Kniha Příběh strýčka Martina Knihy

Každý asi máme nějakého strýčka. S tím mým jsem prožila nejúžasnější a nejpodivnějších chvíle od dětství až po dospělost, jestli se mohu v třiadvaceti za dospělou považovat.

Nic z toho neznamená, že bych si zrovna o strýčkovi Martinovi musela psát deník. Není také pro vás. Je pro mne. Abych si utřídila v hlavě, co se stalo. Abych v pátraní po jeho tajemství neztratila nit, orientaci. Abych udržela kontakt s realitou a nepotopila se příliš hluboko do tmy.

Nejdřív trochu o mne. Jmenuji se Veronika. Vyrostla jsem na faře v jižních Čechách, kde je farářem můj otec. Z povahy věci je farářem evangelickým. Moje matka je lékařka, také věřící a tak už to tak dopadlo, že i děti jsou evangelíci. Ano, mám sestru, o tři roky mladší, jmenuje se Šárka.

Strýček Martin, kam až moje vědomost sahá, není skutečný příbuzný. Spíš takový, řekla bych, rodinný přítel. Nás děti zná od narození. Už k narození nám koupil náušnice, mně se zeleným olivínem, sestře s modrým ametystem, kolem dokola bílé kamínky, o kterých vždy se smíchem tvrdil, že jsou to diamanty a jestli ne, tak chce svých padesát korun zpět.

Kde se vzal, tu se vzal. Babička, když přijde řeč na strýčka Martina, se jen křižuje a říká něco o tom, že toho nám byl čert dlužen. Babička Marie, maminčina máma. Ta druhá už nežije a tak nevím, jestli Martina znala. Ale asi ano, kdo v naší rodině strýčka neznal… a i přes to vím, že příbuzný není. Vždycky se jen tak mihnul, zastavil se kondolovat v týdnu po pohřbu v rodině — ne, on nebyl v rodině, ale byl jako rodina.

Zní to zmateně, já vím.

Už jako děti jsme se těšily, kdy přijede. Čekaly jsme v pátek večer, až přijde. Vždycky pěšky, nikdy autem, otevřel vrátka na faře, zazvonil u dveří, my jsme obě seběhly po schodech otevřít mu dveře a už v tom okamžiku měl vymyšlenou historku, kterou se nám snažil skrz dveře namluvit. Že přijel vyzdvihnout dvě carevny, které se mají ujmout ruského trůnu, třeba. A to už jsme věděly se sestrou, že je to on, že má s sebou košík jablek kdoví odkud a že nám bude večer vyprávět pohádku, jakou jsme ještě neslyšely.

Pak, když už jsme usnuly, si sednul s rodiči do obýváku, toho parádního, kam se běžně nechodilo. To se nepouštělo rádio, ba ani k sousedům na televizi mamka nezaskočila. Jak to vím? Zůstala jsem vzrhůru a dívala se. Byla jsem už tehdy zvědavá.

Strýček vytáhl lahev vína, maminka sundala z kredence modrou krabici, vytáhla z ní skleničky,  tatínek si dlouho prohlížel etiketu na lahvi, než ji otevřel a dlouho do noci si povídali. Můj tatínek se strýčkem probíral své nedělní kázání a to byl jediný člověk kromě maminky, se kterým táta kázání předem probíral. Mamince Martin chválil jak hezky se postarala o zahradu, mluvili o všem a o ničem, takže jsem usnula za dveřmi obýváku, odkud mne v polospánku někdo musel odnést. Vsadila bych se, že to byl Martin.

To byla ta jedna stránka příjezdů Martina. Ta, kdy jsme si říkali, že je to jenom takový zvláštní a milý kamarád našich rodičů.

Těch druhých stránek jsme si všímali méně. Vedle strýčka měly tendenci dít se zvláštní věci. Byl jich jako by středem, míjely ho jako skálu míjejí vlny. Ale děly se, zřetelně, právě s ním. Co třeba?

Pamatuji se, jak nás strýček vzal na výlet, na Slovensko. „Pár dní cestování se mnou jim prospěje,“ řekl tehdy rodičům. „A vy vygruntujete, to s těma cácorkama nejde.“ Smál se. I mamka se smála, ačkoliv u kohokoliv jiného byla na narážky o uklízení háklivá. Strýček měl pravdu, potřebovali jsme vymalovat a mně mohlo být tak osm. Žádná správná pomoc na malování fary.

Jeli jsme na Slovensko, přespávali u lidí, které jsme potkávali. Pamatuju si, jak jsme vešli do Bojnického zámku. Bylo ráno, ještě zima, ale strýček trval, že ho musíme projít za rozbřesku. Nějaký pán se otočil a když nás uviděl, vydal se po nádvoří k nám. Už jsme se bály, že nás jde vyhodit, že je opravdu příliš brzo.

Ten starší pán se před strýčkem uklonil, vzal jeho ruku do své a začal ji líbat. Se sestrou jsme stály jak opařené, ale strýčka to nijak nevyvedlo z míry. Zadržel toho pána, který se před ním pokoušel pokleknout a oslovil ho “povstaň, příteli”.

Tehdy jsme si mysleli, že Martin je také farář. Že ho lidé poznávají. Podobně se, někdy a někteří, chovali k mému otci. Jenže to by Martin musel být farář celého světa. U toho pána, jednoho ze správců Bojnického zámku, jsme přespali. V Bojnickém zámku. Děkoval nám za to.

Možná je divné, proč se nezeptám přímo strýčka. Do určitého okamžiku mne to nenapadlo.

A pak najednou strýček Martin nebyl. Nezemřel. To by na něj bylo příliš jednoduché a s ním se jednoduché věci nedály. Prostě najednou nebyl.

A proto ho hledám.