Krásný dobrý den a srpnovou neděli,

Od skončení kampaně na podporu vydání knihy Usmívej se víc uběhlo dva a půl týdne. Ozývám se tedy, abychom si řekli, jak práce probíhají.

Před týdnem a půl jsem knihu po posledních drobných úpravách textu i fotografické přílohy předal nakladatelství, které poskytuje službu knihovnicka.cz, jejímž prostřednictvím se Usmívej se víc stane součástí našich knihoven. Nějaký čas jsem totiž ještě strávil zvažováním časové náročnosti spjaté s možností nechat provedení jazykové a typografické korektury na Knihovničce, anebo na externím korektorovi. Nakonec jsem se rozhodl svěřit vše Knihovničce, aby práce proběhly "pod jednou střechou", ačkoliv budou časově náročnější, než jsem předpokládal.

 Můj původní záměr vydat knihu do 31. srpna vycházel z oficiálních časových nároků a nyní se ukazuje jako příliš optimistický. Ve všem nadšení jsem si totiž neuvědomil, že zpracování zakázky nemusí započít hned v den jejího zadání. I proto píši tuhle zprávu, abych dal vědět, že 31. srpen je termín, který přestává být dosažitelným. Přesné datum dokončení zakázky mi v Knihovničce dát nedokážou, záleží na míře potřebných jazykových a typografických úprav. Z dosavadní komunikace však usuzuji, že reálným termínem je polovina září. Omlouvám se všem, kdo se těšili, že k nim kniha poputuje hned s koncem prázdnin či se začátkem školního roku. Současně děkuji za pochopení a důvěru v to, že dělám, co je v mých silách, aby kniha co nejdříve vyšla a zároveň to nebylo na úkor její kvality.

Snad aby čekání bylo snesitelnější a omluva za zpoždění se dala snadněji přijmout, přišel ke mně zážitek, o který se moc rád dělím na následujících řádcích. Ještě i teď, ve chvíli, kdy o něm píši, mě samého udivuje, jak štědrý život ve svých překvapeních dokáže být.

 

Stojím na pátém nástupišti Hlavního nádraží v Praze. Rozhlas ohlašuje příjezd vlaku IC 561 Šohaj a ten za pár minut vjíždí do haly. Lidé schovávají mobily a tablety, zvedají zavazadla, odbržďují kočárky, z popisů na dveřích zpomalujících vagónů čtou jejich čísla, aby dle souřadnic našli místo, kam se usadit.

Moje souřadnice odkazuje na vůz č. 364, sedadlo 35. Protože mám místenku, nepovažuji za důležité spěchat, a tak ostatní nechávám nastoupit.

Právě místenka ve vlaku pro mě vždy představuje stejné napětí, jaké jinému může přinášet lístek v loterii. Někdy si místo volím vědomě, jindy jeho přiřazení nechám v moci rezervačního systému. Pokaždé si však, stejně jako ráno dne 21.8., kladu otázku – tak koho potkám dnes?

 

S cestovní taškou stoupám po schůdcích do vozu, který po moderním způsobu už není rozčleněný na kupé, ale všichni cestující jsou v něm usazeni pohromadě jako v letadle či autobuse. Hledám své místo a sleduji lidi. Přemýšlím, který z nich bude po nadcházející čtyři hodiny mým sousedem. Podvědomě doufám ve společnost příjemné, sympatické ženy, když v tom u okna situované sedadlo 35 nacházím.

Sny o dámské společnosti se rozplývají, když zjišťuji, že vedle mě bude sedět starší muž, zhruba sedmdesátiletý.

Ve chvíli, kdy si tašku a sako odkládám do zavazadlového prostoru pod stropem, zaslechnu, jak se s někým přes uličku baví jazykem, který svou skladbou souhlásek a samohlásek češtinu úplně nepřipomíná.

"Chcete si sednout k oknu, anebo zůstat blíž k uličce?" ptám se.

Naše oči se setkají. Z mužova pohledu vyzařuje životní zkušenost a charisma, před kterým by se i Sean Connery rozechvěl.

"Zůstanu sedět, kde jsem," odpovídá. Opálený obličej a krátké, bílé vousy sílu osobnosti ještě zdůrazňují.

Jeho rozhodnutí chápu ve chvíli, kdy se opět dává do řeči s mužem sedícím přes uličku. Nyní v jazyce, kterým hovoří, poznávám španělštinu.

"¿Usted habla espanol?" ptám se svého spolucestujícího, jestli mluví španělsky.

"Sí, sí, castellano." Dává najevo souhlas.

Začíná se dostavovat vzrušení, které jsem cítil už ráno při nákupu jízdenky. Usazuji se a pokračuji ve španělštině.

"¿Como es, que señor habla checo y castellano?" Ptám se, jak je možné, že mluví česky i španělsky.

Tuším, že kniha o Petru Ginzovi Princ se žlutou hvězdou, kterou jsem si na cestu vzal, se mi v rukou příliš neohřeje.

Než mi stihne odpovědět, představím se: "Me llamo Ivan. Y usted?"

"Carlos," odpovídá a tiskne mi ruku. Pak podává odpověď na předchozí otázku a jedním dechem říká, že je v České republice na třítýdenní návštěvě u syna.

Vysvětluje mi, jak jeho rodiče ve třicátých letech 20. století emigrovali do Argentiny, kde se společně s dalšími Čechy usadili ve městě La Presidencia Roque Sáenz Peña.

"Když jsem byl malý, mluvili jsme doma hlavně česky. Čeština byla jazykem i většiny dětí v mém okolí. Španělsky jsem se proto začal učit až s nástupem do školy."

Když se Carlos ptá mě, odkud španělštinu umím, vysvětluji mu, že jsem měl víc než rok přítelkyni z Barcelony, a protože mě jazyky zajímají, stačilo jen málo, abych se ji začal učit.

 

Ve chvíli z rázu za oknem ubíhající krajiny poznám Vysočinu, uvědomuji si, že spolu hovoříme už dobré dvě hodiny. Přes uličku sedí Carlosův syn, synova manželka a dvě děti. Průběžně se na sebe podíváme a vyměňujeme úsměvy.

Poté, co mi Carlos pověděl o svém životě v Argentině, o svém podnikání, životních zkušenostech, ale i o obtížích plynoucích z neutěšené politicko-ekonomické situace s dvoucifernou inflací, ptám se, jak došlo k tomu, že jeho syn žije v Praze.

"¿Y que pasó, que tu hijo vive en Praga?"

A Carlos se svým vlídným, přesto respekt budícím hlasem dává znovu do řeči. Povídá i svojí první, nyní už zesnulé ženě, která se zabývala mezinárodními výměnnými pobyty mezi Argentinou, Spojenými státy a zeměmi v Evropě.

"Jednoho dne manželka říká našemu synovi: 'Taky bys konečně mohl někam se vyjet podívat.' A když se jí ho konečně povedlo k cestě přesvědčit, vydal se do Evropy."

 

Pestrost lidských osudů, o kterých se právě dozvídám, mě přivádí ke stejnému úžasu jako celé neobyčejné vlakové setkání, jehož jsem účastníkem.

"Přiletěl do Evropy a volal nám, že je v Londýně. Za pár dní se ozval z Berlína a pak z Prahy. Odtamtud měl pokračovat do Budapešti, Itálie a pak do Francie, odkud měl za měsíc letět do Buenos Aires," pokračuje Carlos. "Když se nám však po týdnu i po dvou týdnech ozýval stále z Prahy, začali jsme se ženou cítit, že se v našem synovi probudila česká krev. Po návratu do Argentiny nám oznámil, že se do Prahy zamiloval, tuze se mu tam líbí a chce v České republice

žít. No, a zbytek už je historie," uzavírá Carlos a ukazuje přes uličku na dvě rozesmáté děti, svého syna a jeho ženu.

"Panečku, to jsou životní příhody," dělím se o své nadšení a Carlos se usmívá. Ani jeden z nás ještě netuší, co přijde.

"Uvědomuji si," začnu znovu po kratší odmlce, ve které si vybavujeme telefonáty, pijeme vodu a koukáme z okna, „že jeden můj kamarád v Jižní Americe právě cestuje a byl dokonce v městečku, kde se konal festival české kultury. Jak jen se jmenovalo?"

Vytahuji mobil a na kamarádově Facebooku hledám nedávný příspěvek.

"La Presidencia Roque Sáenz Peña," říkám Carlosovi po chvíli.

"Vždyť to je město, kde jsem strávil celé své dětství a kus života. Právě tam se moji rodiče po příchodu usadili."

"Madre mia!" Tělem mi projede elektrizující vzrušení a mám pocit, že žádný trochu soudný autor fiktivních příběhů by si nic podobného vymyslet ani nedovolil.

 

Ukazuji Carlosovi fotky z argentinských cest svého kamaráda dodávám, že se mu v povedlo dokonce objevit pomník rodáka Dr. Janíka, rodáka z Polešovic, odkud pocházím, který do Argentiny v dětství také emigroval.

"¿Me dices, que hablas sobre el doctor Carlos Janík?" Můj spolucestující se ptá, jestli mám opravdu na mysli doktora Carlose Janíka?"

"Sí, sí," přikyvuji.

"Carlos Janík by velký kamarád mého otce, který pracoval v Presidencia Roque Sáenz Peña jako zubař. To je neuvěřitelné." Dodává následně, že tentýž muž byl považován za největšího lékaře českých přistěhovalců, později byl dokonce politicky činným a stal se starostou celého města.

Několik minut se jen dívám z okna a sleduji borové i smíšené lesy, lány polí, sem tam do krajiny rozmístěné vesnice či menší města. Přemýšlím nad tím, o kolik zajímavější setkání by mi život musel ještě připravit, aby předčilo to, které právě zažívám.

 

Když se s Carlosem dáme znovu do řeči, povídá mi o svojí současné přítelkyni, o tom, že stále pracuje ve svojí firmě, o životě v Argentině, o každoročních návštěvách České republiky, o tom, že právě všichni míří na návštěvu k jeho jedenadevadesátileté tetě do Strážnice.

Trvá jen chvilku a seznamuji se i s Carlosovým synem a jeho ženou ruského původu. Skutečně mezinárodní rodina. Však děti znají rovnou čtyři jazyky - češtinu, španělštinu, ruštinu, angličtinu. Brzy si povídáme, jako bychom seděli v kavárně. Zhruba jedenáctiletá dcera mě dokonce vtahuje do hry a hrajeme spolu plácanou. Vždycky jsem jsem myslel, že mám postřeh přinejmenším nadprůměrně vyvinutý, ale po chvilce už mě ruce hezky pálí. Podívám se kolem a sám sebe

se ptám, kdy naposled ostatní spolucestující byli tak živé konverzaci přítomni. Průvodčí mě při kontrole jízdenek dokonce marně hledá na cestovním dokladu mých nových známých. Jasno do situace vnáší až vysvětlení, že nejsem součástí jejich rodiny, nýbrž že jsme se potkali teprve ve vlaku.

"A co děláš ty?" pokládají mi otázku, jakmile mi poví o sobě.

Pár větami promluvím o své práci a potom se zmiňuji také o knize Usmívej se víc, kterou jsem napsal a začátkem září připravuji k vydání.

"Moc mě baví další lidi inspirovat k větší vzájemné blízkosti, přátelskému přístupu a otevřenosti."

Carlosův syn si dělá legraci a říká, že po životě v Argentině mu česká povaha přijde vhod.

"Tady člověk přijde do trafiky, ukáže, co chce, dá prodavači peníze a aniž by si vyměnili jediné slovo, odchází. To v Argentině může i z nákupu novin být půlhodinový rozhovor. Co je moc, to je příliš," uzavírá a všichni se dáváme do smíchu.

 

V tom si uvědomím obsah vlakového hlášení, které upozorňuje, že následuje stanice Staré Město u Uherského Hradiště.

"Esta mi parada," vysvětluji, že další zastávka už bude moje.

Všichni si podáváme ruce, loučíme se, ptám se Carlose, zda nám jeho syn může na památku udělat fotografii.

"Hasta luego y mucho suerte. Da svidania. Goodbye. Ahojte. Nashledanou," loučím se všemi jazyky, kterém jsme během čtyřhodinové cesty vyzkoušeli. Házím tašku přes rameno, beru za kliku a odcházím. Všichni mi mávají, otáčejí se, usmívají.

Venku se už padlo šero, a tak vystupuji do tmy. V sobě však nesu velké světlo, radost, nadšení ze života, obrovskou spoustu pozitivní energie.

"Vůz 364, sedadlo 35," opakuji si šeptem vzpomínku na ranní nákup místenek a uvědomuji si, jak je život i vesmír se vší svou energií mocný.

 

Když po příjezdu domů zážitky vylíčím rodině, všichni žasnou.

"Snad taková setkání opravdu přitahuješ," říkají mi rodiče, kteří už dobře vědí, že sotva vlakem jedu, aniž bych potkal někoho zajímavého.

A to zatím netuším, že krátce před půlnocí přijde ještě další událost, která celé setkání dokonalým způsobem završí.

 

Ukládám se ke spánku, když mi mobil zahlásí příchozí email začínající slovy:

"Dobrý večer Ivane,

občas jsem vás pozoroval v dnešním vlaku na cestě do Starého města. Jsem rád, že nejsem sám, kdo se baví s neznámými lidmi ve vlaku… ostatně ve vlaku jsem poznal jedny z nejzajímavějších lidí."

 Na závěr e-mailu pan Jaromír vyjadřuje podporu knihy Usmívej se víc, přes jejíž stránky na mě našel kontakt, přeje hodně energie a loučí se s přáním pěkného víkendu.

 

Ano, pěkný víkend díky dozvukům takového setkání určitě mám a dokonce jsem sdílením této inspirativní zkušenosti potěšil i svoji rodinu a přátele, s nimiž jsem se potkal a o setkání jim popovídal. Stejně jako nyní nám všem.

 

Rozhovor s Carlosem C. Horným a jeho přítelkyní H. Hanušovou na vlnách Českého rozhlasu:

http://tinyurl.com/nuyz6t6

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O životě Carlose Janíka, rodáka z moravských Polešovic:

http://tinyurl.com/pafq57p

 

Fotky mého kamaráda Jendy Náplavy z návštěvy českých krajanů v Argentině během stále probíhající cesty po Jižní Americe: