Díky vaší podpoře vyjdou obě knihy v kvalitě, kterou jsem si ani netroufl představit. Nyní začíná další fáze – výroba a distribuce všeho, co jste si předobjednali.

V nejbližších dnech Startovač zaeviduje všechny platby a převede peníze. Jakmile k tomu dojde, spouštíme tisk knih, balení obrazů a výrobu triček i mikin – vše poběží na plné obrátky, abyste se na své balíčky mohli těšit co nejdříve.

O celém průběhu vás budu průběžně informovat na vaše emaily a na stránce Svatý Vincent na Facebooku i Instagramu.

Ještě jednou obrovské díky! 

Pablo

Dědeček František Venera (1901-1979) byl významný teoretik, editor a vydavatel z Brna. Byl známým obchodníkem a sběratelem moderního umění a přítel Emila Filly o kterém napsal a vydal v roce 1936 bibliofilii  "Dílo Emila Filly". Pro Františka Veneru vytvořil mj. ex libris Josef Váchal.

Druhý dědeček Emanuel Oppel vlastnil od roku 1924 luxusní secesní Hotel Palace, který byl centrem společenského a kulturního života. Jedním z prvních hostů byla tanečnice Josephine Baker. Po hostech  Emmě Destinové a Enricu Carusovi jsou pojmenovány v hotelu dva ze salonků. 

Není proto divu, že oba bratři se věnují umění.

POZOR: Už jen do středy můžeš získat reedici kultovní knihy TAK PRAVIL VINCENT, její pokračování a merch vytvořený pro tuto kampaň. Vydání nové knihy pomůžeš i tak, že budeš sdílet tuto kampaň mailem, přes whatsapp, na facebooku a v dalších sítích, aby se ještě dostala k co nejvíce Vincentovým fanouškům.

Díky všem za podporu!

Pablo

Jedná se o doslovný, minimálně zkrácený a jazykově neupravený přepis. V závorkách je přepis míst a jmen, které úředníci StB neuměli správně napsat. Tady je krátká ukázka:

Otázka vyšetřovate: Kolik jste dostal těch peněz?

Odpověď: Asi stopadesát dolarů, nezaplatili mi cestu do Salajk City (Salt Lake City), tam je nějaká československá refudži, pomoc pro uprchlíky. No a tam mně dali peníze, zaplatili mi cestu z Salajk City do San Franciska (San Francisco), tam jsem jel do San Franciska, a to pořád furt jelo, a to pořád mně něco říkalo, já jsem měl papír, že jo, furt jsem to, to co mně to diktovalo, to jsem zapisoval, furt něco jelo, já tomu sám nerozumím. Z toho San Franciska, tam jsem byl dva měsíce, tam jsem spal u jednoho takového, u jednoho vožraly, furt chlastal, tak tam jsem, to pořád měl jsem chuť, zapisovat, to jsou ty papíry, no a jel jsem ze San Franciska do Los Angeles, v Los Angeles jsem spal u těch, u těch, tam je taková parta českých kluků, u těch jsem spal měsíc, potom jsem se vrátil zas do San Franciska, tam jsem byl dva měsíce, potom jsem jel do Los Angeles, tam první den jsem se svlíknul do naha a šel jsem po „bíči“ s tou holou hlavou, prostě nahej, tam mě zadržela police americká, ty mě deportovali do Džejlu (Jail, tj. Men´s Central Jail), že jo, a ve vězení prostě mi něco říkalo, prostě už jsem to měl všechno hotový, ty papíry, no a … 

Otázka vyšetřovatele: Jaké papíry? Co jste měl hotové?

Odpověď: Už jsem to měl kompletně, tam to mám v papírech, že jo, já vám to vysvětlím, když mě ty papíry, tak ten jeden papír, tam je to napsaný, totiž tibetskej dalajláma prostě jel do Washingtonu když si k Reganovi přijde božská inkarnace z toho z Evropy, do Ameriky a já jsem prostě už to měl hotový, něco mi říkalo, že to mám předat prostě Američanům, FBI, Reganovi, tak jsem řek, u toho soudu, že chci mluvit s FBI, NASSA (NASA), to je zkoumání vesmíru, no a vrátil jsem se do Džejlu, no a prostě něco se tam dělo v tom vězení, zavřeli to tam, chodili policajti američtí, bylo tam furt zhasnuto, že jo, prostě potom, při snídani, hlavně tam bylo asi třicet policajtů s těma plexisklama a těma že jo, normálně vyšlo a koukalo se na mě, protože tam byl jeden Slovák, se mnou a ten mně všechno říkal, a s tím hovořili novináři, novináři tam byli, prostě procházeli tou chodbou asi třicet novinářů.

---

Celý přepis výslechu StB najdeš v chystané knize TAK PRAVIL SVATÝ VINCENT. Ještě nemáš knihu objednanou? Už jen do středy ji můžeš získat v této kampani na Startovači za výhodnou cenu a podpořit tak její vznik. Pomůžeš i tak, že budeš sdílet tuto kampaň na Facebooku a v dalších sítích, aby se ještě dostala k co nejvíce Vincentovým fanouškům.

Díky všem za podporu!

Pablo

Svatý Vincente, oroduj za nás

PETR ŽANTOVSKÝ
Foto FRANTIŠEK SAHULA

Málokdo ze smrtelníků tuší, že uprostřed Prahy, uprostřed Evropy a dnes už i pomalu uprostřed světa žije světec. Přesněji řečeno vtělená boží osobnost. Pokud vám to totiž není známo, bůh měl prozatím vtělení tři: Buddhu, Ježíše a Svatého Vincenta, občana Prahy, vládce vesmíru. Jistou část publika na svou existenci upozornil svatý Vincent nelze svými infernálními večírky na různých pražských a světových kongresech a hřbitovech, ale také svou aktivitou hudební. Jeho rockový soubor Svatý Vincent se jmenuje Svatý Vincent podle svatého Vincenta. Hraje ten nejpekelnější hard core, jaký si umíte představit. Ono si to ani představit nejde, protože to už přestává být hard core. Ono to už přestává být cokoli, kromě díla svatého Vincenta. To jediné lze o svatém Vincentovi tvrdit s jistotou. Svatý Vincent se projevuje rovněž výtvarně a literárně. Chcete-li za každou cenu zařadit a pojmenovat jeho výtvarné práce, tak si zkuste představit Jacksona Pollocka, an právě přestál akutní záchvat maniodepresivní psychózy, v níž vyhlásil válku výtvarnému umění. Už jste doma?

Není snadné zastihnout svatého Vincenta v jeho tělesné podobě. Obyčejně působí v astrálu, v Japonsku nebo v Malostranské kavárně. Citujeme, co o něm (správněji: o Něm) praví T. Mazal v předmluvě ke knize Tak pravil Vincent od Pabla de Saxe: „Vincent je božský tvor, malé dítě a kolos zároveň. Nejen pro svých 205 cm výšky. Je nevyzpytatelný svým každodenním postojem vůči okolní realitě a běhu života. Kdo vlastně stojí za mřížemi? Z jakého důvodu, pozice a přesvědčení můžeme považovat někoho za blázna? My, sami blázni v zajetí televizních obrazovek, tisku, vlastních automobilů a naparcelovaných pozemků, kotců, chat atd. Vincent Venera mě přesvědčuje stále o opaku. V klecích představ života jsme my!

Dříve než dáme slovo svatému Vincentovi, je třeba stručně zrekapitulovat jeho dosavadní činnost a pracovní výsledky (zda se jednalo o úspěchy či neúspěchy, posuďte dle svého gusta sami):

— Narozen 17. 3. 1958, ve skutečnosti je mu však 2500 let.
— 1980 emigrace do USA.
— 1982 vězněn v USA pro krádež. Ve vězení prodělal satori.
— Zkoumán na psychiatrii odborníky z CIA a NASA, kteří se shodli na tom, že prvně v životě vidí Venušana.
— 1982 na vlastní žádost návrat do staré vlasti, bohnická psychiatrie a ruzyňská věznice.
— 1982 umírá L. I. Brežněv. Svatý Vincent svou účast na této historce nepopírá.
— 1983 telepaticky řídí činnost prezidenta Reagana.
— Z podnětu svatého Vincenta propukají i končí konflikty na Grenadě a v Jižní Americe.
— další funkce: šéf CIA, ředitel zeměkoule a univerza. Mezi jeho přímé podřízené patří mimo jiné Jan Pavel II. a dalajláma.
— Jeho názor na stav česko—pomlčka—slovenské civilizace je vyjádřen v knize Pabla de Saxe Tak pravil Vincent:
„Vincent pravil: Čet sem v novinách, jak v Maďarsku vykopali něco po pralidech. A to sem čuměl, co po nich zbylo! To až za tisíc let vykopou to, co zbyde po nás, tak to bude nejvejš hospoda Na ružičku za tam bude pípa, rozbitej půllitr a mumifikovanej knedlík.“ Tak pravil Vincent.

ROZHOVOR STOLETÍ S BOŽSKOU OSOBNOSTÍ SVATÝM VINCENTEM

Co si myslíš, svatý Vincente, o svém životě?
Podle mýho názoru jsem UFO.

Kdy jsi, svatý Vincente, začal dělat umění?
Ve chvíli, kdy jsem se narodil. Ale posledních 7 let se věnuju víc politice.

Ale jako umělec, svatý Vincente, jsi obecně známější…
To jo, ale cejtím se bejt víc politikem.

Co si od toho, svatý Vincente, slibuješ?
Cíl mýho života je, abych vstoupil do nirvány, ale to nechci rozebírat.

A politický, svatý Vincente, cíl?
Potrestat všechny špatný lidi na světě.

Kdo je, svatý Vincente, podle tebe špatný člověk?
Špatný lidi jsou ti, který nežijou čistě v Bohu.

Jak tomu mám, svatý Vincente, rozumět: čistě v Bohu?
Jestli seš věřící, tak to musíš vědět.

Já to vím, ale zajímá mě, svatý Vincente, tvoje interpretace…
Myslím tím duchovní čistotu.

Myslíš si, svatý, že někdo, Vincente, takhle žije?
Myslím si, že třeba já tak žiju.

Co to znamená pro, svatý Vincente, tebe konkrétně?
Já jsem duchovní člověk, a rozumím tím nabytí vyššího vědomí.Máš moji knížku?

Nemám, svatý Vincente.
Tady ti jednu dám. Napíšu tam Petrovi – svatý Vincent.

Děkuju, svatý Vincente.
Dej si to do tašky.

Proč, svatý Vincente?
Lidi to tady zapomínaj vždycky, když jim to dám. Dej si to do tašky.

Jasně, svatý Vincente.
A tohle bude dost dlouhej článek, viď?

Uvidíme, jak to vyjde, svatý Vincente.
Víš, já u toho musím přemejšlet.

Chápu, svatý Vincente.
Škoda, že je u nás tak málo časopisů. Kdyby jich bylo víc, mohl bych poskytnout víc rozhovorů. O čem jsme to mluvili?

O absolutním, svatý Vincente, vědomí.
Chci se spojit s vyšší podstatou vědomí.

A kdy tě to, svatý Vincente, napadlo poprvé?
Když jsem se vrátil z Ameriky, tak jsem se začal zabývat psychotronikou a mediální praxí.

A co ti to, svatý Vincente, přineslo?
Přineslo mi to novej kosmickej prostor. Universum, vole.

A má to nějaký dopad na to, co svatý Vincente děláš třeba v hudbě?
Má.

A, svatý Vincente, v malování?
V milování?

V, svatý Vincente, malování.
V malování, to jo. V milování ne. Už pět let jsem neměl ženskou. Protože mě ženský neberou. Mužský taky ne. Nebaví mě to.

Ale vraťme se, svatý Vincente, ještě k hudbě.
Ty nový obzory na mě maj velikej vliv. Proto je každá moje nahrávka jiná, podle toho, v jaký situaci do ní jdu. Celej život je taková podobná improvizace.

Neděláš si, svatý Vincente, tady ilu­ze, že tvoje tvorba přežije chvíli, v níž vznikla?
Ne. Je to jen pro tu konkrétní chvíli.

A z té chvíle, svatý Vincente, se už nic dál nepřenáší?
Jenom ty vyšší vibrace. Elektronický vlny, kterýma působím v politice. Způsobil jsem třeba bombardování Libye.

Ale, svatý Vincente, poněkud nedůsledně, nemyslíš?
Já jsem toho Kaddáfího nechtěl nechat zavraždit, protože ho potřebuju na určitý teroristický akce.

Četl jsi, svatý Vincente, Zelenou knihu?
Ne.

To je, svatý Vincente, škoda. Kdybys ji četl, přešel by tě možná ten humanismus.
Ale já mám Kaddáfího docela rád, protože je to terorista. Je to terorista jako já.

Kolikpak, svatý Vincente, jsi už oddělal lidí?
Hodně. Tak tři milióny. Je to zatím detail, ale myslím, že časem se zlepším. Já jsem je ale neoddělal osobně. Dával jsem telepatický rozkazy a moje armády jen realizovaly moje vibrace. Teď působím na Saddáma Husajna a trošku na Bushe. Ale víc na Husajna, protože chci, aby tam byl nějakej konflikt.

A proč, svatý Vincente?
Protože mě to vzrušuje.

A co si myslíš, svatý Vincente, o zablokovaných penězích v kuvajtských bankách?
Je to dobře, že tam jsou.

Ale, svatý Vincente, Saddám Husajn je chtěl získat, jenomže jsou dobře pojištěné. Není to, svatý Vincente, trochu tvoje chyba, svatý Vincente?
Musím se víc tím problémem zaobírat. Ale já mám spousty jiný práce. Už jako malý dítě jsem řídil válku ve Vietnamu. Ale to v tý době dělal ještě John Holmes.

Kdo, svatý Vincente, kdo?
John Holmes, americká super­pornovězda. Musel jsem ho nechat odstavit. Nechal jsem ho nakazit AIDSem. Už je čtyři roky mrtvej.

Jakožto, svatý Vincente, zástupce UFO a správce zeměkoule, co chystáš v nejbližší době?
Nějaký zemětřesení.

Kde, svatý Vincente?
To nemůžu prozrazovat.

V Praze, svatý Vincente?
Ne, to je vyloučený. Já mám Prahu rád, protože je magická. Praha je mystický centrum zeměkoule, protože se tu koncentrujou duchovní energie.

Myslíš, svatý Vincente, do lidí, do Pražanů?
Ne. Do mě.

Chystáš se, svatý Vincente, někdy Prahu opustit?
Příští rok pojedu do Beverly Hills v Kalifornii, USA, a potom na ostrov Svatý Vincent v Karibský oblasti. Tam chci založit gramofonovou společnost Svatý Vincent. Bude vydávat pouze moje desky. Ale já už nechci dělat hard core, ale elektronickou hudbu, a moje skupina se bude jmenovat Svatý Vincent UFO.

A bude to, svatý Vincente, česky?
Samozřejmě.

A, svatý Vincente, myslíš, že ti budou posluchači rozumět?
Já nebudu zpívat. Já budu jenom hrát na syntezátory.

Když, svatý Vincente, hraješ, co si podle tvého názoru o tobě posluchači myslí?
Oni si myslí, že jsem vtělenej ďábel, ale já si myslím, že jsem Lucifer. Lucifer je víc než ďábel. Lucifer je světlonoš, šéf pekla, padlej anděl. A ještě si myslím, že jsem Israel, protože Israel je anděl smrti. Je ve mně satanismus, protože jsem židovskýho původu.

Co, svatý Vincente, ti tvoje židovství dává?
Ohromnou energii. A zvláště tady v Praze. To je místo Franze Kafky a Golema. Myslím si, že jsem taky Golem, ale, jak vidím, ty seš ještě větší než já. Seš Žid?

Jsem, svatý Vincente.
Takže teď seš Golem ty.

Ale ještě k té, svatý Vincente, muzice. Co svým posluchačům nabízíš?
Já jim nabízím pocit hrůzy a snažím se je vyprovokovat, aby přemejšleli o Bohu. Ne o pekle, ale o Bohu. Protože Lucifer a peklo je jenom složka Boha – jeho minusová energie. Snažím se, aby lidé právě tou strašnou negací, kterou na ně působím, si začali uvědomovat ty pozitivní hodnoty.

Když, svatý Vincente, jsme se dotkli náboženství, co bys k tomu mohl dodat?

Ježíš je můj guru. Ale teď bych chtěl veřejnosti poprvé sdělit, že já jsem vlastně hlavní postava Zjevení svatého Jana. Tam se píše o „šelmě hrozné“, to jsem já, a o nevěstce, to byla moje japonská milenka. Já jsem díky svému osvícení v Americe dostal tu moc, o níž se píše v Apokalypse.

Co si, svatý Vincente, myslíš, svatý Vincente, o psychiatrech?
Myslím, že já sám jsem takový psychiatr. Já léčím lidi z duševních nemocí, jsem jejich guru. Ale o těch obyčejných psychiatrech na klinikách si nemyslím nic valnýho. To jsou lidi, kterým chybí vědomosti.

Ty jsi, svatý Vincente Venero, také světová kapacita ve venerologii…
Samozřejmě. Ale chci taky prozradit, že jsem byl první na světě, koho napadlo vyvinout zbraň v podobě viru HIV. Chci ho použít proti všem karmicky nízkejm tvorům. To je nižší vrstva lidí, kteří se zabývají prostitucí, obchodem s lidským masem, gruppensexem a smilstvem vůbec.

Co si, svatý Vincente, myslíš o fašismu?
Já nejsem fašista. Hodně jsem se zabýval fašismem. Myslím, že ti Židi to dostali zpětně za toho Krista. Že to byla taková historická chytáčka. Kristus se nechal ukřižovat a historie se pak mstila našemu národu, židovskýmu. Ale tím, že jsem se narodil, už je ta vina smazaná. Já jsem novej Kristus týhle doby.

A, svatý Vincente, nebojíš se, že dopadneš jako on?
Myslím, že historie se neopakuje. Ze strany českýho národa se mi nic nestane, protože hodně lidí ví, že jsem pro český národ přivezl z Ameriky zlatej poklad. Český lidi mě mají rádi. Ale na Slovensko nejezdím, tam by se mi mohlo něco stát.

Když, svatý Vincente, jsme u slovenské otázky. Co si myslíš o jejich separatismu?
O tom nechci mluvit. O Slovácích odmítám přemýšlet. Ale o tom separatismu… Já bych šel dál. Odtrhnul bych i Moravu od Čech. A dokonce bych izoloval samotnou Prahu, protože to je specifickej stát sám pro sebe. Sto kilometrů za Prahou seš v cizině.

A co, svatý Vincente, bys dělal, kdyby do Prahy vtrhli, řekněme, Němci?
To bych byl asi hodně nasranej.

A co bys dělal proti, svatý Vincente, tomu?
Povolal bych americkou armádu.

Myslíš, svatý Vincente, že by to bylo platné? Vždyť jsou to jejich spojenci…
To jsou moji spojenci.

Co si, svatý Vincente, myslíš o Rusku?
Myslím, že i když je tady hodně lidí na Rusko a Rusy nasranejch, já je mám docela rád. Jsou to prima lidi. Já jsem se setkal v San Francisku s Rusy, kteří tam emigrovali, byli fajn. A jsou nám daleko bližší než třeba Němci.

Nakonec se ještě vraťme k tvému, svatý Vincente, umění. Máš pocit, že je nějaká naděje, aby tvé, svatý Vincente, umění proniklo mezi masy?
Určitě ne.

A myslíš si, svatý Vincente, že tvoji LP desku, kterou v těchto dnech vydává Monitor, budou lidi kupovat?
Určitě jo.

Texty, které, svatý Vincente, zpíváš, mají nějakou pevnější strukturu než hudba, kterou, svatý Vincente, hraješ?
Já ti přečtu jeden text, můžu? Jmenuje se Lucifer. Viděl jsem tajemný zámek jak v dýmu pekel. Lucifer masturbuje někde u kóle. Lehká děva vaří se v temné noci. A louče svítí kolem jak pentagram. Na, vem si ho. Napíšu si novej.

Co si, svatý Vincente, myslíš o introvertech?
Já jsem typickej introvert.

Chtěl bys něco, svatý Vincente, dodat k tomu, co jsi už čtenářům sdělil?
Ano. Můj kandidát na úřad prezidenta republiky je strýček Jedlička. Kykyryký.

---

Audience u božské osobnosti, svatého Vincenta, skončila. Pokud jste nečekali, že vám tento rozhovor objasní problém (ne)normality, pak jste jistě nebyli zklamáni. Ale protože je, zejména v případě kontaktu s boží silou, slušné a užitečné dát poslední slovo jí, zde je:

Vincent pravil: „Ten bůh stejně pěkně píše noviny. Já když je čtu, tak vidím, jak pěkně tu masu voblbuje, jak pěkně dezorientuje. To furt píše, že je mír, a když se kolem sebe podíváš, tak vidíš, že je válka.“ – Tak pravil Vincent.

Reflex 13. listopadu 1990, 1. ročník, číslo 33

---

POZOR: Už jen do středy 23.7.2025 ve 23:16 můžeš získat reedici kultovní knihy TAK PRAVIL VINCENT, její pokračování a merch vytvořený pro tuto kampaň. Vydání nové knihy pomůžeš i tak, že budeš sdílet tuto kampaň mailem, přes whatsapp, na facebooku a v dalších sítích, aby se ještě dostala k co nejvíce Vincentovým fanouškům.

Díky všem za podporu!

Pablo

Ne, tam komunismus neexistuje. Ten tam byl jen v první dekádě ufounskýho státu, ale potom ho zrušili, protože zjistili, že je to naprostej idiotismus. Tam kdo je komunista, jde okamžitě ke zdi. A já si myslím, že i lidi na týhle planetě jednou dojdou k tomu, že komunismus bude pod trestem smrti. Protože to je něco příšernýho, co jde proti přírodě. Komunismus, ten je do kruhu, a přitom všechno ostatní je do pyramidy. Komunismus, to jsou samý grupensexy, to je pornografie, to je ta komuna s tendencí stále mrdat mezi sebou. Ale pyramida, to jsou oddělené vrstvy, kasty – a na jejím vrcholu trůní Vincent.

Celý rozhovor je dostupný online na www.magazinuni.cz.

Díky všem, kdo podporujete projekt Tak pravil Svatý Vincent tady na Startovači! Ještě stále má smysl se zapojit.

III. 

Venera se koukal ze svého podvečerního pracoviště na Malostranské náměstí pod sebou. Protože zas už přes půl hodiny nejela žádná tramvaj, shluk lidí na stanici se pomalu rozcházel, neboť už nebylo kam spěchat, všechno, proč někam ti lidé chtěli jet, bylo zase zmeškáno. Na letní zahrádce Malostranské kavárny, která je obrácená k severu a nikdy tam slunce nezabloudí, sedělo už jen pár lidí píšících pohledy a s okem v dáli vzpomínajících na další adresy. Venera z toho pociťoval hroznou zlost, protože chtěl jet na Havaj nebo aspoň do New Yorku a nešlo to, zatímco tihle lidé, pokud to nebyli nešťastní endéráci, mohli jet, kam se jim zachtělo. Venera byl přesvědčen, že ne-li v Honolulu, tak aspoň v Paříži by udělal závratnou kariéru, vydělal do roka peněz jako šlupek a posílal taky pohledy svým ubohým známým, kteří zůstali tu. Zvlášť ho naplňovala zadostiučiněním představa, jak napíše básníkovi a panu Pánkovi, kteří pořád říkali, že o Honolulu nestojí, protože se tam nedá nic dělat. Veneru hrozně sralo ne snad jen to, že by sám měl něco dělat — ateliér, kde mohl každý den pohodlně pracovat, vídal tak jednou za měsíc — ale hlavně to, že vůbec někdo něco dělá. Považoval to nejen za blbost, ale přímo za osobní urážku, kterou mu ti lidé metají do tváře, jako by dělali naschvál jen kvůli němu, jen aby se nad něho vytahovali. Bylo mu jasné, že všechno — ať je to malovat a sochařit nebo psát romány nebo hrát na varhany — přece umí, a nedělá to jen proto, že to je zbytečné a že přece nic nemá cenu. Ale až bude v Honolulu, snadno obratem ruky bude malovat, psát romány, hrát na varhany nebo cokoli jiného, co vynese peníze a vynese je přes noc, a pak jim všem tady ukáže, jací jsou blbci s tím svým pitomým žvaněním, že se o něco snaží, že existuje umění, kultura, filosofie (ta ho srala nejvíc) a že je na čem pracovat. Venera byl pro tyto své názory vždycky pro každého nového známého dlouhou hádankou, protože nikdo si nikdy nedovedl představit, že normální blbec by měl tu odvahu takhle mluvit, a tak ho považovali po měsíce za zvlášť skrytý talent, předcházeli si ho, mluvili s ním i o něm vážně a skutečně celou dobu čekali, kdy konečně uzří aspoň plamének jeho ducha a aspoň útržek jeho díla. Když pak po měsících nic z toho nebylo, trochu smutně pokračovali dál bez něj. Nutno říci, že Venera měl čuch mazaných hlupáků a včas jim mizíval ze zorného pole sám ještě dříve, než by došlo na lámání chleba. Teď právě hleděl, jak se vystříhat dalšího setkání s panem Pánkem, pokud by ovšem pan Pánek neměl právě brát výplatu.

Dole po náměstí pospíchal – zřejmě od Tří trojek – do Malostranské kavárny Fakir. Poskakoval na svých dvou berlích velmi lehce a svižně, od toho ostatně to byl mladý atlet. Vlasy i vousy černě smolné a dlouhé až na prsa a na záda mu ve větru vlály na všechny strany. Venera se ušklíbl. Už moc dlouho, celých pár týdnů u Fakira přespával, a tak byl zase nejvyšší čas změnit bydliště, protože i Fakir, prostá a hodná moravská duše, začal být z Venery a na Veneru nasraný. To, že se s Venerou nikdo nevydržel stýkat déle než půl roku, utvrzovalo ho v tom, jak je výjimečný a jak všechny přečnívá, neboť on už ví, že nic není žádné umění, žádná kultura, žádná filosofie už není, a oni to ještě nedovedou pochopit. Ale bohužel i u těch somráků, kteří se vydávali za výtvarníky a taky hrozně rádi nic nedělali a skutečně po léta už nic neudělali, stejně nikdy předtím neudělavše víc, Venera se po určité době setkával s nepochopením, protože nedovedl mluvit vůbec o ničem jiném, než že nic není; a to je i při chronickém alkoholismu moc úzký rejstřík k povídání.

V podvečer se pracující rozcházeli do svých hospod. Ze starobince sv. Tomáše vylézal jeden hroznější dědek za druhým a, porozhlédnuvše se kradmo po rynku, mizeli ke Třem trojkám. Zachovalejší dědci s vyššími penzemi promenovali se od Malostranské kavárny do hospody na Kampě a zpět a notoriáci šli prostě od jedné hospody ke druhé od Pavlanských až ke Dvěma srdcům. Jen lézt do Nerudovky bylo na ně moc. Tam se šněrovali frekventanti Vysoké školy stranické, ubytovaní na bývalém zemském velitelství, a většinou to brali jen přes ulici ke Kocourovi, nemocní pak Nerudovkou výše k Bonapartovi. Venera jim věnoval pozornost jenom proto, že měli peněz jako máku, a nevšímal si jejich výmluvných fyzionomií.

Většinou mezi dvaceti až třiceti, jsouce rozlišitelní na dvě základní skupiny: blby a kariéristy. Blbové se klátili jdouc e v poledne a odpoledne z přednášek v budově České národní rady, pokřikovali po holkách, hlasitě se chechtali každé blbosti a výrazným venkovským nářečím na sebe pokřikovali vtipy ze základní školy. Oblečeni byli skoro uniformně do olejově blýskavých omyvatelných bund z umělých vláken jako z vikslajvantu s nevkusnými úplety u krku a na zápěstí a se řvavými barevnými pruhy na rukávech a byli prostovlasí. Kariéristé ani v tomto kolektivu nezapomínali na to, že musejí být „lidoví“, snažili se udržovat si s blby dobré kontakty, ale chovali se – pokud se s blby schválně hlasitě nechechtali – nenápadně, oblečeni seriózně s aktovčičkami a v módních tyroláčcích. Ti taky navečer raději mizeli v Praze, přenechávajíce vyhlášené kocourovské pivo blbům, před nimiž by se v opilosti přece jen mohli podřeknout.

Poznal jsem takových stranických funkcionářů dost, abych jim uměl číst z každého pohledu, z každého pohybu. Jeden třeba, pracovník krajského národního výboru, spustil v opici o tom, že jen čeká, jak se to u nás hne jak v Maďarsku (to bylo ještě na sklonku let padesátých), aby vzal flintu a šel ty bolševiky střílet – a zůstal na svém teplém místě pěkně až do penze. Druhý mi taktéž v opici vykládal, jak Marx, Lenin, Stalin, Chruščov i Brežněv (bylo to teď nedávno) byli a jsou placeni mezinárodním židem a vypočítával mi, kolik milionů který z nich dostal – a to byl a dosud je náměstek ředitele jednoho vědeckého pracoviště. Další mi, samozřejmě zase v opilství, pověděl, jak schovává venku v kůlně zařízení pro malinkou, docela malinkou, ale velmi výnosnou továrníčku tak pro dvacet zaměstnanců, aby mohl hned, jak přijdou Američani, začít vyrábět – já už nevím co – to bylo také už před lety a dotyčný se do KSČ teprve hlásil, prošel pak v jejím lůně vývojem až k estébákovi. Musím říct, že jsou mi kariéristé u piva milejší než blbové, protože ti vyžadují za každou větu, kterou končí „že jo?“, důrazný souhlas, ať už se jedná o to, že Solženicyn měl být prostě bez řečí zastřelen nebo že poslední zasedání ÚV bylo také poslední potřebnou ranou imperialismu, a to stálé přitakávání mi namáhá hlasivky. Obě skupiny se shodnou jen v jediném, a to: že všecko na světě dělají židi. Poznání to příliš starodávné, než aby tím člověk ztrácel čas ještě i u piva.

Venera jim ovšem záviděl jejich prachy a sralo ho, že je tak ne­u­žitečně prochlastávají bez něj, jenž nesvedl jiné kecy než ty, že nic není. Uvažoval, zda by u nich přece jen neuspěl, protože byl ochoten vydávat se třeba i za marxistu (nejodpornější to podle něho horor), ale zatím i ti se rozešli a za chvíli bylo Malostranské náměstí prázdné. Už se obracel ke svému koštěti, když tu se vynořil MUDr. Vota se svým synem, Malým ďáblem. Na MUDr. Votu shlížel Venera s obzvláštní záští, neboť mu jednou chtěl prodávat svůj obraz, papír to, po němž rozpatlal nějaký žluklý terpentýn, takže ten papír nepředstavitelně smrděl, a tím z kýžené transakce sešlo. Protože však MUDr. Vota měl byt od stropu až po podlahu vyzdoben malbami současných malířů, Venera cítil neúspěch svého podniku s obrazem jako osobní urážku a prohlašoval teď kudy chodil MUDr. Votu za nevzdělance. Přitom chudák MUDr. Vota Venerovo arcidílo ani neuzřel, protože Venera si je schoval k básníkovi pod Hradem, a ten mu přece jenom rozmluvil, aby ho k MUDr. Votovi nenesl kvůli Venerově nesmrtelné ostudě, načež byl obraz hozen do popelnice. Nicméně si MUDr. Vota u Venery vysloužil hluboké opovržení. Teď kupoval Malému ďáblovi zmrzlinu, kterou tento hned zručně hodil pod auto a chtěl novou. MUDr. Vota se měl stát primářem na dětské psychiatrii; oboru to, který jakživ nestudoval, ale jako otec Malého ďábla měl k tomu jistě přednostní kvalifikaci.

Jen zmizeli, objevil se „Václav Smitka, jednoruký doktor, běda lidem, to je kos“, již zdráv od té doby, co „vypadl z elektriky a rozbil si nos“, jenž rozněcoval Venerovu finanční fantazii, protože ho dosud znal takřka jen od vidění. Ale než přešel, byly tu už Lopatkovic holky i s panem Lopatkou. Venera se krutácky ušklíbl, protože pan Lopatka mu vzkázal, že jestli ho uvidí ještě potřetí, tak zavolá uniformovanou stráž — případ jasnozřivosti, kterou z hloubi srdce obdivoval básník, jenž se s Venerou tahal už přes rok. Holky běhaly mezi parkujícími auty na náměstí a pan Lopatka rezignovaně vedl za ruku nejmladšího Honzíka, jenž zatím uměl říkat ze záhadných důvodů jen „hurá“, což však říkal zejména na veřejnosti často a rád, probouzeje tím v kolemjdoucích neujasněné pocity ohledně poslední úpravy cen. Smrákalo se a zapadající slunce svítilo Venerovi do očí a blyštělo se v oknech advokátní poradny i přilehlých úřadů. Vedle v Malostranské besedě otevřeli všechna okna a začali zkoušet Jazz-fiddlers, podivná to fidlající skupina nedefinovaného zaměření, pokud by tím definujícím zaměřením nebylo „dál od rocku“, což musí být výslovně společné všem fidlům, kteří od Pražského kulturního střediska chtějí mít povolení k hraní. Vzhůru do Nerudovky začali se trousit údy Divadélka v Nerudovce, fousatí, ale ostříhaní, což je další podmínkou pro veřejné vystupování. S nimi se mísili představitelé gala-Camiho z Baráčnické rychty, kteří naštěstí nebrali své vystupování vážně, na rozdíl od údů z Nerudovky, které stále tíží vědomí velké společenské a kulturní zodpovědnosti avantgardy v našich kolaborantských časech. Vždyť není to ani pár měsíců, co nirvánu zkoumající a Krišnu ctící dosud povoleně neostříhaný idol mládeže Hutka byl zbaven práva zpívat v jejich Divadélku i kdekoli v Rakousko-Uherském mocnářství a kdy mu byla doručena od prokurátora obžaloba, že se neoprávněně vydával za zpěváka, a tak získával nedovolené vysoké honoráře, kterážto obžaloba byla po dvou měsících rozšířena o další paragraf: že jeho měsíční příjem nedosahoval šesti set korun československých, kterýmžto pádem byl zpěvák Hutka automaticky příživníkem, a podléhá soudu. Kterážto dvojitá obžaloba ukazuje vskutku dvojesčnost jak spravedlnosti, tak kulturního podnikání v naší době a visí teď jako meč s dvojím ostřím nad hlavami údů z Nerudovky i jinde.

Když v dohasínajícím slunci pohlédl Venera trochu vlevo, viděl pod podloubím hrdě se nést pracovník Klubu Socialistického svazu mládeže Rubín, kteří také spěli k novým kulturním výškám a požitkům, ale s úředním osvědčením spravedlnosti. Co na tom, že polovička obecenstva se tam živí valutovými machinacemi, když linie je správná; a čím větší nesmyslnost na programu, tím větší je uznání shora, neboť nesmyslnosti je třeba uvádět, aby si mladí mysleli, že se něco dělá, a ono se nedělá nic. Je zjištěno, že až do 120 IQ sežere mladý věk všechno a ještě o tom vážně diskutuje, takže mu vzniká iluze, že přece o něco v představení jde. Chtěl bych zasněně naslouchat diskusím o díle bří Justů a Sylvy Daníčkové, stejně jako o inscenacích Franka Zappy s verši Juliána Tuwima – nemluvě ani o dalších, jako Vyhovování, Knedlíkové radosti a podobně. Práce Klubu Socialistické mládeže Rubín je o to záslužnější, že shromažďuje systematicky mladé talenty, kterým ani to nejděravější síto nakladatelství Mladá fronta neumožní vydat svá díla knižně a jet na Zámek spisovatelů Dobříš k zaslouženému odpočinku, a tak zachytá do lepkavé pavučiny desítky těch, kteří by jinak nadávali na kulturní poměry. Venera se taky pokusil, ale pro něho i úplně bez síta bylo nemožné protéct na jeviště Rubínu. Tekl tedy vnitřním užíráním na záchod advokátní poradny. Leč sotva za sebou zavřel dveře, na náměstí se, nikým neviděný, objevil básník ve svých dost předčasně sešmajdaných bazarových botách a ve svetru, jehož díry ještě zdůrazňovaly vykulené břicho. Jako Venera, i on si marně v kapse pohazoval dvěma padesátníky, ale předstíral, že jde na zdravotní procházku. Okouknuv zrakem dosud ostřížím všechny kouty náměstí, zasmušile se vydal do Mostecké ulice, aby si aspoň ve vlahý podvečer prohlédl Kampu. Nemiloval hlučné společnosti, a proto vida veselící se družinu undergroundu v kavárně, s lítostí pohlédl na nebesa a přál si potkat aspoň Veneru. Neštěstí, jež se mu stále více lepilo na paty, bylo v tom, že nemaje trpělivosti a nikde neposedačkav, stále častěji se míjel s těmi, s nimiž by ho těšilo se napít piva. Tak i teď, jen co zahnul za roh, k konečně připutovavší tramvaji vystoupili: Jirous a Juliána, jež by byl tak rád viděl, kteří ale předpokládajíce, že i byl-li doma, tak že by neotevřel, zamířili rovnou ke Glaubicům, kde nyní dávali pivo jen k jídlu, opatření to protisociální a člověka ponižující.

Ve světle několika dosud osvětlujících luceren vstoupil pan Pánek. Po včerejším dni dnes hladověl, ale to mu nebylo nové. Šel pomalu kolem dokola náměstí, hledaje, zda znovu neuvidí dívku a mladíka se slunečnýma očima, kvůli nimž včera seděl u Slunců, pokud ho zručně nevyhodili. Leč když teď už bylo tma, sotva měl vyhlídku na to, že je potká, a tak se vypravoval na Staré Město, kde jistě najde duši s pivem.

---

P.S.: Koláž nahoře teď nově najdete mezi odměnami kampaně Tak pravil Svatý Vincent tady na Startovači v malé sérii sběratelských tisků. Díky všem, kdo kampaň podporujete!

-Pablo

Znamená to, že pode mě spadají všechny venerologické kliniky. Zabývám se sice také muzikou, ale stejně jako Einstein hrál na housle a byl především vědec, tak i já jsem především vědecký pracovník venerolog. Jsem takové zastřešení této lékařské činnosti. Tak jako byl třeba Hitler zastřešením nacismu, tak já jsem takové zastřešení venerických klinik – a můžu ti říct, že ty venerický kliniky mají větší trvání než Třetí říše. Nad mým jménem by se měli zamyslet především lidi, kteří se zabejvají pornografií a žijou promiskuitně. Měli by si uvědomit, co znamená venerologie, a měli by pochopit, že je to spojený s kapavkou, syfilisem, s AIDS as dalšíma pohlavníma chorobama. Navíc, brzy se objeví nová choroba nazvaná, vincentis, při níž nemocným vypadají vlasy, obočí a začnou kulhat na pravou nohu.

Celý rozhovor je dostupný online na www.magazinuni.cz.

Díky všem, kdo podporujete projekt Tak pravil Svatý Vincent tady na Startovači!

Vincent nechtěl, aby si k nám v kavárně ke stolečku někdo přisedal a rušil naše spiklenecké seance. Když se ale objevil v kavárně někdo slavný nebo známý, okamžitě zvýšil hlas a své teorie a zážitky hodně hlučné deklamoval. Některé známé osobnosti ho znaly a už z dálky ho zdravili, takový byl třeba Zdeněk Podskalský a další malostranští obyvatelé. Někteří ho ale viděli poprvé. Jednou si do malostranské kavárny přivedl mladou dívku, možná kolegyni herečku nebo studentku, Petr Čepek. A jakmile ho Vincent zmerčil, nahlas ho pozdravil jako starého známého, počkal si, až si objednají, a potom spustil, aby ho všichni, ale hlavně Petr Čepek a jeho společnost, slyšeli: "Já mám obrovský přirození, to je fakt strašný kopyto, větší než má John Holmes, ten americkej pornoherec. Když jsem se objevil v Americe, tak už o tom mým kopytu věděli, protože všude mají rentgeny a každýho si prosvítí. A Holmes se okamžitě dozvěděl, že tam jsem a taky mu bylo jasný, že končí a jde do hajzlu, protože věděl, že jeho karma je u konce a nastupuju já. A já jsem jednička a v sexu jsem superman, se mnou se žádnej knedlík nemůže srovnávat! Já, když to mý kopyto vytáhnu..." a potom následoval hlasitý výčet všeho možného, co s ním se ženami dokáže. Když skončil, slečna byla celá rudá, Čepek v rozpacích, a Vincent pobaveně a spiklenecky přimhouřil oči a sám nad sebou znalecky pokýval hlavou.

Vincentův předskokan John Holmes, 30,8 cm.

Ještě nejsi mezi podporovateli tady na Startovači? Vyber si odměnu a podpoř vydání nové knihy.

Díky všem za podporu!

Pablo

△

Navštívil jsem Vincenta v blázinci v Kateřinkách den po Karlu Gottovi. To bylo tak. Vincent byl výrazná kulturní a kultovní osobnost, takže se o něj zajimal i mainstream. Karel Gott byl u Ladislava Štaidla v Apolinařské, odkud to je do Kateřinek pár metrů.

Dověděl se o tom, že Vincent je v podstatě jen za zdí bývalého kláštera a navštívil ho. Vincent mi o tom druhý den pravil:

"Hele ten Gott to jenom jméno. To není žádnej Bůh. Seděl tady a něco vykládal asi hodinu. Potom chtěl odejít a šel ke dveřím a ty dveře přece nemaj kliku a sou zamčený. Von těma dveřma lomcoval a z pokoje vylezli blázni a sápali se na něj a volali 'Kájo!' A von začal volat sestry. Normálně se bál. To přece není žádnej Bůh, to Gott je jen obyčejný jméno." Tak pravil Vincent.

Podpoř vydání pokračování kultovní knihy “Tak pravil Vincent” s dosud nepublikovanými Vincentovými výroky, fotkami, obrazy, kolážemi, ale i několika ukázkami Vincentových architektonických návrhů. Můžeš si tady na Startovači objednat obě knihy, nebo si vybrat z dalších odměn. Více o projektu tady.

Díky za podporu!

Pablo