovíte). Na turnaji startovali hráči pod vlajkami jednotlivých států a nebylo výjimkou, že proti sobě nastoupili borci, kteří jinak hrají ve stejném progamingovém týmu.

Šestý smysl mi říká, že tohle je příprava na to, až jednou budou esporty na Olympijských hrách. Dneska se tomu možná smějeme, ale my už se smáli tolika věcem, které se nakonec staly skutečností.  

Diablo

At last but not least dalo by se říci závěrem povídání o Blizzconu. Díky kulatému dvacátému jubileu Diablo celou úvodní konferenci zakončovalo, což je hezké. Jako veterán herní scény to samozřejmě cítím jinak, ale přiznejme si, že popularita Diabla se s jejich posledními hrami nedá srovnávat. O to lépe se vzpomínalo.

Na druhou stranu, těch 10-15 minut, které historii věnovali, mi přišlo jako zuřivě poddimenzované. Sám bych se to této sérii dokázal bavit hodiny. Potěšila mě přítomnost Franka Pearce, jednoho z absolutních veteránů celého Blizzardu, který nyní dozoruje právě Diablo III. „Není mnoho lepších momentů, než když přijdete do Tristramu a ozve se známá hudba,“ začal a sál se souhlasně rozburácel. „Udělali jsme marketingové studie, prošli jsme všechny analýzy, udělali jsme focus group,“ začal tajemně odhalení, kterou postavu do hry přidají... Bylo to překvapivé jako když po úplňku začne měsíc ubývat. Necromancer se vrátil!

Což pro mě byla velká věc a když byl vydán, spokojeně jsem dojel Diablo III znovu s ním. Upřímně řečeno je na tom strašně vidět, jak se hry posunuly. Na normální obtížnost to bylo tak strašně easy, až to někdy vadilo. Já sám od her nepotřebuju děsivou challenge, naopak si rád užívám, když to hezky plyne, ale tohle bylo místy až moc. Porovnání mám opravdu čerstvé, protože začátkem roku 2019 vyšlo jako blesk z čistého nebe…

„Původní Diablo teď přidali na Good Old Games za 9 Euro. Nevztekejte se, taky jsem chtěl pracovat...“ takhle jsem to okomentoval na svém Facebooku. Je to jeden z těch nákupů, kdy ani nestačím aktivovat autopilota, který by se zamyslel, třeba jestli to vůbec budu hrát, a najednou zjistím, že máte zaplaceno. Impulzivní nákup jako když mrskneš fireball na kostlivce!

Diablo je logicky mnohem tužší záležitost, než třetí díl a po letech mám sám problém. I když si matně vzpomínám, že na Butchera jste museli naexpit už tenkrát!

O pár let později (Blizzcon 2018) oznámili Blizzardi poslední Diablo tentokrát mobilní. Se zájmem jsem sledoval ten rage, video dostalo gigantický počet dislajků, Blizzardi zareagovali nejhůře jak mohli a to že video stáhli a nasadili znovu. Ale dnešní internetový lid je velmi akční a dokáže být velmi důsledný. Dislajky pršeli dál!

Asi vás nepřekvapí, že já měl z mobilní verze velkou radost. Sice nefandím každé mobilní adaptaci a naopak na storech spíše hledám hry, které využívají dotykové možnosti než převody sázející na slavné značky (stejně tak ve VR), ale tohle je na první pohled hodně slibné. Některé skilly vypadají parádně, stejně tak nápady jako třeba vertikální souboj s pavouky. A jsem nadšenej, že to není odbočka jinam, ale že hra propojí dějově Dvojku a Trojku. Obzvlášť na genezi Malthaela se těším.

Nicméně hlas lidu promluvil dost jasně a 340.000 disliků u 2M shlédnutí na YouTube (tehdy Cinematic trailer) je naprosto neuvěřitelný číslo, když v tom videu nešlapete na štěňata. Viděl jsem jen kus ceremoniálu, ne hlavní panel o Diablu, ano, spíkří bohužel nemaj takový charisma jako Mike nebo Chris, ano měli technické trable, netuším, jaká je nálada fans po změně vedení firmy, natolik to nesleduju, ale celkově si myslím, že hráči vystříkli jak švestkovej knedlík úplně zbytečně.

Sám jsem nechal v Diablo II desítky dní, dvojka je rozhodně titul z mojí top desítky a TAKY bych měl KUREVSKOU radost, kdyby oznámili čtvrtý díl. Je nesmysl, že by mobilní hra nějak blokovala práce na 4ce, kterou na půl huby potvrdili. Experty, kteří podle cinematic traileru tvrdili, že to na dotykačích nemůže fungovat, bych rád odkázal na Diablo III, které nemělo fungovat na konzolích. A jak to makalo, až se barbar ve whirlwindu otáčel!

Hru nebude vyvíjet interní team, je to rozhodně nestandardní krok, ale je možné, že v Blizzardu usoudili, že mobilní kapacity nemají a spojili se s experty. Jo, jasně, může to bejt srágora, může to mít špatně nastavený mikrotransakce, ale nepsal bych to hystericky po shlédnutí traileru.

A co mě nejvíc děsí, že se to stalo Blizzardům. Firmě, která myslím jednala vždycky narovinu, tituly ukazovala, když měla co ukázat a ne ve chvíli, kdy se dělaj v korporacích fiskální oznámení. Ba dokonce neváhala některé tituly zrušit, protože prostě nebyly „good enough“. Čili kdyby tahle reakce přišla na mobilní Mass Effect a celkově EA, tolik bych se nedivil, tady teda kroutím hlavou a je mi smutno.

Obecně na fóra moc nechodím, ale za mě teda rada, než tam pošleš rozzuřenej koment:

Stay Awhile and Listen!

And think.

I když je mi zpětně jasný, že když přijedete na Blizzcon, nechcete mít jako highlight mobilní kousek. Ale pojďme vzpomínání na Blizzardy zakončit něčím pozitivnějším. Jejich panelem při 25letém výročí firmy.

Blizzard 25th Anniversary - A Look Back

Michael "Mike" Morhaime, Frank Pearce, Bob Fitch a Sam Didler. Čtveřice borců, co brzy začnou v Blizzardu kroutit 26. sezonu, byla na pódiu doplněna o Allena Adhama. Tohle je zajímavý chlapík. Jeden z původních zakladatelů odešel v roce 2004 z firmy a věnoval se rodině. Po rozjezdu World of Warcraft si to evidentně mohl dovolit a ani se nedivíme, že po takové pauze z něj na pódiu sršel elán až do 73. řady.

(Fandové Blizzardu se zaradovali, ale ti nejkovanější také moc dobře věděli, že opačným směrem, tedy „z Blizzard ven a jdu se věnovat rodině“ vyrazila další ohromná legenda Chris Metzen. Díky za všechno, Chrisi. Někdy ti budeme vyprávět, jak jsme se s tebou chtěli v Praze na Road to Blizzcon vyfotit a z našeho modelu Chrise Metzena se vyklubal německý novinář, který ti byl jenom sakramentsky podobný.)

„Jak jsme začali? Musíte si uvědomit, jaká to byla doba. Jeden chlapík stačil k tomu, aby dodělal hru. Každý jsme měli podobnou zkušenost a rozhodli jsme se spojit dohromady. Neměli jsme byznysplán, neměli jsme představu, kam to dospěje,“ začal Allen Adham vzpomínání na úplné začátky jedné z nejúspěšnějších herních firem historie. „A něco vám povím. První tři roky jsme mohli kdykoliv zbankrotovat,“ prozradil, že vznik legendy rozhodně nebyl jednoduchý. A kdy měli uvnitř firmy pocit, že to konečně dokázali? „Lost Vikings a Rock n' Roll Racing vyhráli hry roku ve své kategorii – bylo nás sotva dvacet a porazili jsme Namco, Sega, Nintendo… Warcraft II byl pak první prodejní úspěch. A pochopitelně World of Warcraft nás pak dostal do úplně jiné pozice.“

Zajímavý dotaz přišel na kvalitu her. Byla to od začátku mantra firmy? Dělat jenom 100% tituly? „K tomu vám něco povím,“ začal Mike Morhaime. „Když na něčem děláte, snadno pak přehlédnete věci, které vidí jen ostatní. Prostě jste do toho příliš ponoření. První hry jsme dělali pro Interplay a když jsem jim poslal finální verzi, Brian Fargo (tehdy hlavní producent v Interlplay – pozn. red.) mi k tomu vrátil stoh poznámek, co by šlo udělat lépe. Já si myslel svoje, za mě to bylo dobrý, ale zpětně se ukázalo, že měl naprostou pravdu. Od té doby na názory ostatních hodně dáme a kvalita je pro nás naprostou prioritou.“

„Ne se všemi producenty to ale bylo jako s báječným Brianem,“ doplňuje jej Allen. „Někteří mají pocit, že potřebují ospravedlnit svoji pozici a komentují všechno. Na tyhle kluky jsme vymysleli svoji fintu. Dali jsme do hry nějakou očividnou chybu a oni nám pak psali: Jasný, je to dobrý, ale tu žlutou tečku dole v menu odstraňte. Což bychom stejně udělali. Takhle nám to „opravili“ oni a nám tam zbyly naše věci,“ dal veterán Blizzardu nahlédnout pod pokličku vývoje her.

Frank vzpomíná na další historický milník. „S WoW jsme měli podepisovací akci v jednom kulturním centru v LA, ale nemohli se tam dostat, protože zkolabovala doprava. Tak jsme si říkali, to je pech, že je tady zrovna nějaký koncert… Naprosto jsme netušili, že dva tisíce lidí přijelo kvůli nám!“

„Na World of Warcraft pracovala téměř celá firma. Kdo mohl, pomáhal, až později jsme začali týmy rozdělovat a v tuto chvíli tvoří Blizzard v podstatě pět týmů,“ prozradil Mike a rozkecal se o tom, jak WoW hned vyprodali a jak museli dokonce stopnout výrobu krabic, protože to servery prostě neutáhly. Publikum zaburácelo smíchy, když se jej moderátor večera zeptal. „Kdy jste si řekli, že jsou servery World of Warcraft konečně stabilní?“ „Ono už je to stabilní?“ suše odvětil Mike.

Co chvíli pánové z pódia připomínali, že práci komunity sledují a podělili se i o pár historek, jak najímali „lidi z ulice“. Rozuměj, fanoušky nebo hráče, jejichž tvorba je nějak zaujala. „Hrál jsem tenkrát jako mnoho lidí v týmu EverQuest a objevil jsem ve své guildě chlapíka, který o tom přemýšlel naprosto parádně. Tak jsem mu napsal a on mi nevěřil, že jsem Allen Adham z Blizzardu! Tak jsem mu řekl, dobře, pošli mi email na moji blizzardí adresu a já ti odpovím. To proběhlo, ale on že tohle může udělat každý. Já toho kluka hodně chtěl, tak jsme se domluvili, že zavolá na centrálu a nechá se přepojit na můj stůl v 9 ráno. Akorát jsem tam v 9 ráno nemohl být, tak se smál, že mě prokoukl. Nakonec jsme zařídili concall a pak teprve uvěřil. Od té doby dělá u nás!“

V historkách bychom mohl pokračovat. Mike s nadšením vzpomínal, jak se jim povedlo totálně ututlat Overwatch a jak nikdo skutečně netušil, že to oznámí. Jak se již zmíněný Chris Metzen chystal na pódium hru představit a nemohl uvěřit, že nikdo v sále nic netuší. (Ostatně bylo to v roce 2014 na Blizzconu a já jsem tenkrát s Bětkou taky u toho!)

Vtipný dotaz přišel na Franka, prý když se remastruje Diablo, kdy bude Warcraft. „No, víš, my máme výhodu v tom, že máme zdroje ke všem hrám, které jsme kdy dělali,“ začal ze široka. „Warcraft jsme samozřejmě zkoušeli interně předělat, ale… no… na dnešní dobu to už není taková zábava!“ (Well později se vrhli na remaster trojky a moc se nepovedl.)

V tomhle vidím velkou výhodu celého Blizzardu. Ano, chápu, že fanoušci by si přáli 4 díly Diabla i Wacraftu, ale přiznejme si, moderní doba si žádá trochu jiné hry. Třeba MOBA nebo střílečky. Blizzardi obstáli i v tom. A nepochybuju, že v jejich kancelářích se už v tuto chvíli peče spousta dalších skvělých titulů. My se o nich ovšem dozvíme, až přijde jejich čas. Kdy?

When it's done.

A jako dovětek můj minipříběh

 Blizzard je pro mě nejvíc Diablo a Hearthstone, strategie jsem nikdy tolik nehrál a MMORPG téměř vůbec. Jo, World of Warcraft mě úplně minulo… I když s tím minulo to bylo složitější.

Psal se rok 2004 a já jsem byl na londýnské výstavě. Ani netuším, jak se jmenovala, tuším GameStars Live. Měl to být nástupce tehdy největšího evropského ECTS, což později uzmul Gamescom, konala se ve vyvoněných výstavních halách ExCeL a myslím, že její sláva trvala přesně jeden rok.

Mezi mnoha světovými vystavovateli byl tenkrát i Blizzard a jeho betaverze World of Warcraft. Na chvíli jsem si k ní sednul a hrál a hrál a hrál a hrál.

Na podobných akcích máte, pokud jste dobře připravený, dost nabitý program. Rozhovor zde, hraní dema na druhé straně výstaviště, prezentace s rozhovorem zas na té první… Na nic není čas!

A já hrál WoWko a spokojeně jsem nechal proplynout několik slotů, co jsem měl domluvené. Asi po dvou hodinách jsem pochopil, že tohle bude tak skvělá hra, že ji nesmím nikdy zapnout. Dodnes mě to mrzí, na druhou stranu tam, kde jiní mají několik sedmdesátkových postav, my máme tři děti!

 

 

 

Přátelé, využil jsem cynicky dne, kdy na mě nebudete moc křičet, protože mám svátek (křičet na mě můžete, ale ne moc) a na četné dotazy oficiálně na Mikuláše vyhlašuji to, co už vím pár týdnů a tedy, že do Vánoc to rozhodně nemám šanci stihnout. Teď už asi ani dopsat.


Částečně za to může, že jsem se trochu rozvolnil v létě, částečně druhá vlna, kdy jsem chtěl někam na 14 dní zmizet, ale nebylo moc kam a doma mi to prostě nešlo.
Ale kdybych měl citovat jednu filmovou scénu, tak to bude 25. hodina, kdy Edward Norton sice nejdříve vyplísní celý svět, aby si férově přiznal, že to nejvíc posral on sám. Svou roztěkanost jsem bohužel moc nezkrotil a bohužel zrovna práce na knížce je trochu jiná forma práce než moje tradiční přeskakování z jednoho projektu na druhý.
Čili věřím, že mi to odpustíte. A aby vás to tolik nemrzelo, tak tady je jedna pidiukázka, jak moc velký hovada jsme byli zhruba ve 20 letech.


Klub Rváčů 2
Psal se tak rok 97, možná 98. Sedím s Edou Jenickým ve sklepení divadla Rubín. A upřímně: Kulturní zážitek nebylo to, co nás sem několikrát v týdnu přivádělo. Alespoň mně ne, Eda zde hrál. Někdy na jevišti, někdy před barem, někdy za barem. Místní podnik vedli kamarádi a my jsme dost času strávili debatami… a někdy dokonce i o divadle.


Jednu dobu jsem sem chodíval opravdu často. Sklepení mělo tu výhodu, že můžete pouštět hudbu hodně na hlas, stejně tak jakože vás nevarují první slunečné paprsky, když to trochu přeženete. Nikdy jsem úplně kalič do rána nebyl, ale to neznamená, že se to sem tam nestalo.


Ten večer byl ale nějaký zaražený. Nic se nedělo. Do tančení na pultu za rachotu skupiny Trabant chybělo ještě pěkných pár drinků. Propíjíme se k nim. Do rohu si sedla trojice kravaťáků z nějaký reklamní agentury. Nebo banky. Dneska už to nepoznáte, obleky se hrozně slily, ale v 90. letech byli tyhle ksichti vidět na sto honů. Daj si nohy na stůl. Se*ou nás. Tohle je náš bar, tihle načančaný ksindlové máj svoje vyfénovaný podniky. Eda je dlouho sleduje, pak vstane a podívá se na mě.

„Dej mi pěstí!“ Překvapeně na něj kouknu, ale nechám to být. „Ses pos*al voe. Sedni a pij.“
„Dej mi pěstí!“ Opakuje Eda. „Ale na břicho voe!“ pro jistotu zašeptal.
Zkusíme to.
Poprvý.
Podruhý.
Střídáme se.
Nejsou to zabijácký trefy, ale břicha a leckdy i hrudníky (když to nesedne), docela duněj. Dva z těch borců nasaděj nervózní výraz a po chvíli vypadnou. Třetí, největší hezounek z nich, na nás fascinovaně kouká. Po chvíli se osmělí a zeptá se: „Můžu to taky zkusit?“ Eda řekne jasně a nakouří mu jednu. Ne na břicho. Ale na hrudní kost. Knoflíček od košile mu musel zamáčknout až někam za plíce. Mezi tím jsme totiž zjistili, že tohle nejvíc bolí. Hezoun to chvíli rozdejchává a pak úder vrací. A jede se dál.


Tohle není variace na Klub rváčů, ale moje historka cca rok, možná dva předtím, než šel Fight Club do kin. Knihu zde tuším moc lidí neznalo a i když na to nemůžu přísahat, my jsme o Klubu rváčů vůbec nevěděli. Přesto nás něco vedlo k tomu rozloučit se na chvíli s pohodlím a bezpečím a zkusit zažít konečně pořádný adrenalin. Dát si pěstí. A pak znova. Na vlastní kůži. Na vlastní ks… (No v našem případě jenom břicho, zas takový koule jsme neměli.)


„Byli jsme televizí vychovaný k víře, že jednou se z nás stanou milionáři, filmoví bozi nebo rockový hvězdy, ale kdepak... my si to uvědomujeme... a začínáme bejt dost nasraný,“ abych citoval Tylera Durdena. Palahniukova kniha je biblí části jedné generace. Generace, která nehladověla, měla leckdy i vysoké postavení, dobré fleky a podle většinových měřítek byla úspěšná. Velmi úspěšná. Ale co je to za život, když největší vzrušení je novej leták z IKEA!


A já to jenom píšu, že občas vás musí dílo trefit v určitý době, protože jinak mu nikdy neporozumíte. Protože zatímco ve 14 nebo 15 bych si přečetl dalšího Foglara, možná dokonce vyrazil na nějakou výpravu se žlutým špendlíkem, v těch 20 už jsem k zahnání nudy potřeboval víc.


Mimochodem ten mejdan skončil tak, že dorazila partička Anglánů a v jejich středu mladičkej, ale asi dvoumetrovej maník. Černoch. Mariňák. Přidá se. Jeho rána mě nadzvedne a pošle vzdušnou čarou až k baru. Ležím tam a nemůžu chytit dech. Asi to vypadá blbě, takže se všichni seběhnou a zvedaj mě ze země. Je to dobrý, nic mi nezlomil. Anglán mi až do rána platí piva, což je fajn. Pijeme, kecáme.

Hlavně, že není nuda!