Jak vznikal Příběh strýčka Martina
aneb tento měsíc ještě potřebuju zabít několik tisíc lidí, zapsal jsem si ve chvíli, kdy jsem dopisoval poslední pasáž, epickou bitvu na Lechu.
Začalo to před dvěmi lety. Safra, skoro třemi Začala mne honit mlsná něco dalšího napsat. Pár čtenářů se dožadovalo pokračování Flotily Země, jenže já už jsem v hlavě nosil příběh historický. Záviděl jsem Sapkowskému, že mi vyfoukl téma husitských válek, ale co si budeme povídat, trilogii napsal kolosálně a jakékoliv poměřování s jeho dílem by dopadlo nutně depresivně.
Navíc jsem chtěl něco z raně přemyslovského státu, mého oblíbeného historického období. A tak… proč ne rovnou jeho založení? Proč neodfláknout vraždu svatého Václava a nesoustředit se na spory Otty s Boleslavem I.? Období je to autorsky vděčné, rychlým náhledem do indexu vydaných knih jsem snadno zjistil, že o něm prakticky nikdo beletristicky nepsal, historických knih je pomálu a většina začíná “můžeme se domnívat”, takže i faktografii půjde zvládnout.
A zároveň jsem nechtěl úplně obyčejný příběh z historie. Nemám to rád, jednoduchý příběh napíše každý. Řada lidí napíše i jednoduchý čtivý příběh. V hlavě jsem měl ještě jednu věc. Příběh o divném strýčkovi. Takovém tom strýčkovi, co jste mu jako děti viseli na krku, jeho příjezd byl vždycky svátkem, i když jste vlastně nevěděli, co je zač. Půlka rodiny se při vyslovení jeho jména křižuje, druhá odplivává. Proč, to vlastně jako dítě nevíte a postupně objevujete svět za zrcadlem.
A tak vznikl Příběh strýčka Martina. I když je to vlastně příběh dívky, která hledá strýčka, který se ztratil. Proč ho hledá, o tom je začátek. Veronika se vydává na putování za strýčkem. Putování barvité, promíchané vidinami historických událostí i vlastních stínů. Vidí strýčka ve vzpomínkách nedávných a vidí i člověka, který spoluzakládal český stát. Šéfšpicla knížete Boleslava, šedou eminenci rodícího se českého státu desátého století, který jako by strýčkovi z oka vypadl. Vydává se na cestu a zjišťuje, že její cesta je cíl. Těžko popsat. Zatím jsem na to “těžko popsat” potřeboval dva a půl roku, přes půl milionu znaků a zatím 67 kapitol (jsou drobnější, než běžné knižní kapitoly, jsou to moje interní míry). Načetl 83 knih ve čtyřech jazycích, pohádal se se dvěma historiky, seznámil se s dalšími pěti, kteří rozdýchali názor, že lze psát i o něčem, o čem nejsou důkazy. Že beletrie není literatura faktu. Procestoval tři hradiště, dvě bitevní pole, vytvořil hromadu výpisků a poznámek. A podle svého zvyku své hrdiny pozabíjel hned na začátku vyprávění.
Vyprávění se chýlí k závěru. V Polsku jsem dopsal poslední historickou kapitolu, bitvu na Lechu. Seděl jsem ve varšavské kavárně Cafe Corso, napsal jsem do notebooku dramatickou větu “A pak se strhlo peklo” – a pípla mi SMS. Markéta psala, že jim právě přišel na konferenci, na které jsme byli, někdo říct, že spadlo letadlo s polským presidentem. V zápětí přišel kavárník a oznámil nám, že právě slyšel v rozhlase, že letadlo letící do Katyně spadlo s celou polskou elitou a nikdo ze 130ti lidí nepřežil.
Na pozadí polské tragédie, mého bloumání starou Varšavou a setkání se zármutkem obyvatel tváří v tvář jsem historickou část dopsal. Nebyla o moc veselejší. V bitvě u Lechu padl celý český kontingent. Tisícovka českých bojovníků položila podle svého slibu životy za spojeneckou smlouvu s Říší. Podle některých legend i prvorozený syn Boleslava I. – ne ten, kterého známe jako Boleslava II. Jak to bylo přesně, nevíme – ale než, takhle to být mohlo. To mám rád na historii a tomhle příběhu: takto to být mohlo, faktům to neodporuje.
Do konce příběhu mi zbývá pět kapitol. A ještě několik tisícovek mrtvých, protože bitva neskončila. Ani Říše nevyšla z boje lacino.
A pak přijde to pro autora nejhorší. Editace textu. Dokopat se k tomu vyškrtat a přepsat pasáže, které nejsou dobré, vyžadují změny. Donutit se k tomu si to přiznat.
Držte palce, ať se to povede.
Psáno 15.4.2010 ... další skoro tři roky trvalo, než jsem byl spokojen a z hrubého textu se stal text, který vyjde. Přibyly hlavně poznámky :)