Ukázka historické části: Bitva na Lechu
Bitva na Lechu v roce 955 byla jednou z nejdůležitějších bitev ranného středověku. Král Oto zde zastavil postup uhrů do centra Říše, sobě otevřel cestu k císařské korunovaci a věčné slávě. Méně se ví, že bitvu rozhodla česká účast. Jak? Takhle...
Koně v dálce vypadali jak temné přizraky nesoucí démony. Jejich postup se zpomalil. Václav uslyšel ostré syknutí, signál, jakým se maďaři v čele voje ozývali ostatním, že se dostali na dohled nepřítele.
Teď jde o to, jak moc nás Bůh chce zkoušet, pomyslel si Václav, když zrakem propátrával terén. Půjde o to, kolik jich tu bude. Zda je to jen skupinka, která nás má znervóznit, vyprovokovat nebo se třeba jenom zatoulala. Ztratila. Třeba to nebude obchvat. Bože, kdyby byl, kdyby to byl hlavní směr útoku, to by změnilo mnohé. Odtud je nečekáme. Ostatně, Oto vůbec nečekal, že by uhři brodili řekou. Proč taky, všechny výhody byly na jejich straně, když by počkali, až budou říští brodit. A navíc: sami při brodu riskovali, že jim zvlhnou tětivy a nebudou moct střílet.
Začenichal. Opravdu. Vlhkost ve vzduchu a sychravá lezavá zima zpod křišťálového nebe mu napověděla, že by mohlo sprchnout. To by pomohlo. V dešti nebudou moci střílet. To by pomohlo. Nám ale už ne, zachmuřil se opět. A navíc, to je vyprovokovalo. Nepochybně cítili vlhkost také a tomu přizpůsobili svoji strategii. Jestli nad ránem sprchne, je jedno, jestli budou riskovat brodku říčkou za svítání, protože tětivy stejně před deštěm dokonale neuchrání a mohou je ještě použít. To byl důvod. Jistě, proto se vzdali výhody boje za řekou. Kéž by si Oto všímal takových nápovědí přírody.
„Takže pánové?“ uslyšel Sedborův hlas. Sedlecký hejtman měl široko daleko vyhlášený zrak a jako první si všiml na pozadí úzkého proužku svítání pohybujících se mužů. Uherská jednotka se zcelovala. Jejich proud zabíral celý obzor.
„U Peruna, hlavní proud armády,“ ujelo plzeneckému hejtmanovi Bodajovi po Václavově levici. „To jsme v pěkném loji,“ dodal ještě, na co mysleli všichni.
„A v tom loji nejsme sami,“ ujistil je Bohchval. „Oto o nich nic neví. S družinou začíná brodit míli před námi o svítání a šturmovat do útoku na prázdné ležení. Až zmasakrují nás, vpadnou králi do zad a…“ nechal odeznít svou připomínku. Co bude následovat, až mobilní uherští lučištníci vpadnou švábským, franským a bavorům do zad na brodce, se dalo snadno domyslet.
„Musíme je zadržet. A varovat krále,“ rozhodl se Václav.
„Pak tady ale všichni zemřeme, Straši. Je jich… nu, přinejlepším tucet na jednoho,“ zašeptal Sedbor.
„Je tak. Když je nezadržíme a nevarujeme krále, aby se zformoval a přeskupil, padneme beztak. A v hanbě. Takhle osvědčíme, čeho jsme přislíbili. Jak nám káže přísaha. Kdo má co říci, mluvte,“ vyzval Václav ostatní hejtmany, aby se vyjádřili. Na obzoru mezi tím jezdectvo zpomalilo jízdu a roztáhlo se poněkud více do šířky. Nepřátelé už nepochybně věděli, že tábor nepřekvapí, tak se formovali k útoku s drtivou přesilou a vyčkávali, než první voj dotáhnou i ostatní, do rojnice roztažené jednotky.
Václav se ohlédl. Ostatní mlčky přikývli. Na to nebylo co říci. Bylo to, jak kněžic Václav řekl. Přislíbili a nyní musí osvědčit, čeho přislíbili.
„Nakonec, mám doma starou ženu, raději ve Valhale pít s přáteli z dávných bojů, než poslouchat její nářek,“ uplinvul si Zderaz. „A musíme-li zabít tucet na jednoho, to znamená pořádný boj, s takovým nebudu mít strach podívat se otci do tváře.“
„He, tvůj fotr se smaží v pekle, tak se netěš,“ přisadil si s úšklebkem Bohchval.
„A čeho myslíš, že se pohrnu na nebesa, duraku,“ zaškaredil se na oko Zderaz.
„Co ty myslíš, Sedbore?“ přeptal se Václav zkušeného sedleckého hejtmana.
„Že je škoda, že jsem se nenaučil do tuctu počítat,“ řekl Sedbor.
„To dneska nebude potíž. Rubat můžeš, co hrdlo ráčí, řekneme ti, až bude stačit,“ plácnul Sedbora Václav do zad.
„Dobře tedy. Tak ať je přivítáme. Zderazi, zformuj pěchotu. Všechny do zbraně. Jízda je musí zdržet, než se pěchota roztáhne do křídel. Barbegazi je roztříští do chumlů a zmate, jízda se stáhne.“
„Přenech mi velení prvního útoku jízdy, Straši,“ požádal Sedbor. Václav polkl. Početním stavem měli uhři výhodu tuctu na jednoho jejich. Velení prvního náporu jízdy, který bude muset rozhodit, znejistět a zpomalit uherskou vířící jízdu, než se zformuje pěchota, znamená téměř jistou smrt. Což neznamená, že budeme žít o mnoho déle, usoudil Václav, než přikývl. „Tobě nebo rodině, Sedbore, za Sedlec,“ potvrdil rozhodnutí a jedním hlasem i Sedborovo držení Sedlece.
Sedbor nečekal, pobídl koně kopnutím do slabin a začal křičet na vojáky jízdy.
„A ty Bohchvale, vezmi pět mužů. Najdi krále a řekni mu, co se stalo. Když nepošle muže, neudržíme se dlouho.“ „Stane se, pane,“ potvrdil Bohchval příkaz a pobídl koně.
Z protější části tábora zněl křik Zderazův a i za Václavem se začala stavět jeho družina do útvaru.
Času bylo málo.
Když uslyšeli duput koní, ržání bolesti, jak je jezdci pobízeli, v ten samý ráz vyjela i Sedborova jízda a s ní stovka mužů v sedlech. Bylo to málo. Zoufale málo, to bylo vidět, když se proti sobě ty dvě jízdy valily. Maďaři budou opatrní, budou vířit kolem Sedbora, budou ho z dálky odstřelovat, obklíčí ho. V tu chvíli už se zformuje česká pěchota horalů a vrazí maďarům do zad. A s ní jízda, které se podaří maďary znehybnět. Uvázat je na Sedbora. A když nebudou moci kroužit a střílet z těch svých proklatých krátkých luků, bude je disciplinovanější a lépe vyzbrojená česká jízda moci pobíjet. Byla to dobrá strategie. Skvělá. Jenže… jenže jich bylo moc. roztrhnou obklíčení, kdy budou chtít. A pak budou oni, kdo bude mobilní a kdo bude chrlit šíp za šípem a čeští, komu nebude ani Boha, ani pomoci.
Václav se obrátil na svou družinu: „Víte, proč jsme tady. Víte, kdo jsme. Jsme bojovníci Boží. Ještě včera jsme se rouhali a chvástali, vědomi si toho, že bráníme trén. Pán vyslyšel naše slova. Tady stojíme a tudy neprojdou, dokud Oto neřekne jinak nebo jediný z nás bude dýchat.“
Odpovědí mu bylo bušení jílců mečů do štítů.
„Tady jsme, pane.
Tvoje paže, tvá síla.
Nemáme strach.
Cítíme blížící se smrt,
ale nebojíme se.
Projde skrze nás,
mine nás,
posílí nás
a zemřou ti,
kdo proti nám usilují.
Víme, co je povinnost.
Víme, co je čest.
Jsme bojovníci země Boží,
bojovníci čeští.
Tvoji bojovníci, pane.
V životě i smrti.
Za knieža i boga,“
rozeřvali se válečníci starověkou bojovou litanií českých bojovníků.
Všichni pobídli koně do trysku. Vpřed, vpřed.
„Za knieža i Boga,“ křičeli jeden přes druhého, koně ržáli bolestí, jak je jezdci pobízeli k rychlejšímu běhu a jak je drásal křik bojovníků.
A pak se strhlo peklo.
PS: Text bez zásahu korektorky, na ni se právě sbírají peníze... :)