1913 - crowfunding kampaň

Novinky - 1913

Vídeň, 1913. V zakouřené kavárně se náhodně potkávají čtyři muži. Masaryk, Uljanov, Džugašvili a Hitler. Mrazivý román Ladislava Větvičky, 250 stran.

Knihy
V roce 1913, po lednovem setkani Hitlera, Stalina, Lenina a Masaryka došlo ještě k jedné důležité události - den před Vánoci byl hrstkou senátorů podepsán zákon o FEDu. Tímto krokem byl bankovní sektor všech klíčových zemí připraven pro válku. Cesta byla volná. Jaké byly další kroky směřující ke katastrofě? A jak vypadají země R-U 100 let od katastrofy? 100 roků po Haškovi - Okolo Rakusko-Uherska Obrázek

Knihu Ladislava Větvičky "100 roku po Haškovi/Okolo Rakusko-Uherska" možete na mailu ladislav.vetvicka@centrum.cz do 10.5.2019 objednavat za specialnich podminek - 1ks za 390,-Kč; 2ks za 490,-Kč. Ceny včetně poštovneho a balneho.

 

Předmluva

„Pracujte střídmě, cestujte, bavte se a užívejte života, dokud to jde. Zítřek už nemusí přijít…“

Jak sem přišel na tu šalonu myšlenku obejit nebo objet země rakousko – uherske? Jednoduše. Četl sem knižku Jaroslava Haška „Dějiny strany mirneho pokroku v mezich zakona“, keru napsal v letech 1911-12. Je nadherna aji po sto rokach. Obsahuje hodně zajimavych mist, kde si člověk uvědomuje, že se toho na světě přiliš mnoho nezměnilo.

Až sem narazil na pasaž, u kere sem si řek, že to už by dnes nemohlo byt možne. Byla to pasaž, kde Hašek piše, že večer dostal s dvěmi přateli stranicky trest objet celou monarchii.

Škoda, že je jina doba. Člověk se nemože jen tak zebrat a vypadnut na pul roka. Je třeba platit daně, pojištěni, hypoteky lizingy a jine zlodějny, kere si statni režim vymyslel, nebo do kerych zme spadli vlastni neopatrnosti. To si dneska možu dovolit leda tak bohači, ale ti su zase tak lenivi a zhyčkani, anebo uplně hlupi, že by je cosik takeho nenapadlo. Čemu by to tež robili, když maju v bankach miliony a musi se starat, aby jim je ztama kdosik nečornul, že?

A stejně mi furt vrtalo hlavu – kura a čemu by to nešlo? Vždyť musi byt jakesik řešeni. Vždyť člověk za tych sto roku snad dosahnul jakehosik pokroku, ni? V Bajkonuru ještě nebyl hajzel papir, ale Gagarin už lital kolem Země! Všecko dneska robi roboti, tvrda robota na polu už tež neni, tuž člověk by měl mět vice času než před sto rokama, ni?

A pak mi kdosik řikal taky hlupy vtip, už si ho nepamatuju, ale bylo tam cosik jako: „Dokazal bys zežrat cele prase?“ „No, to asi ni.“ „Ale dokazal, jen to musiš zebrat po kuskach.“

A bylo to tu. Čemu bysem měl taku cestu robit naraz, když to ide po kuskach?

A tak, robice si poznamky, fotky a shromažďujice materyjaly, pustil sem se do teho.

Bo člověk by si měl plnit svoje sny a cile. Jinak neni člověkem, ale enem hlupym zviřatkem.

7. kapitola - zapisky z Uher: "Každy Maďar može za to, že je Maďar"

Probudil sem se ve starem uherskem městě Ungvár. Kdysik to bylo slovanske město, osidlene Bilymi Chorvaty, keři na břehu řeky Už vybudovali pevnost a městske sidlo. Na počatku 10. Stoleti se tady ovšem objevili Uhři a města, pravě tak jako cele Panonske nižiny se zmocnili, muže mistnich kmenu vybili a děcka a baby si přivlastnili. To už je takovy zvyk, když se na jednom uzemi nachazi vice jak jeden kmen.

Ještě před začatkem Velke valky žilo v Ungvaru 80% Maďaru. Pak se město dostalo do spravy Československa a přejmenovalo se na Užhorod. Žilo tady tež velke množstvi Židu, keři městu řikali אונגוואר

V roce 1938 se Čechoslovaci ferově domluvili s Maďarama a město Užhorod zase dostalo nazev Ungvár. Maďaři až tak ferovi nebyli, Židy kajsik odvezli a ti už se nevratili. Ani k mistnim pamatkam se Maďaři nechovali hezky. Sochu Masaryka, kera stala na tehdejšim hlavnim Masarykově naměsti svrhli a kajsik  zašantročili. Ale po pravdě řečene, co by tež robila socha Masaryka na Arpádyho naměsti, že?

Mimochodem, socha Masaryka měla zvlaštni osud. Po osvobozeni ju našli Ameryčani až v dalekem Pasově a předali ju Československu. Československo už ju ale nemohlo instalovat v Ungváru, ani už Ungvár nemohlo přejmenovat na Užhorod, protože mezitym v řijnu 1944 město „osvobodila“ Ruda armada a asi se tam vojakum tak libilo, že ho přejmenovali na Ужгород a připojili k SSSR.

A tak Čechoslovaci nalezli nahradni řešeni a sochu Masaryka, keru jim amerycka armada poctivě vratila, slavnostně odhalili ještě v roce 1945 v Hranicach na Moravě. Nedluho pote se ovšem v Československu dostali k moci bolševici a socha musela byt zase schovana.

Po druhe byla slavnostně odhalena zase v Hranicach na Moravě, a to ve slavnem roce 1968. Jak asi tušite, ani toto odhaleni nemělo dluheho trvani a tady se ukazalo, jake su Česi hovada. Nedluho po dalšim zahaleni v době tzv. normalizace byla socha roztavena v Kroměřižskych strojirnach.

No a tohle všecko se vam promita v hlavě, když se probudite nedaleko řeky Už v tom fajnem městě, kere nese po te řece nazev a kere snad doplatilo ze všech měst Rakuska-Uherska naprosto nejvic na rozhodnuti Františka Josefa I o vydani manyfestu „Mym narodum“.

Už třeti den sem spočival po několikadennim přejezdu na elektrokole z Ostravy podel řeky Moravy a Dunaja přes Břeclav a Bratislavu až do tohoto hlavniho města byvale československe provincie. Byl čas se posunut dal. A zrovna v tym okamžiku mi zazvonil mobil – pan Madeja.

„Tuž co, Ladik? Jak to ide? Sedime tu na terase u Vlastika, hulime dymku, pijeme kubansky rum a řikame si, jestli nepotřebuješ psychicku vzpruhu!“

„No to ste se pravě trefil, pane Madeja, pravě se chystam vyjet z Užhoroda do Rumunska, myslite, že to je dobry napad?“

Po chvilce přemyšlani se ozvala rezolutni odpověď: „Ni.“

To mě překvapilo. Myslel sem, že mam na vic.

„A co kdybysem jel enem tak do udoli Tisy k Tokaju, to by šlo?“ prubnul sem nahradni varyjantu.

„Tuž to už ja, Tokaj daš, držime ti palce, ale dal se nepušťaj!“

Oddechnul sem si. Byl sem rad, že cesta je schvalena.

Tři dny stravene u česko-rusinskych přatel sice obnovilo moje fyzicke i psychicke sily, zaroveň sem se začal propadat do nebezpečne lenivosti. Sešel sem dule k Milanovi a Lubce do garaže, kde byly naražene dva sudy z produkce českeho sladka Přemka z města Rovno. Lahoda jak cyp, zvlaště když mi Lubka připravila na snidaňu česnekovo-držkovu pomazanku, klobasky a nadherny černy hermelin od dalšiho Čecha, kery na Ukrajině robil domaci syry. To same sem dostal zabalene do placatych chlebu na cestu a jak česky Hans sem mohl vyrazit vstřic maďarske zemi.

Cilem byly kopečky okolo města Tokaj.

Kura, nechtělo se mi, ale jak řika stare ruske přislovi „ryba aji host začinaju po třetim dňu smrdět“. Byl čas vyrazit on the road again. Za hoďku sem byl na pěšim přechodu Slemence. Ukrajinci byli tentokrat trochu lenivi, a tak sem se asi dvacet minut zdržel. Oproti klasickemu přejezdu autem, kdy člověk čeka aji pět hodin, a celnici z šanghajskeho prostora se tvaři, že tak to je spravne, to byla pohoda.

Bylo klidne nedělni dopoledne, slunko na modre obloze nemělo chybu. Ve stylove slovenske pivnici s nazvem Hanoi a maďarsky mluvicim personalem sem stravil pulhodinku odpočinku u sklinky Staropramena 10°, pak, nikym nekontrolovany sem překročil prazdnu hranicu na maďarsko – slovenskem pomezi, stanovenem Trianonsku smluvu a podel řeky Bodrog valil dal na jih.

Vypadalo to dokonale, nikdy bych byl byval netušil, jake martyryjum ještě bude přede mnu. V 16 hod sem minul cedulu Tokaj, s ohrnutym hornim rtem, vyjadřujicim pohrdani nad tlustyma turystama, keři seděli na zahradkach před vyhlašenyma vinarnama a popijali nealkoholicke pivo sem projel městem a přemyšlal co dal.

Tachometer ukazoval 130 kilaku. Slunko ještě bylo vysoko, byla by škoda nevyužit možnosti překonat denni rekord elektrokola.  Pan Madeja sice řikal, že za Tokaj už nemam jezdit, ale on zas nema všecky ty informace, kere tady mam ja. A ja na bukingu viděl, že dvacet kilaku podel řeky Tisy je jakasik vesnička Tiszalok a tam je taky velky žluty barak s nazvem Farma a ubytovanim za 350 korun českych, kusek od břehu te fajne řeky, kera odnaša všecky ty barevne PET flašky ze všeckych karpatskych svahu a posuva je do Dunaja a pak do Černeho mořa, kere ma možna ten nazev pravě proto, že tam je tolik PETek z Podkarpatske Rusi.

A navic aji pan Madeja jako stary přiznivec sportu určitě uvita, když překonam denni rekord, kery zatim byl 150 kilaku. Možna sem mu měl zavolat, abysem se byl byval zeptal, jestli mam v cestě pokračovat anebo ni. Ale ja sem nazavolal. A to byla chyba. Kdyby sem byl byval věděl, co bude nasledovat, byl bysem byval zavolal. Ale ja sem podlehnul sportovni pyše, kera předchazi pad.

Cesta do Tiszaloku byla nadherna. Slunko, sklaňajici se k zapadu, nadherna řeka, krutici se mezi polama a lesikama rychle rostucich maďarskych stromu, prostě pohoda. V jednym mistě sem byl teda mirně překvapeny, bo misto mosta přes řeku Tisu byl enem betonovy sjezd k řece, kde se stary maďarsky pes pelešil v jedine blative kaluži široko daleko a to bylo všecko.

Na druhe straně řeky byl trajekt. No, trajekt, prostě převoznik s taku placatu loďku, kde se vlezly dvě auta. Neměl sem strach, že by sem se byl byval nevleznul. Problem byl, že sem finančně na taku cestu nebyl připraveny. V Tokaji sem si vyzvednul v take te krabici ve stěně, kera dava penize, asi deset tisic forintu, což bylo okolo tisice českych korun. To mi podle odhadu mělo na dva dny putovani k rumunske hranici stačit. Ale netušil sem, že po trase přide čas na take zanedbatelne častky, jako je platba za převoznika přes řeku Tisu.

„Sto forintu“, povida mi převoznik, když odehnal zablaceneho psa, kery chtěl zadarmo na druhu stranu řeky, zavřel vrata a spustil motor, kery ho přivijal na druhu stranu řeky.

Podal sem mu desetitisicovku.

„Menši nemaš?“ zamračil se převoznik.

„Ne, fčil mi to vydal bankrotomat, ale možu ti dat dvacet euro a vratiš mi to ve forintach,“ navrhnul sem konečne řešeni převozniho problemu.

„Seru ti na Euro,“ povida převoznik. „Až pojedeš přiště, tak mi to vratiš,“ ukončil dyskuzi a přešel na předek kompy, aby sledoval přibližovani se levemu břehu řeky.

Kura, cosik se za tych sto roku změnilo. Kdyby tu byl Hašek, tak řekne, že už neni pravda, že „každy Maďar može za to, že je Maďar“. Maďaři se změnili k lepšimu.

Nadšeny tym, že Maďaři už nesu taci zli, co byvali a ukolibany faktem, že 150 km mam za sebu, tym padem denni rekord je překonany, sem vjel do vesnice Tiszalok.  Už zdalky sem viděl žlutu budovu penzyjonu Farma. Byl sem doma. Určitě znate ten fajny pocit, kdy rodny barak mate na dohled, endorfiny zaleju vaše tělo a veškere přirozene instynkty otupi. Mimochodem, to je pravě ten okamžik, kdy na cestach dochaza k největšimu počtu nehod. Par kilaku před cilem.

Žadnu nehodu sem neutrpěl, ale falešnemu pocitu bezpeči sem podlehnul a na dohled od mojeho penzijona sem podlehnul lakani maleho bufeta, kery čepoval užasne maďarske pivo Dreher. Po take štrece a dennim rekordu sem si to zaslužil. Zastavil sem, nechal si načepovat ten nechutny maďarsky mok a odpočival s pohledem na muj žluty penzijon. Možna mě mohlo varovat, že parkoviště před 200 metru vzdalenym penzijonem je uplně prazdne, ale přesto sem si dal eště jedno pivko. To byla strategicka chyba. Kdybysem si byl byval ja cyp stary aspoň nechal nabit baterky do elektrokola! Ale čemu by sem to byl byval robil, když sem už byl dvě stě metru od cila a mohl sem to dobit přes noc? To su ty nevyhody elektrokol.

Slunko už zapadalo, když sem dopil pivka a přesunul se k mistu mojeho planovaneho ubytovani. Krve by se ve mě nedořezal. Žluty barak, kery z dalky vypadal obstojně, byl zblizka ošuntěly, ale hlavně, okna byla špinava a přes vstupni mostek do penziona evidentně kvuliva bujnym kopřivam nikdo dva roky nešel.

Ověřil sem si adresu. Byl spravna, potvrzovaci mail byl na mistě a 350 Kč z mojeho učtu bylo odečtene a odeslane na učet hotelijera.

„Kurvy jedny maďarske!“ zařval sem na nic netušici topoly, kere němě sledovaly tento bizarni vyjev. Cyp z Ostravy bucha na dveře zapadleho maďarskeho penziona, v kerem nikdo dva roky nespal...

No nic, Ladik, taka cypovina tě nerozhodi, řekl sem si a našel nejbližši ubytko. Bylo o pět kilaku proti prudu řeky Tisy a byl to obyčejny autokemp. Čert to zeber, moskyty přežiju, enem už dneska nechcu šlapat ani kilometer. Klidně budu spat v jakesik chatce na břehu te zkurvene špinave řeky. Hlavně jak už nebudu muset šlapat.

O čtvrt hodiny později sem stal na prašne cestě před vstupem do Autocampingu Tiszalok. Bylo to nadherne misto na břehu te velike řeky. Sednul sem se na travnik a zhluboka oddychoval. Že ja sem teho pana Madeju neposluchal. Ja cyp sprosty zplantany naprosto zbytečny. Vstup do Autocampingu byl samozřejmě zavřeny na obrovsky, těžky řetaz. Tež mě to mohlo napadnut, že v květnu ještě kemping fungovat nebude.

Myslel sem, že mi jebne. Osum večer, slunko pryč, baterky do kola vybite a ubytovani nikde. Podival sem se na web. Nejbližši ubytovani 25 kilaku. V normalni situaci by to bylo v pohodě, ale ja sem měl za sebu už 160 kilaku. Jina varianta ale nepřichazala v uvahu. U Tisy sem spat nechtěl, bo komaři už byli v plne aktyvitě a po tych kilakach sem se těšil na sprchu va jakemkoliv ubytovani.

Dvacet pět kilaku do městečka Hajdunanáš byly depresivni. Baterky do elektrokola byly vybite a ja sem na tomto mrtvem štyrycetikilovem kole šlapal proti větru. Hnus. Nikomu to nepřeju. Naštěsti sem měl před sebu jasny cil – penzyjon Cypkeš v městě Hajdunanaš. Pro jistotu sem si aji telefonycky ověřil, že maju pro mě misto. Ani to ale nestačilo. Kdybysem se byl byval zeptal pana Madeji, anebo stareho haviřa Vlastika, okamžitě by mě oprostili od take myšlenky šlapat na kole do take ďury. Vlastik by určitě řekl: „Ladik, přece nebudeš spat v penzyjonu s nazvem Cypkeš? To je Ostravaka nedustojne!“

Bohužel, v moji sportovni pyše sem jim ani nezavolal, ani sem nevnimal tyto podvědome signaly, kere by ostravakum měly signalizovat, že tu coš něgra.

Rozbity jak cyganska hračka se dorazil do penzyjonu Cypkeš. Na tachometru 180 kilaku, dupa zpocena až po vlasy a bylo mi uplně jedno, kaj budu chrapat a za kolik.

Penzion Cypkeš mi na prvni pohled připadnul sympatycky. Přes plot zahrady sem viděl snad deset grilovacich mist, partyja tancovala mezi kvetucima jabloňama a všeci se bavili jak cyp. Odevřel sem branku a zpoceny a zpraseny po stoosumdesati kilometrach sem vstupil dovnitř.

Zežral sem jakesik řizky, grilovane maso a dal se s mistnima tři pulky baracs palinky. Jinak to prostě nešlo, všeci se se mnu zdravili, jak kdybysem byl byval jejich člověk. Ti Maďaři su stejně fajni pomyslel sem si.

„Co tady chcete!“ zařvala na mě jakasik tlusta baba.

„Ja tady byvam, ty hydro,“ oplatil sem ji stejnu mincu a přemyšlal sem, jak je možne, že v takem nadhernem prostředi zrovna ja musim narazit na jakusik uklizečku.

„No tak to asi nebyvaš, synku, bo ja tady mam svadbu, cely penzijon je od ledna vybukovany a kdybys tu byval, tak bysem o tym cosik musela vědět, bo su majitelka penzijona.“

Tato slova na mě asi musela zapusobit silně depresyvně, bo sem si rezygnovany sednul na betonovy rantel plotka a tlusta baba pochopila, že by mě u ni mohl trefit šlak, což evidentně neni v planu žadneho hotelyjera.

„Ale vždyť sem to bukoval přes buking a ještě tu asi před hodinu volal, jestli to plati...“ zkušal sem najit cestičku ven.

„Ja, tak ten telefon je na švigru a ta na všecko kyve. Tady prostě dneska ubytovani neni. Ale nezufejte, tři sta metru odsud je penzijon a tam misto určitě najdete, bo o tym nikdo nevi,“ podivala se na mě s mateřsku lasku ta stopadesatikilova něžna maďarska žena.

Nevěř ji, Ladik, začal se ve mně ozyvat stary haškovsky instynkt. Každy Maďar može za to, že je Maďar! Chce tě ojebat! Nikam nechoď! Zustaň tady na zahradě, tady maš vše! Maso, palenku, vino aji nevěstu...

„Kaj je ten penzyjon,“ zeptal sem se rezygnovaně te mateřske ženy.

„Neni to daleko, tři sta metru odsud směrem na nadražni stanicu Hajdunanáš,“ zvolala nadšeně, což sem až později pochopil, že je nadšena tym, že opustim jeji životni prostor. „Jmenuje se to Penzijon Margarita, je to zeleny barak a nemožeš to minut, bo to je přimo na hlavni cestě k nadraži!“

Stejně su ti Maďaři fajni, pomyslel sem si, když za mnu zaklapla vratka svoji zahrady a přiťukla si panakem czeresz palinky.

„Kurvy jedny maďarske!“ zvolal sem nedluho pote, co sem prošel asi kilometer dluhu trasu od penzyjona Cypkeš k hlavnimu nadraži Hajdunanáš a penzijon Margarita sem nenašel.

Deprem po dotazovani u mistniho lidu sem zjistil, kde se barak naleza. Až když sem stal před jeho branu, sem pochopil, kaj sem zrobil chybu. Penzyjon nebyl zeleny, ale modry. Nejmenoval se Margarita, ale Izabela. A co bylo nehorši, odevřeny byl možna v loňske sezoně, ale v letošni ni.

Nevim, jestli si dokažete představit depresi cypa, kery je zpoceny, smradlavy, ma v nohach 188 kilaku a po třeti ho někdo přivede do deprese tym, že mu přislibi cosik fajneho a pak mu to těsně před dosaženim cila zebere. Myslim, že přesně na to pasuje jedna z defynyci teorie psychicke relatyvity Davida Grubera. Ale to je zas jiny přiběh.

Totalně demoralizovany sem se prochazal tmavyma uličkama maďarskeho maloměsta, až sem v malem bistru narazil na možnost kupeni si plechovych piv luksusni značky Soproni. Přes den bysem taky patok nedal do vlastniho pysku. Fčil večer, při představě teho, že stravim noc na dřevěne lavici hlavniho nadraži Hajdunanaš, to byl jediny dotyk s normalnim světěm.

„Už zavirame,“ povida mi děvucah z bistra, bo sem ji branil v chuzi, bo sem na schodach jejiho podniku trunil, jak kdybych tam chtěl spat. No, po pravdě řečene, přemyšlal sem, že tam rozbalim spacak a budu spat, enem co to zavře. „Spite vedle v hotelu Medyjan?“ zeptala se mě bezelstně.

„V jakem hotelu Medyjan? To v žadnem bukingu neni!“ zamumlal sem po 188 km a 12 pivech.

„To je tady hned vedle, ukažu vam cestu,“ švitořila ta vila anglicky s romantyckym maďarskym přizvukem.

Ja sem to hned věděl, že neni pravda, že každy Maďar može za to, že je Maďar. Tato krasna osoba mi ukazala cestu do nedalekeho hotela, kery buking.com neznal, těsně před pulnoci se mi odevřely brany tohoto rajskeho podniku a ja se ocitnul před recepci. Byl to nobl hotel. Stal skoro tisic korun na noc, ale už mi to bylo jedno. Byl sem připraveny na cokoliv, bo mi to připadalo lepši, než spat na dřevěne lavce na nadraži a dalši den valit dalšich stopadesat kilaku na jihozapad.

„Budete mět pokoj 113, je to posledni a jediny pokoj, kery mame,“ švitořila na mě maďarska recepčni.

„Vite, mi to je už uplně jedno, jestli to ma čislo 13 nebo je posledni, ja su rad, že kajsik možu složit svoje unavene nohy a dobit baterky. A su rad, že neni každy Maďar jako Maďar.“

„Nevim, co mate na mysli, ale pomožu vam s tym kolem a zavazadlama do pokoja,“ povidala ta božska maďarska duša.

Vystupali zme s třicetikilovym kolem do prvniho patra, prošli chodbu až na konec dluhe chodby k pokoju 113. Recepčni pipla kartu, před ňu se odevřely dvěře pokoja, recepčni trochu ztuhla, ale mi se zhroutil cely svět.

Za dveřama byly buty jakychsik lidi a v posteli leželi v milostnem objeti dva sedumdesatileti duchodci.

„Pardóóón!“ vykřikla ta něžna, recepčni duše a vycuvala z pokoja.

„Nic se nestalo,“ hlesnul sem a zesunul se na zem. Ti Maďaři fakt možu za to, že su Maďaři...

Knihu Ladislava Větvičky "100 roku po Haškovi/Okolo Rakusko-Uherska" možete do 10.5.2019 objednavat na mailu ladislav.vetvicka@centrum.cz za specialnich podminek - 1ks za 390,-Kč; 2ks za 490,-Kč. Ceny včetně poštovneho a balneho.

Volne pokračovani uspěšne knihy "Mamulovy děti". Kniha "Helmut" popisuje děni v Ostravě a okoli v zajimavych letech, začina odvodem na vojnu v řijnu 1989 a končí rozpadem Československa. Ukazka z nove knihy "HELMUT" Obrázek

Zdar lidi, zitra jde do tiskarny nova knižka "HELMUT", kterou jsme napsali spolu s ostravskym muzikantem Viťou Hrčkou. Do zitřka, dokud neni uzavřen naklad, tedy platí množstevní sleva, cena je 490,- Kč za 2 kusy knihy. Pokud vás přiběh Helmuta zaujme, objednavejte hned na adrese ladik.vetva@gmail.com.

 

Kniha nebude ve standardni obchodni siti.

Kniha je formatu A5 a ma 170 stran, budeme ju rozesílat od čtrvrtka 20.4.Je poněkud drsnějši než předchozi knihy, posuďte sami z ukazky kapitoly

 

Je nebojeschopny, bo je boje neschopny 

Kalendař ukazoval konec řijna roku osumdesat devět. 

Když tak o tym přemyšlam, Helmuta sem potkal v mistach, kere žaden ostravsky chlop neměl rad. Obzvlaště na koncu osumdesatek, kdy ve vzduchu byla citit změna. Helmuta sem totiž poprve potkal v budově Okresni vojenske spravy. 

Každe jaro a podzim se tady schazaly nedužive postavy ostravskych synku, kerym tu byl zděleny rozsudek zelenych hlav – schopny, odvedeny. Po tomto vyjadřeni už člověk čekal enem na uředni dopis, kerym byl přiděleny k zakladni vojenske službě, z kere nikdo neměl radost. Všeci se bali služby na vychodnim Slovensku, nebo naopak na zapadnim vojenskem okruhu, ale ono to v podstatě bylo jedno. Odvedenca čekaly dva roky… dneska nepředstavitelna doba… dva roky pobytu v zelene unyformě, stravene nic nicnerobenim, ztracene dva roky kajsik v dupě u zakopanych vojenskych utvaru, mezi idyjotama, kde vedle na lužku mohl byt negramotny cygan z plechove osady ze Spiše, maďarsky magor nerozumějici česky z New Castle nebo mlady alkoholik z Pavlova, kereho v noci přepadavaly přišerne absťaky  a taky stesk po Palavě a Veltlinu, že se z teho počuraval. 

Byl sem naprosto rozhodnuty nepoddat se a dosahnut na doklad, kery byl snem tisicu synku tehdejšiho Československa. Podle barvy papundekla, kerym by doklad obaleny, se mu řikalo modra knižka. Tento magicky dokument znamenal, že majitel teto prukazky byl zproštěny vojenske služby.

Nebylo jednoduche taky dokument ziskat, na tym musel člověk dluhodobě pracovat. Buďto musel byt homosexualem, což ovšem nebyla dobra cesta, bo se člověk staval terčem posměchu veškereho okoli. Nebo se to dalo zahrat na kožni nemoce, egzemy a tak. Nebylo to jednoduche. Kamoš se třeba pokušal dostat modru na to, že ma ploche nohy. Dustojnik u odvoda se na něho drsně podival a povida: „No a co, kurva? Co to na mě hraješ?“

Kamoš řika: „Nic, ja se enem bojim, že je mam take ploche, že bysem při utoku tym plaskanim předčasně upozornil nepřitela…“

Dustojnik se pousmal a vyřknul verdykt: „Odvedeny.“ Pak se naklonil ku kamošovi a povida: „Pudeš před jednotku a budeš odminovavat uzemi, když maš ty placate hnaty, cype,“ řval mu do ucha a hlupě se u teho smal.

A tak se partyja nesnažila o jakesik humanni metody. Obvykle se tak nožem zeškrabavala koža z prstu na nohach, na živu kožu se lely nejruznějši sajrajty a čekalo se, až všecko začne přišerně hnisat. Pak se uplacali doktoři, aby napsali spravne vyjadřeni, aby se dalo na vojenske spravě tvrdit, že člověk nemože obut vojenske kanady, bo ma dluhodobě dokaličene hnaty. A vojak, kery nemože obut vojenske kanady, je vojakem naprosto ztracenym, jak v boju, tak v přiměři. Ovšem taka cesta byla strastiplna a bolestiva. Ta se mi tež nelibila.

Zvolil sem třeti možnost.

Psychicka porucha byla varianta, keru volili mnozi, ale člověk buď musel hrat schizofrenyka, nebo mět za sebu aspoň jakesik pokusy o sebevraždy. Člověk to musel robit opatrně, bo byli taci pitomci, keři pokusy dovedli ke zdarnemu koncu, aniž by chtěli. Dosahli tak cila už v zakladnim taboře, ani tu modru už pak vlastně nepotřebovali, aby se zbavili služby v nesmyslne armadě.

Take řezničině sem se ale naštěsti nemusel věnovat, bo sem dluhodobě pracoval na jinem planu, jak oblbnut vojensku hydru.

A tak, jedneho řijnoveho dňa roku osumdesat devět sem se ocitnul v odvodni mistnosti. Stal sem u pultu, přede mnu byl nesympatycky, tlusty plukovnik československe armady, vedle něho ještě tlustějši a ještě nesympatyčtějši pisařka, kera mi připominala hlupu, tlustu Libu od nas z hospody. Vedle mě u stola stal vysoky, dluhovlasy synek v zalatanem, evidentně dluho nepranem montgomeraku a vojenskych kanadach.

To je cyp, pomyslel sem si. Ještě je v civilu a už se dobrovolně obuva do teho těžkeho, smradlaveho hnusu. Cosik takeho može zrobit enem kotlikař nebo debil. Anebo debil kotlikař, to su ti pitomci ze zvrhlyma pravidlama, jako že se nesmi chcat do taboroveho ohňa a tak. Vic možnosti nebylo.

Veškerym měřenim a važenim zme podle zelenych mozku uspěšně prošli, takže bylo jasne, že nejsme ani uzkoprsi, ani buzeranti, ani egzemojidni. Fyzicky zme tym padem měli byt schopni služby v armadě chranici zapadni hranicu tabora miru před ameryckym imperialistu podporovanym zapadoněmeckym revanšistu z Mnichova.

Tlusty plukovnik se zastavil před mojim potencyjalnim kolegu vojinem, stojicim vedle mě. Spěšně přehlidnul jeho papiry a prohlasil: „Takže vidim, že nic nebrani temu, abyste byl odvedeny, co? Mate cosik k doplněni?“

„Sudruhu desatniku, hlasim, že nemožu byt odvedeny, bo nejsem schopny boje,“ prohlasil ten blazen. Stal v pozoru tak vyšponovany, že ani Japonci nebyli tak vyšponovani, když nasedali do svojich sebevražednych letadel ve funkci kamikadze.

Sledoval sem to s jistym nadhledem. Oslovit plukovnika desatnikem podle mě nebyl dost dobry napad, jak dosahnut svojiho cila. Každopadně je třeba řict, že tento postup ziskal zasluženu pozornost všeckych přitomnych, včetně tluste zapisovatelky. Ze zdvihnutym obočim, fixku namalovanym na tučnem pysku, sledovala ze zajmem dalši děni.

„Co ste to řek?“ pomalu procedil mezi zubama plukovnik, degradovany neznamym chlapikem na desatnika.

„Řek sem, že nemožu byt odvedeny, bo mam taky pocit, že jsem nebojeschopny, čimž bysem mohl ohrozit bojeschopnost cele československe armady, bo jak je to zname z učeni fašistyckeho profesora Pareta, řetěz je taky silny, jak je silny jeho nejslabši članek. A ja nemožu byt nejslabšim člankem československe armady, to se nemožete zebrat na svědomi ani vy, sudruhu desatniku!“

Rudy plukovnik se pomalu obratil na tlustu zapisovatelku: „Jaruško, pište. Odvedenec prohlašuje, že je nebojeschopny, bo je boje neschopny.“  

„Mate na to jakesik pisemne dukazy?“ obratil se s přimhuřenyma očama, kere nevěstily nic pozityvniho, na svoju oběť. 

„Ano, sudruhu desatniku. Celu knihu Vilfreda Pareta Pojednani o všeobecne  sociologii. Umite anglicky? Možu vam ju pučit. Ty kurvy bolševicke to zatim do češtiny nepřeložily!“ odpovidal s kamennym gzychtem Helmut. 

„Na to sem se vas neptal!!!“ zařval plukovnik.

„Mate jakesik lekařske doklady, že nejste schopen boje?“

„Nikoliv, sudruhu desatniku! Doktory neuznavam, su to neschopni felčaři. Jedinu hodnotu ma frontovy chirurg amputujici zbytečne končetiny a ulevujici trpicim koňskyma davkama morfia. Bohužel, žadneho takeho frontoveho chirurga neznam,“ odpověděl s kamennym gzychtem ten divny patron vedle mě. Už v tym okamžiku sem věděl, že je ztraceny. Ale vzbudil ve mně sympatyje, bo moji tehdejši kamoši by si nikdy nedovolili nazyvat plukovnika desatnikem a přitom ho zaroveň žadat o zproštěni vojenske služby. 

„Sedněte se na židlu vedle a vyčkejte rozhodnuti,“ zasyčel na tu divnu osobu plukovnik a jeho červeně natekle očka se obratila na mě: „A vy co? Mate cosik k doplněni vašeho odvodniho protokolu, ať to možeme dneska uzavřet?“ 

Nadechnul sem se: „Nemam tu nic tak zavažneho tajak kolega, takže sudruhu plukovniku, myslim, že by tu snad neměly byt překažky, kere by branily mojimu odvodu.“ 

„Tak to rad slyšim, bo už sem dneska měl pocit, že mě cyp střeli. Tolik lemplu v jednom dňu sem snad nezažil,“ procedil mezi zubama plukovnik. 

„Snad enem taka technycka drobnost, sudruhu plukovniku, asi by bylo dobre uvest do mojeho protokola, že mivam psychicke potiže a epileptycke zachvaty, bo mě v mladi jebla gula do hlavy a proto mi vubec nebude vadit zařazeni mezi utočne jednotky prvniho bojoveho sledu. Chtěl bych bojovat na střednim useku fronty v prostoru München-Nürnberg…“ prohlasil sem s naprosto odhodlanym vyrazem, z kereho bylo jednoznačne, že se těšim na službu v zapadnim okruhu proti revanšistovi z NSR. 

Do plukovnika jak kdyby blesk vjel: „Cože vas to jeblooo? Jaka gula, kurva? Mě snad dneska jebne tež! Ale z vas!“ 

„Poslušně hlasim, sudruhu plukovniku, že když mi bylo pět roku, tak mě udeřila kuželkova gula do hlavy a od te doby mam nesnesitelne potiže,“ snažil sem se vložit do odpovědi veškeru tragiku dane zaležitosti a smutek, z jakeho každemu muselo byt jasne, jak to musi bolet, když člověka jebne do hlavy kuželkova gula. 

„Jaka kuželkova gula, chlape? To mi chcete namluvit, že ste ležel na kuželkove draze?“ sipal rudy plukovnik. 

„Nikoliv, sudruhu plukovniku, jednalo se o ruske kuželky. To su ty kuželky jak je gula zavěšena na tym řetazku. Byla to nehoda. Mate snad cosik proti ruskym kuželkam? Nebo snad se stavite negatyvně vuči vstupu sovětskych vojsk?“

Z lavice za mnu se ozyval tichy smich. 

Plukovnik zalapal po dechu. Obviněni z negatyvniho vztahu ke vstupu vojsk do Československa mohlo mět negatyvni vliv na jeho karyjeru. Vsadim se, že cosik takeho od osumašedesateho neslyšel. 

„Mate na to doklady, sudruhu?“ zašeptala ta zelena hlava. Plukovnik sice reagoval vztekle, ale ja sem věděl, že na rozdil od mojeho kolegy už sem na koňu ja. 

„Přirozeně, tady je protokol Veřejne bezpečnosti o nešťastne udalosti, kdy jsem byl v zapalu hry v rekreačnim středisku dolu Hlubina, kusek od restaurace Charbulak v katastru obce Gruň udeřen vojinem zakladni služby, toho času legalně mimo kasarna na povoleni k opuštěni ubytovaciho prostoru, kouli do zatylku. Nejednalo se o umysl a nebyl za to soudně stihany. Tady je lekařske vyšetřeni z chirurgie ve Frydku - Mistku a tady su každoročni posudkove zpravy o depresivnich stavech a zachvatach, kere se mě zmocňuju pokažde, když vidim jakehosik zeleneho idyjota, jak drži v ruce cosik, co připomina zbraň a co by mi mohlo ubližit. Raz sem bezduvodně zmlatil na ulici přislušnika vojenske policie, bo sem měl vidiny, že se mě chysta omamit a propašovat do kapitalistycke ciziny, kde by na mě s pravděpodobnosti hraničici s jistotu konal nedovolene lekařske pokusy, tak jak to je u tych německych zrud ze zapadniho Německa. U sudu jsem byl osvobozeny pro nepřičetnost.“ 

„Ukažte mi to,“ prohlasil rezignovaně plukovnik a zebral hromadu papiru z mojich pracek. „A sedněte se tady vedle sudruha. Posudime to. Dalši!!!“ Zařval na vychrtleho synka kery se třepal před odevřenyma dveřama do mistnosti. 

Opřel sem se hlavu o špinavu vojensku zeď, o keru se opiraly stovky dluhovlasych hlav, kere měly byt zanedluho zbavene vlasu a na dva roky aji svepravnosti. Zavřel sem oči a představoval se, jak v zakulisi probira plukovnik muj připad s hlavu trefenu kuželkovu gulu do zatylka a v duchu sem se smal. 

„Dobře´s to zahral, pyčo,“ probral mě z přemyšlani hlas odvedle. „Ja sem Helmut. Až vylezem ven, zvu tě na Radka. Zajdem na Spolek, pyčo. Kdybys nechtěl, zabiju tě, tak si to moc dluho nerozmyšlej, pyčo.“

 Neměl sem v planu se to rozmyšlat, kromě teho Helmut vypadal odhodlaně. Navic sem věděl, že musim podpořit uboheho odvedenca, bo mi bylo jasne, jak musi naše připady dopadnut. Za chvilu zme se dozvěděli vysledek, kery byl ovšem pro mě jasny po celu dobu. U mě modra, u Helmuta – schopen, odveden. 

Ještě dneska slyšim vysměch plukovnika za zavřenyma dveřma, jak vyřvaval – ja mu dam nebojeschopny! Ja mu dam desatnika! Však my už ho naučime, jakym zpusobem se stat bojeschopnym! 

Vyšel sem na ulicu před Okresni vojensku spravu. Helmut tam už stal, v hubě cigaro, zadama svojeho olezleho montgomeraka byl opřeny o stěnu te nenaviděne budovy a povida: „Kaj zje, pyčo? Jak dluho tě tu budu čekat? Valime na Spolek.“ 

V tym okamžiku se kruh uzavřel. 

Su setkani, u kerych tušite, že budu patřit mezi osudove okamžiky vašeho života. Ni, nebudu se hrat na jasnovidca, v okamžiku prvniho setkani s Helmutem sem nic takeho netušil. 

Ale přesto to tak bylo.

Nova knižka. Nepublikovane fotky. Nepublikovane informace a komentaře. Blogy z prvnich let na iDnes. Nova knižka: "Šifry Ladika Větvičky" Obrázek

Ve středu 6. února 2008 jsem si založil na blogu iDnes učet na jmeno Ladislav Větvička. Ještě ten den byl adminama schvaleny. Jmeno Ladislav Větvička jsem použival od roku 1992, kdy sem robil redaktora nově vzniklého, sukromeho radyja Attack, vysilajiciho na Gorolach z Bystřice nad Olzu,
později z Prajzke z Kateřinek.

Větvička.jpg


Tenkrat zme s partyju v radyju zjistili hroznu věc. Přestože bylo dva roky po plyšaku, lidi furt bezmezně věřili všemu, co se ozvalo v eteru. Tenkrat se v Ostravě otviral novy Mekač, to byla tehdy obrovska slava, a my zme ve srandě oznamili, že dalším mistem, kaj bude Mc Donald odevřeny, bude právě Bytřica nad Olzu a že kdo chce, može ku nam do radyja zavolat a hlasit se o robotu. Snad už to je po čtvrt stoleti promlčene a stary majitel Kačer Donald mi to odpusti...


Tenkrat mě chtěli technyci zabit, bo během kratke doby museli stovkam zajemcum vysvětlovat, že odevřeni faširkovny v také ďuře, jakym Bystřica byla, je cypovina. Ale diky tomu vznikla postava redaktora Větvičky, kery važnym hlasem sděloval nesmysly. Našim cilem bylo, aby si lidi uvědomili, že zpravodajstvi v medyjach robi naprosto obyčejni pitomci, chtěli zme, aby si lidi zvykli nevěřit věcam z eteru a přemyšlat o okolonim světě vlastní hlavu. Po paru nadhernych rokach v radyju Attack, kere bylo nadčasove a programem předběhlo dobu, sem odešel do světa obchodu a měl plno jinych starosti než Větvu.

V letě roku 2007 spustil server iDnes svoju blogovaci stranku. Bylo to v suvislosti s přichodem takzvaneho konceptu Web 2.0, kdy se lidi začali sami podilet na tvorbě obsahu webových stranek. Prostě demokracyja v přimem přenosu. Vznikl unykatni prostor, na kery ještě raz budeme nostalgicky vpominat. S užasem sem četl necenzurovane texty Rudy Havlika, Ivo Vašička, Rudy Polaneckého, Štěpana Binka a desítky dalších neotřelých autoru. Nechápal jsem, jak bylo možné, že v prostředi, kdy se pravě začaly utahovat totalitni šruby nastupujici multykulturni ideologie, vzniklo cosik tak svobodného a inspiratyvniho. Byl to taky maly zazrak… Poděkovani patři tehdejšim adminum, keři tento koncept prosadili a udrželi – Honzovi Dvořakovi, Tereze Böhmove, Patriku Bangovi a dalším, jejichž jmena ani neznam, anebo si je nepamatuju...


A tak ve středu 6. února 2008 se po letech objevila opět postava Ladislava Větvičky, aby otestoval, jestli lidi od dob prvních sukromych radyji trochu vyspěli a začali sami přemyšlat. O dva tydny později vyšel první blog, popisujici zažitky z moji první cesty do muslimských zemi – do Maroka.
Kdyby mi někdo tehdy řekl, že budu psat i po deseti rokach, nevěřil bych mu. Tehdy jsem ještě netušil, že psani blogu je droga. A drogy, jak my porubští synci dobře vime, zpusobuju zavislost…


Ladislav Větvička, Užhorod, srpen 2017

PS: Objednavky knižky zatim enem na mojem mailu: ladik.vetva@gmail.com