Vincent Venera v kapitole “III” románu "677", který Egon Bondy napsal kolem vánoc 1977, v době kdy bylo Vincentovi 19 let. Přečtěte si celou kapitolu.
III.
Venera se koukal ze svého podvečerního pracoviště na Malostranské náměstí pod sebou. Protože zas už přes půl hodiny nejela žádná tramvaj, shluk lidí na stanici se pomalu rozcházel, neboť už nebylo kam spěchat, všechno, proč někam ti lidé chtěli jet, bylo zase zmeškáno. Na letní zahrádce Malostranské kavárny, která je obrácená k severu a nikdy tam slunce nezabloudí, sedělo už jen pár lidí píšících pohledy a s okem v dáli vzpomínajících na další adresy. Venera z toho pociťoval hroznou zlost, protože chtěl jet na Havaj nebo aspoň do New Yorku a nešlo to, zatímco tihle lidé, pokud to nebyli nešťastní endéráci, mohli jet, kam se jim zachtělo. Venera byl přesvědčen, že ne-li v Honolulu, tak aspoň v Paříži by udělal závratnou kariéru, vydělal do roka peněz jako šlupek a posílal taky pohledy svým ubohým známým, kteří zůstali tu. Zvlášť ho naplňovala zadostiučiněním představa, jak napíše básníkovi a panu Pánkovi, kteří pořád říkali, že o Honolulu nestojí, protože se tam nedá nic dělat. Veneru hrozně sralo ne snad jen to, že by sám měl něco dělat — ateliér, kde mohl každý den pohodlně pracovat, vídal tak jednou za měsíc — ale hlavně to, že vůbec někdo něco dělá. Považoval to nejen za blbost, ale přímo za osobní urážku, kterou mu ti lidé metají do tváře, jako by dělali naschvál jen kvůli němu, jen aby se nad něho vytahovali. Bylo mu jasné, že všechno — ať je to malovat a sochařit nebo psát romány nebo hrát na varhany — přece umí, a nedělá to jen proto, že to je zbytečné a že přece nic nemá cenu. Ale až bude v Honolulu, snadno obratem ruky bude malovat, psát romány, hrát na varhany nebo cokoli jiného, co vynese peníze a vynese je přes noc, a pak jim všem tady ukáže, jací jsou blbci s tím svým pitomým žvaněním, že se o něco snaží, že existuje umění, kultura, filosofie (ta ho srala nejvíc) a že je na čem pracovat. Venera byl pro tyto své názory vždycky pro každého nového známého dlouhou hádankou, protože nikdo si nikdy nedovedl představit, že normální blbec by měl tu odvahu takhle mluvit, a tak ho považovali po měsíce za zvlášť skrytý talent, předcházeli si ho, mluvili s ním i o něm vážně a skutečně celou dobu čekali, kdy konečně uzří aspoň plamének jeho ducha a aspoň útržek jeho díla. Když pak po měsících nic z toho nebylo, trochu smutně pokračovali dál bez něj. Nutno říci, že Venera měl čuch mazaných hlupáků a včas jim mizíval ze zorného pole sám ještě dříve, než by došlo na lámání chleba. Teď právě hleděl, jak se vystříhat dalšího setkání s panem Pánkem, pokud by ovšem pan Pánek neměl právě brát výplatu.
Dole po náměstí pospíchal – zřejmě od Tří trojek – do Malostranské kavárny Fakir. Poskakoval na svých dvou berlích velmi lehce a svižně, od toho ostatně to byl mladý atlet. Vlasy i vousy černě smolné a dlouhé až na prsa a na záda mu ve větru vlály na všechny strany. Venera se ušklíbl. Už moc dlouho, celých pár týdnů u Fakira přespával, a tak byl zase nejvyšší čas změnit bydliště, protože i Fakir, prostá a hodná moravská duše, začal být z Venery a na Veneru nasraný. To, že se s Venerou nikdo nevydržel stýkat déle než půl roku, utvrzovalo ho v tom, jak je výjimečný a jak všechny přečnívá, neboť on už ví, že nic není žádné umění, žádná kultura, žádná filosofie už není, a oni to ještě nedovedou pochopit. Ale bohužel i u těch somráků, kteří se vydávali za výtvarníky a taky hrozně rádi nic nedělali a skutečně po léta už nic neudělali, stejně nikdy předtím neudělavše víc, Venera se po určité době setkával s nepochopením, protože nedovedl mluvit vůbec o ničem jiném, než že nic není; a to je i při chronickém alkoholismu moc úzký rejstřík k povídání.
V podvečer se pracující rozcházeli do svých hospod. Ze starobince sv. Tomáše vylézal jeden hroznější dědek za druhým a, porozhlédnuvše se kradmo po rynku, mizeli ke Třem trojkám. Zachovalejší dědci s vyššími penzemi promenovali se od Malostranské kavárny do hospody na Kampě a zpět a notoriáci šli prostě od jedné hospody ke druhé od Pavlanských až ke Dvěma srdcům. Jen lézt do Nerudovky bylo na ně moc. Tam se šněrovali frekventanti Vysoké školy stranické, ubytovaní na bývalém zemském velitelství, a většinou to brali jen přes ulici ke Kocourovi, nemocní pak Nerudovkou výše k Bonapartovi. Venera jim věnoval pozornost jenom proto, že měli peněz jako máku, a nevšímal si jejich výmluvných fyzionomií.
Většinou mezi dvaceti až třiceti, jsouce rozlišitelní na dvě základní skupiny: blby a kariéristy. Blbové se klátili jdouc e v poledne a odpoledne z přednášek v budově České národní rady, pokřikovali po holkách, hlasitě se chechtali každé blbosti a výrazným venkovským nářečím na sebe pokřikovali vtipy ze základní školy. Oblečeni byli skoro uniformně do olejově blýskavých omyvatelných bund z umělých vláken jako z vikslajvantu s nevkusnými úplety u krku a na zápěstí a se řvavými barevnými pruhy na rukávech a byli prostovlasí. Kariéristé ani v tomto kolektivu nezapomínali na to, že musejí být „lidoví“, snažili se udržovat si s blby dobré kontakty, ale chovali se – pokud se s blby schválně hlasitě nechechtali – nenápadně, oblečeni seriózně s aktovčičkami a v módních tyroláčcích. Ti taky navečer raději mizeli v Praze, přenechávajíce vyhlášené kocourovské pivo blbům, před nimiž by se v opilosti přece jen mohli podřeknout.
Poznal jsem takových stranických funkcionářů dost, abych jim uměl číst z každého pohledu, z každého pohybu. Jeden třeba, pracovník krajského národního výboru, spustil v opici o tom, že jen čeká, jak se to u nás hne jak v Maďarsku (to bylo ještě na sklonku let padesátých), aby vzal flintu a šel ty bolševiky střílet – a zůstal na svém teplém místě pěkně až do penze. Druhý mi taktéž v opici vykládal, jak Marx, Lenin, Stalin, Chruščov i Brežněv (bylo to teď nedávno) byli a jsou placeni mezinárodním židem a vypočítával mi, kolik milionů který z nich dostal – a to byl a dosud je náměstek ředitele jednoho vědeckého pracoviště. Další mi, samozřejmě zase v opilství, pověděl, jak schovává venku v kůlně zařízení pro malinkou, docela malinkou, ale velmi výnosnou továrníčku tak pro dvacet zaměstnanců, aby mohl hned, jak přijdou Američani, začít vyrábět – já už nevím co – to bylo také už před lety a dotyčný se do KSČ teprve hlásil, prošel pak v jejím lůně vývojem až k estébákovi. Musím říct, že jsou mi kariéristé u piva milejší než blbové, protože ti vyžadují za každou větu, kterou končí „že jo?“, důrazný souhlas, ať už se jedná o to, že Solženicyn měl být prostě bez řečí zastřelen nebo že poslední zasedání ÚV bylo také poslední potřebnou ranou imperialismu, a to stálé přitakávání mi namáhá hlasivky. Obě skupiny se shodnou jen v jediném, a to: že všecko na světě dělají židi. Poznání to příliš starodávné, než aby tím člověk ztrácel čas ještě i u piva.
Venera jim ovšem záviděl jejich prachy a sralo ho, že je tak neužitečně prochlastávají bez něj, jenž nesvedl jiné kecy než ty, že nic není. Uvažoval, zda by u nich přece jen neuspěl, protože byl ochoten vydávat se třeba i za marxistu (nejodpornější to podle něho horor), ale zatím i ti se rozešli a za chvíli bylo Malostranské náměstí prázdné. Už se obracel ke svému koštěti, když tu se vynořil MUDr. Vota se svým synem, Malým ďáblem. Na MUDr. Votu shlížel Venera s obzvláštní záští, neboť mu jednou chtěl prodávat svůj obraz, papír to, po němž rozpatlal nějaký žluklý terpentýn, takže ten papír nepředstavitelně smrděl, a tím z kýžené transakce sešlo. Protože však MUDr. Vota měl byt od stropu až po podlahu vyzdoben malbami současných malířů, Venera cítil neúspěch svého podniku s obrazem jako osobní urážku a prohlašoval teď kudy chodil MUDr. Votu za nevzdělance. Přitom chudák MUDr. Vota Venerovo arcidílo ani neuzřel, protože Venera si je schoval k básníkovi pod Hradem, a ten mu přece jenom rozmluvil, aby ho k MUDr. Votovi nenesl kvůli Venerově nesmrtelné ostudě, načež byl obraz hozen do popelnice. Nicméně si MUDr. Vota u Venery vysloužil hluboké opovržení. Teď kupoval Malému ďáblovi zmrzlinu, kterou tento hned zručně hodil pod auto a chtěl novou. MUDr. Vota se měl stát primářem na dětské psychiatrii; oboru to, který jakživ nestudoval, ale jako otec Malého ďábla měl k tomu jistě přednostní kvalifikaci.
Jen zmizeli, objevil se „Václav Smitka, jednoruký doktor, běda lidem, to je kos“, již zdráv od té doby, co „vypadl z elektriky a rozbil si nos“, jenž rozněcoval Venerovu finanční fantazii, protože ho dosud znal takřka jen od vidění. Ale než přešel, byly tu už Lopatkovic holky i s panem Lopatkou. Venera se krutácky ušklíbl, protože pan Lopatka mu vzkázal, že jestli ho uvidí ještě potřetí, tak zavolá uniformovanou stráž — případ jasnozřivosti, kterou z hloubi srdce obdivoval básník, jenž se s Venerou tahal už přes rok. Holky běhaly mezi parkujícími auty na náměstí a pan Lopatka rezignovaně vedl za ruku nejmladšího Honzíka, jenž zatím uměl říkat ze záhadných důvodů jen „hurá“, což však říkal zejména na veřejnosti často a rád, probouzeje tím v kolemjdoucích neujasněné pocity ohledně poslední úpravy cen. Smrákalo se a zapadající slunce svítilo Venerovi do očí a blyštělo se v oknech advokátní poradny i přilehlých úřadů. Vedle v Malostranské besedě otevřeli všechna okna a začali zkoušet Jazz-fiddlers, podivná to fidlající skupina nedefinovaného zaměření, pokud by tím definujícím zaměřením nebylo „dál od rocku“, což musí být výslovně společné všem fidlům, kteří od Pražského kulturního střediska chtějí mít povolení k hraní. Vzhůru do Nerudovky začali se trousit údy Divadélka v Nerudovce, fousatí, ale ostříhaní, což je další podmínkou pro veřejné vystupování. S nimi se mísili představitelé gala-Camiho z Baráčnické rychty, kteří naštěstí nebrali své vystupování vážně, na rozdíl od údů z Nerudovky, které stále tíží vědomí velké společenské a kulturní zodpovědnosti avantgardy v našich kolaborantských časech. Vždyť není to ani pár měsíců, co nirvánu zkoumající a Krišnu ctící dosud povoleně neostříhaný idol mládeže Hutka byl zbaven práva zpívat v jejich Divadélku i kdekoli v Rakousko-Uherském mocnářství a kdy mu byla doručena od prokurátora obžaloba, že se neoprávněně vydával za zpěváka, a tak získával nedovolené vysoké honoráře, kterážto obžaloba byla po dvou měsících rozšířena o další paragraf: že jeho měsíční příjem nedosahoval šesti set korun československých, kterýmžto pádem byl zpěvák Hutka automaticky příživníkem, a podléhá soudu. Kterážto dvojitá obžaloba ukazuje vskutku dvojesčnost jak spravedlnosti, tak kulturního podnikání v naší době a visí teď jako meč s dvojím ostřím nad hlavami údů z Nerudovky i jinde.
Když v dohasínajícím slunci pohlédl Venera trochu vlevo, viděl pod podloubím hrdě se nést pracovník Klubu Socialistického svazu mládeže Rubín, kteří také spěli k novým kulturním výškám a požitkům, ale s úředním osvědčením spravedlnosti. Co na tom, že polovička obecenstva se tam živí valutovými machinacemi, když linie je správná; a čím větší nesmyslnost na programu, tím větší je uznání shora, neboť nesmyslnosti je třeba uvádět, aby si mladí mysleli, že se něco dělá, a ono se nedělá nic. Je zjištěno, že až do 120 IQ sežere mladý věk všechno a ještě o tom vážně diskutuje, takže mu vzniká iluze, že přece o něco v představení jde. Chtěl bych zasněně naslouchat diskusím o díle bří Justů a Sylvy Daníčkové, stejně jako o inscenacích Franka Zappy s verši Juliána Tuwima – nemluvě ani o dalších, jako Vyhovování, Knedlíkové radosti a podobně. Práce Klubu Socialistické mládeže Rubín je o to záslužnější, že shromažďuje systematicky mladé talenty, kterým ani to nejděravější síto nakladatelství Mladá fronta neumožní vydat svá díla knižně a jet na Zámek spisovatelů Dobříš k zaslouženému odpočinku, a tak zachytá do lepkavé pavučiny desítky těch, kteří by jinak nadávali na kulturní poměry. Venera se taky pokusil, ale pro něho i úplně bez síta bylo nemožné protéct na jeviště Rubínu. Tekl tedy vnitřním užíráním na záchod advokátní poradny. Leč sotva za sebou zavřel dveře, na náměstí se, nikým neviděný, objevil básník ve svých dost předčasně sešmajdaných bazarových botách a ve svetru, jehož díry ještě zdůrazňovaly vykulené břicho. Jako Venera, i on si marně v kapse pohazoval dvěma padesátníky, ale předstíral, že jde na zdravotní procházku. Okouknuv zrakem dosud ostřížím všechny kouty náměstí, zasmušile se vydal do Mostecké ulice, aby si aspoň ve vlahý podvečer prohlédl Kampu. Nemiloval hlučné společnosti, a proto vida veselící se družinu undergroundu v kavárně, s lítostí pohlédl na nebesa a přál si potkat aspoň Veneru. Neštěstí, jež se mu stále více lepilo na paty, bylo v tom, že nemaje trpělivosti a nikde neposedačkav, stále častěji se míjel s těmi, s nimiž by ho těšilo se napít piva. Tak i teď, jen co zahnul za roh, k konečně připutovavší tramvaji vystoupili: Jirous a Juliána, jež by byl tak rád viděl, kteří ale předpokládajíce, že i byl-li doma, tak že by neotevřel, zamířili rovnou ke Glaubicům, kde nyní dávali pivo jen k jídlu, opatření to protisociální a člověka ponižující.
Ve světle několika dosud osvětlujících luceren vstoupil pan Pánek. Po včerejším dni dnes hladověl, ale to mu nebylo nové. Šel pomalu kolem dokola náměstí, hledaje, zda znovu neuvidí dívku a mladíka se slunečnýma očima, kvůli nimž včera seděl u Slunců, pokud ho zručně nevyhodili. Leč když teď už bylo tma, sotva měl vyhlídku na to, že je potká, a tak se vypravoval na Staré Město, kde jistě najde duši s pivem.
P.S.: Koláž nahoře teď nově najdete mezi odměnami kampaně Tak pravil Svatý Vincent tady na Startovači v malé sérii sběratelských tisků. Díky všem, kdo kampaň podporujete!
-Pablo
