Režisérem se člověk nestává, s tímhle handicapem se člověk zkrátka narodí
V dnešním exkluzivním rozhovoru se Vám představí hrdina našich srdcí, jehož vzezření napovídá, že i jej na svět vyvrhlo samo peklo. Čtěte dál a dozvíte se vše o vládci našeho filmového pekla, režisérovi Danielu Habrdovi, kterého někteří z Vás jistě znají pod přezdívkou Endy.
Ahoj Endy, mohl by ses čtenářům trochu představit?
Ahoj. Jmenuju se Endy a mám rád jednorožce.
Díky. V jednom svém videu říkáš, že když jsi byl malý, chtěl jsi být popelářem. Kdy se v Tobě probudila touha stát se režisérem?
Abych pravdu řekl, tak nikdy. S tímhle handicapem se člověk zkrátka narodí. (Směje se.) Sám jsem vůbec nevěděl, že bych něco takového chtěl dělat, dokud jsem to skutečně dělat nezačal.
Takže ses k filmařině dostal náhodou?
Vlastně ano. Vždycky jsem se tak motal kolem filmu, nikdy ale ne přímo v něm. Hrál jsem v divadlech, psal jsem vlastní povídky, šťoural se v technických záležitostech a v počítačích… Až mě jednou oslovili jako toho hyperaktivního blbce, co jde do všeho po hlavě, jestli bych neudělal jeden snímek do soutěže. A tak vznikl můj první “film” Oranžová učebna (2011) a mě to začalo bavit.
V počátcích své tvorby jsi jistě pracoval spíše s kamarády než se skutečnými herci. Bylo to pro Tebe náročné?
Ani ne. Já jsem na začátku vůbec nevěděl, jak má správné hraní vypadat. Pro mě bylo důležité, abychom se u toho bavili. Později jsem poznal, že ono totiž není špatných herců, ale spíše špatných režisérů. Vše je prostě o přístupu.
A jak jsi na tom s pravidly? Máš rád, když točíš film na základě nějakého zadání, nebo když Tě nic neomezuje?
Je mi to vlastně úplně jedno. Důležití jsou pro mě hlavně lidi, se kterými na tom dělám. Rád totiž pracuju v týmu, pak se žádná hranice nezdá tak omezující.
Právě chystáš úplně nový projekt. V čem se podle Tebe liší od Tvých ostatních filmů?
Poprvé dělám na něčem, co chci dělat především já. Dříve jsem musel plnit zadání, které mi škola uložila, ale tentokrát jsem dostal šanci si trochu zaexperimentovat, za což jsem moc rád. Nemám moc rád stereotypy, proto chci být v nové pohádce inovativní. Převezmu některé archetypy, které byly za posledních dvacet let ve světě českých pohádek hojně využívány, a přidám něco ze západního fantasy žánru. No… třeba to vyjde. (Usměje se.)
Na kterou fázi natáčení se těšíš ze všeho nejvíc?
Vždycky na tu, co přijde jako další. Ať už jsme ve fázi příprav, natáčení nebo postprodukce, v tu danou chvíli máme pocit, že ta část je ze všeho nejnáročnější, a doufáme, že to brzy skončí. A pak se posuneme dál a najednou s láskou vzpomínáme, jak ta předchozí fáze byla skvělá a pohodová.
Podělil by ses se čtenáři o nějakou tu vtipnou historku z natáčení?
(Zasměje se.) Tak v tomhle jsem fakt děsnej, mám totiž hrozně špatnou paměť. Až jednou budu starej a vysloužilej režisér a někdo po mě bude chtít nějaký zákulisní historky, asi ho zklamu. Jo, sem tam si vzpomenu na nějaký malý vtipný detail, ale to je spíš k pláči než k smíchu.
Na jaký svůj film jsi nejvíc pyšný? Doporučil bys jeden čtenářům?
Jsem ten typický věčně nespokojenej režisér, zatím nemůžu říct o žádném svém filmu, že bych na něj byl opravdu pyšný. A pokud bych měl nějaký doporučit, musel bych asi slyšet nějaký konkrétnější požadavky. Na škole jsme točili hlavně proto, abychom si vyzkoušeli od všeho něco, takže to spektrum výběru je hodně široké. Chcete komedii? Máme. Romantickou komedii? Taky máme. Dokument nebo reportáž? Máme. Všechno máme!
A je alespoň nějaký film, jehož natáčení sis užil ze všeho nejvíc?
Ten poslední – Očekávání (2017). Konečně jsem si mohl vyzkoušet, jaké je to být součástí velkého štábu, kde je plno profíků. U předchozích filmů jsem byl zvyklý se ve všem angažovat, tady jsem ale dostal asistenta režie, který mi z toho dělal pohodičku. Vždycky mi řekl: „Klid, Dane, někoho zaúkoluj, ty si támhle sedni a dej si kafíčko.“ Bylo to vážně příjemný, nemusel jsem najednou řešit vše okolo, mohl jsem se plně soustředit na režírování. Málem jsem se tam i začal nudit.
Co plánuješ do budoucna?
Dotočit tenhle film a udělat státnice. Pak se uvidí, jak to vyjde s tou popelařinou. (Maličko se uchechtne, ale v očích je vidět záblesk naděje.)
